Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1735/18 #1Usnesení ÚS ze dne 28.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
stížnost
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1735.18.1
Datum podání20.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 74


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1735/18 ze dne 28. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2018 sp. zn. 48 T 1/2018 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2018 sp. zn. 15 To 18/2018, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal, aby Ústavní soud ve věci rozhodl přednostně podle § 39 zákona o Ústavním soudu, a to s ohledem na skutečnost, že jde o věc vazební.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 2. 2018 sp. zn. 48 T 1/2018 bylo dle § 72 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto, že se stěžovatel (vedle dalších obžalovaných) nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu.

3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 3. 2018 sp. zn. 15 To 18/2018 byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uvádí, že je vazebně stíhán již 13 měsíců a městský soud se tak měl zabývat důvodností vazby i z pohledu její délky, což se však nestalo. Rovněž se dle stěžovatele opomněl zabývat možností nahrazení vazby jinými instituty. Dostatečně odůvodněna nebyla ani důvodnost trestního stíhání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k zásadě subsidiarity, uplatňované v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, mezi tyto předpoklady patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

6. Zásadu subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře vykládá v materiálním smyslu, což znamená, že pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž je nezbytné namítnout v něm i porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení obyčejného práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.

7. Uvedený požadavek, totiž zásada subsidiarity, je odrazem úlohy a postavení Ústavního soudu v ústavním systému státu. Ochrana základních práv a svobod není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je povinností všech soudů (čl. 4 Ústavy). Ústavní stížnost naopak představuje v daném ohledu ultima ratio, procesní prostředek, jenž má nastoupit jen tehdy, když užití jiných zákonných prostředků nepřichází v úvahu.

8. Vyčerpání opravných prostředků i z hlediska jejich obsahu má být conditio sine qua non pro úspěšné uplatnění ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž nelze redukovat na prostředek, kterým by stěžovatel dostával další možnost obhajovat svá práva pouze v důsledku svého vlastního opomenutí (nečinnosti spočívající v absenci tvrzení) v řádném řízení před obecnými soudy, které jsou k ochraně jeho práv povolány, a do jejichž pravomoci takové posouzení spadá. Akceptací námitek konstruovaných až v řízení o ústavní stížnosti by se Ústavní soud stával postupně další soudní instancí, před kterou by stěžovatelé v podstatě "doháněli" to, co v předchozím řízení vlastním zaviněním zanedbali. Takovéto pojetí činnosti Ústavního soudu je zjevně neslučitelné s jeho postavením soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], neboť by vedlo k posunu těžiště řízení a dokazování od obecných soudů před Ústavní soud. To ačkoliv v řízení před Ústavním soudem se zjevně neuplatňuje zásada ústnosti, veřejnosti a další obdobné zásady zdaleka v takové míře, jako před obecnými soudy. Možnost uplatňovat v ústavní stížnosti nové, předtím nevznesené námitky, je jistě nežádoucí rovněž z hlediska potřeby předejít průtahům v řízení o ní.

9. Nutno konstatovat, že stěžovatel svoji stížnost proti usnesení městského soudu sice formálně podal, nijak ji však do dne rozhodování vrchního soudu neodůvodnil, tedy takto relevantně neuplatnil žádnou právní argumentaci. Tato skutečnost je uvedena v napadeném usnesení vrchního soudu, a stěžovatel ji v ústavní stížnosti ani nijak nepopírá.

10. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti (obdobně viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. III. ÚS 161/01, ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13, a ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 2337/16 a usnesení ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. IV. ÚS 589/2000, ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 362/01, ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 736/08, ze dne 20. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 1729/08, ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 1608/12, ze dne 15. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3008/12, ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 1439/13, ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2409/13, ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 2351/16 a ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 3881/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

11. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, vyplývající z uvedených ustanovení Ústavy a zákona o Ústavním soudu, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

12. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

13. V ústavní stížnosti stěžovatel požádal o její přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2018

JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D. v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru