Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1735/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkExekuce
Platební rozkaz
pohledávka
soud/stížnost na postup soudu
právní moc
konkurz a vyrovnání/řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1735.11.1
Datum podání13.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 44 odst.10

328/1991 Sb., § 63 odst.1, § 47 odst.1, § 13 odst.5, § 51 odst.1

513/1991 Sb., § 265

99/1963 Sb., § 174 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1735/11 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ČSOB Investiční společnost, a.s., člen skupiny ČSOB, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, Oasis Florenc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, č. j. 20 Cdo 1702/2009-105, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, č. j. 20 Co 174/2008-56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčena, že jí byla upřena ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 26. 11. 2007, č. j. 96 Nc 6377/2007-4, nařídil exekuci podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 8 Ro 2361/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, č. j. 17/16/ Cm 136/98-203, pro pohledávku stěžovatelky (oprávněné) 5 000 000 Kč, náklady předchozího řízení 643 884,45 Kč i náklady exekuce, a jejím provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Janu Tvrdíkovou.

Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání vedlejší účastnice KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s., se sídlem v Brně, Křižíkova 68a (povinné), změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatelky na nařízení exekuce zamítl (výrok I.), povinné nepřiznal náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II.) a stěžovatelce uložil zaplatit soudní exekutorce na odměně a nákladech exekuce 7 735 Kč (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul (platební rozkaz) nabyl účinky pravomocného rozhodnutí nikoli ke dni, kdy byl proti němu podaný odpor usnesením odmítnut pro opožděnost, nýbrž již uplynutím patnáctidenní lhůty pro jeho podání. Na opožděně podaný odpor je totiž třeba pohlížet tak, jako by vůbec podán nebyl; právní moc platebního rozkazu proto nastala 21. 4. 1998, a tím dříve, než vedlejší účastnice podala návrh na vyrovnání; jelikož pohledávka stěžovatelky z exekučního titulu nebyla ve vyrovnacím řízení uplatněna, zanikla ve smyslu § 63 odst. 1 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném ode dne 25. 10. 2000 (dále jen "zákona č. 328/1991 Sb."). Odvolací soud uzavřel, že platební rozkaz je proto zjevně neúčinný a není způsobilý, aby podle něj byla vedena exekuce.

Nejvyšší soud dovolání vedlejší účastnice proti usnesení odvolacího soudu ve výroku II. (o nákladech řízení) odmítl; dovolání stěžovatelky proti témuž rozhodnutí ve výroku I. (o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce) zamítl, a jinak usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice v rozporu s § 47 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. a § 265 obch. zák. ji neuvedla v seznamu svých věřitelů, čímž způsobila, že její pohledávka nebyla přihlášena do vyrovnání; krajský soud pak neověřil úplnost a správnost seznamu věřitelů ani podle údajů jemu známých z úřední činnosti (z předchozího konkursu a nalézacího řízení) a vedlejší účastnici nevyzval k doplnění seznamu. Kromě toho pochybil i tím, že usnesení o povolení vyrovnání nebylo zapsáno do obchodního rejstříku, čímž informovanost věřitelů nebyla zajištěna způsobem, který předpokládá zákon. Okolnost, že se informace o povolení vyrovnání objevila v tisku (brněnský deník Rovnost) a na úřední desce soudu v Brně, za postačující z hlediska § 51 odst. 1 a § 13 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb. podle jejího názoru považovat nelze. Stěžovatelka pokládá za nepřípustné, aby se vedlejší účastnice ke svému prospěchu dovolávala vlastního protiprávního jednání (vyúsťujícího v nepřihlášení předmětné pohledávky do vyrovnacího řízení), a dovozuje, že toto řízení tak "vykazovalo vady, které jí znemožnily účinně hájit svá práva".

Stěžovatelka oponuje rovněž právnímu závěru obecných soudů, podle kterých výše označený platební rozkaz nabyl právní moci marným uplynutím lhůty k podání odporu. Domnívá se, že platební rozkaz sice formální právní moci nabyl dne 21. 4. 1998, ale materiální právní moci (závaznost jako exekuční titul) až právní mocí usnesení o odmítnutí odporu (dne 25. 9. 2006, na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, č. j. 17 /16/ Cm 136/98-203), neboť až tehdy se stal způsobilým exekučním titulem. Pokud odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které nastaly předtím, je jeho rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení, protože nejde o skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§ 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do dne 31. 10. 2009). Stěžovatelka vyslovuje též přesvědčení, že postupoval-li by soud "správně" a odpor odmítl "v roce 1998", mohla "již tehdy disponovat platným a vymahatelným exekučním titulem" a svou pohledávku "exekučně vymáhat dávno před zahájením vyrovnacího řízení"; uvedené pak dokládá "extrémní průtahy" v tomto (nalézacím) řízení.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je vzhledem k obsahu ústavní stížnosti rozhodující, neboť argument dotčením ústavně zaručeného práva vlastnit majetek je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad občanskoprávního řízení.

Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Tak je tomu i v dané věci.

Předně je namístě zaznamenat, že ta skupina stěžovatelčiných námitek, jež vychází z tvrzení o nedostatečné publicitě usnesení o povolení vyrovnání, resp. neověření úplnosti seznamu věřitelů, má do předmětného exekučního řízení průmět až zprostředkovaný; pakliže zde obecné soudy pochybily, nestalo se tak v řízení tomto, nýbrž v řízení konkursním. Ať již důvody nepřihlášení pohledávky do řízení o vyrovnání byly jakékoli, objektivním následkem tohoto nepřihlášení byl její zánik ve smyslu § 63 odst. 1 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2107/2007), a až teprve tato okolnost, jež v posuzovaném exekučním řízení nenastala, se stala určující pro jeho výsledek (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008, resp. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 625/08, a ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 846/11).

Totéž platí i pro hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí z hlediska námitky "extrémních průtahů", neboť ani ty se netýkají předmětného exekučního řízení, nýbrž - tentokrát - řízení nalézacího, ve kterém byl vydán exekuční titul, a věcné správnosti (natožpak ústavnosti) až následného rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce se logicky dotknout nemůže.

Ústavněprávní relevanci postrádají též stěžovatelčiny výtky stran právní moci označeného platebního rozkazu. Dovolací soud - ve shodě s judikatorně ustáleným výkladem - přiléhavě připomenul, že opožděné odvolání suspenzívní účinek postrádá, a proto právní moc (bez přídomků) platebního rozkazu v projednávané věci nastala - obdobně - marným uplynutím patnáctidenní lhůty pro podání odporu, tj. dne 21. 4. 1998. Stejně tak opodstatněně poukázal na to, že exekuční soud nebyl povinen situovat důsledky posouzení včasnosti odporu až do stádia řízení o zastavení exekuce (srov. z judikatury Nejvyššího soudu usnesení ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uveřejněné pod č. 44/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 761/2005, popř. usnesení ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 20 Cdo 153/2006).

K tomu lze nadto poznamenat, že Ústavnímu soudu - z pohledu ochrany práv stěžovatelky - nepřísluší hodnotit, zda z podústavního hlediska bylo namístě spíše exekuci zastavit než rozhodnout o zamítnutí návrhu na její nařízení, jestliže - materiálně vzato - zde není rozdílu. Princip, dle kterého není rozumně opodstatněné nařizovat exekuci, která by musela být "obratem ruky" zastavena, je očividně ústavněprávně akceptovatelný.

Stěžovatelce tudíž nebylo upřeno právo na soudní ochranu (na spravedlivý proces) prima facie.

Posuzovaná ústavní stížnost tím představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace nikterak nezasahuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní. Absence ústavněprávně relevantních námitek pak sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelčina zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.

Jako takovou Ústavní soud stížnost stěžovatelky podle rovněž zmíněného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru