Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1737/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
rodiče
Diskriminace
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1737.11.1
Datum podání13.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., § 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85 odst.2, § 85 odst.3, § 96 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1737/11 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. L. G., zastoupeného JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem v Brně, Cihlářská 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2011 č. j. 20 Co 120/2011-220 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 9. 2010 č. j. P 333/2008-167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že obecné soudy porušily zákaz diskriminace stanovený v čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když vytvořily nerovnost z hlediska pohlaví a "jiného" postavení (otec - matka) ve výkonu subjektivních práv, resp. povinností, když jednomu z rodičů, v daném případě otci, výslovně ve výroku rozhodnutí uložily vyživovací povinnost a druhému z rodičů nikoliv, ač vyživovací povinnost k dítěti mají oba rodiče, a výživné tak mělo být stanoveno oběma rodičům, a to v souladu s ust. § 85 odst. 2 zákona o rodině.

Pro skutkovou základnu je určující, že soud I. stupně svěřil nezletilého M. G. pro dobu před rozvodem manželství rodičů a pro dobu po rozvodu manželství do výchovy matky. Rovněž uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilého syna částkou 300 EUR měsíčně od 1. 4. 2007 do 31. 8. 2009 a s účinností od 1. 9. 2009 a s účinností od právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství rodičů částkou 320 EUR měsíčně. Dále pak uložil stěžovateli povinnost zaplatit dlužné výživné k rukám matky do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání co do výroku o výživném, resp. dlužném výživném. Odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého syna od 1. 4. 2007 do 31. 8. 2009 částkou 200 EUR měsíčně k rukám matky, do každého 15. dne v měsíci, dále pak je povinen přispívat na výživu nezletilého syna od 1. 9. 2009 do budoucna částkou 250 EUR měsíčně, k rukám matky do každého 15. dne v měsíci, přičemž tato úprava platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů nezletilce. Dále pak odvolací soud změnil výrok tak, že stěžovatel je povinen uhradit dlužné výživné za období od 1. 4. 2007 do 31. 3. 2011 ve výši 5.086 EUR k rukám matky do 3 měsíců od právní moci rozsudku.

Ústavní soud ústavní stížnost přezkoumal a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97).

Výše uvedené je pak nutné zohlednit i v nyní projednávané věci. Předně je třeba poznamenat, že "striktně stanovená povinnost" stěžovateli přispívat na výživu nezletilého syna není v rozporu s "uloženou vyživovací povinností" matce, která nebyla blíže vyčíslena, určena její splatnost, tj. nezpůsobuje žádnou diskriminaci mezi otcem a matkou. Jak vyplynulo ze spisu, se kterým se Ústavní soud seznámil, stěžovatel v zásadě se svým nezletilým synem neudržuje bližší kontakt (bydlí ve Spolkové republice Německo a syn k němu nejezdí již ani na prázdniny), zatímco matka sdílí se synem společnou domácnost. Nezletilý syn je v osobní péči matky a lze se ztotožnit s odůvodněním odvolacího soudu, že otci stanovené výživné matka doplní svým finančním příspěvkem na výživu ze své strany a takto stanovené výživné bude dostatečně uspokojovat základní potřeby nezletilého dítěte. "Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní. Výživné může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek, může spočívat v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněného a o společnou domácnost." (blíže viz Milana Hrušáková a kolektiv Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, 586 s.).

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru