Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1735/10 #1Nález ÚS ze dne 12.05.2011Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody - právo odsouzeného na projednání věci v jeho přítomnosti a posuzování zákonných předpokladů pro podmíněné propuštění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Plzeň-město
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)
právo na soudní a jinou právní ochran... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
reformatio in peius
odsouzený
stížnost
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
právní předpis/účinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 90/61 SbNU 405
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1735.10.1
Datum vyhlášení20.05.2011
Datum podání15.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.5, čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250 odst.1, § 250 odst.4, § 248 odst.1, § 248 odst.2, § 248 odst.3 písm.c, § 61 odst.1, § 62 odst.1, § 39

141/1961 Sb., § 2 odst.1, § 150 odst.1

175/1990 Sb.

40/2009 Sb., § 88 odst.4, § 88 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní se uplatňuje i ve fázi trestního řízení, v níž soud rozhoduje o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obecný soud je proto povinen umožnit odsouzenému vyjádřit se k relevantním skutečnostem a přednést svá vyjádření a protiargumenty, a to buď osobně na jednání, nebo jinou procesní formou. K okolnostem, jež mají vztah k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, má soud přihlížet při stanovování a výměře trestu, nikoli však při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Opačný postup je porušením ústavního principu ne bis in idem.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

V řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zrušil III. senát Ústavního soudu na návrh stěžovatele D. S. nálezem ze dne 12. 5. 2011 usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 151/2010-36 ze dne 20. 4. 2010 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 3 PP 15/2010-27 ze dne 18. 2. 2010 pro rozpor s čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel byl shledán vinným trestným činem podvodu a zpronevěry, za což mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let. Po vykonání poloviny trestu stěžovatel požádal o podmíněné propuštění. Okresní soud stěžovatelovu žádost zamítl pro nesplnění všech zákonných podmínek, přičemž tyto podmínky posuzoval podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného v době stěžovatelova odsouzení. Ke stěžovatelově stížnosti krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu zrušil a sám stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění zamítl. Krajský soud přitom konstatoval, že okresní soud sice měl posuzovat podmínky pro stěžovatelovo podmíněné propuštění podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, jenž byl pro stěžovatele příznivější, zároveň však neshledal naplnění podmínky stanovené v § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. předpoklad, že stěžovatel v budoucnu povede řádný život). Podle stěžovatele krajský soud porušil jeho základní práva stanovená čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, 40 odst. 6 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání a bez jeho slyšení a podmínky pro jeho podmíněné propuštění sice posuzoval podle příznivější právní úpravy, ovšem formalistickým způsobem při uplatnění kritéria, které již bylo v době rozhodování ze zákona vypuštěno.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se v dané věci zabýval otázkou, zda při posuzování podmínek pro podmíněné propuštění měl být aplikován „starý“ trestní zákon (tj. zák. č. 140/1961 Sb.), za jehož účinnost došlo k odsouzení stěžovatele, nebo „nový“ trestní zákoník (tj. zák. č. 40/2009 Sb.), jenž byl účinný v době rozhodování o podmíněném propuštění. V tomto ohledu se Ústavní soud přiklonil k názoru krajského soudu, podle nějž je nový trestní zákoník pro stěžovatele příznivější – nesprávná aplikace trestního zákona okresním soudem tak byla dle Ústavního soudu zhojena postupem soudu krajského. Krajský soud však podle Ústavního soudu porušil stěžovatelovo právo na projednání věci v jeho přítomnosti, neboť své (meritorní) rozhodnutí o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod než soud okresní, aniž by stěžovateli poskytl prostor pro uplatnění vlastního stanoviska. Ústavní soud v této souvislosti s odkazem na svou dřívější judikaturu (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 269/05 a II. ÚS 1681/08) upozornil, že v těch stádiích trestního řízení, kde je rozhodováno o osobní svobodě obviněného a jeho vině a trestu, je třeba respektovat kontradiktornost řízení a především princip rovnosti zbraní. Stejné principy se přitom dle Ústavního soudu uplatní i v řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody - i tam je třeba umožnit odsouzenému přednést relevantní skutečnosti a vlastní vyjádření a protiargumenty buď při osobní účasti na úkonech trestního řízení, nebo jiným procesním způsobem. V tomto aspektu tak krajský soud podle názoru Ústavního soudu porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Další pochybení krajského soudu shledal Ústavní soud v chybné interpretaci hmotněprávních podmínek pro podmíněné propuštění, kdy krajský soud mj. spojoval společenskou nebezpečnost stěžovatelem spáchaného činu s prognózou řádného vedení života po propuštění stěžovatele na svobodu. K okolnostem, jež mají vztah k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, však má dle Ústavního soudu soud přihlížet při stanovování a výměře trestu, nikoli při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Postup zvolený krajským soudem porušil dle Ústavního soudu princip ne bis in idem.

Protože dle Ústavního soudu porušil krajský soud stěžovatelova základní práva zakotvená v článcích 8 odst. 2, 38 odst. 2 a 40 odst. 5 Listiny, bylo jeho rozhodnutí zrušeno. Z důvodu právní jistoty a ve prospěch stěžovatele zrušil Ústavní soud také rozhodnutí okresního soudu, ačkoliv toto nebylo ústavní stížností napadeno.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Musil. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011

N 90/61 SbNU 405

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody - právo odsouzeného na projednání věci v jeho přítomnosti a posuzování zákonných předpokladů pro podmíněné propuštění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 12. května 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 ve věci ústavní stížnosti D. S. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2010 č. j. 9 To 151/2010-36, jímž krajský soud zrušil usnesení okresního soudu a sám znovu rozhodl tak, že zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a za účasti 1. Okresního soudu Plzeň-město, 2. Okresního státního zastupitelství Plzeň-město a 3. Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2010 č. j. 9 To 151/2010-36 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 2. 2010 č. j. 3 PP 15/2010-27 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2010, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, neboť jím měla být dotčena jeho základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1, článkem 8 odst. 2 a článkem 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 95 odst. 1 Ústavy.

2. K porušení uvedených ústavních práv mělo dle stěžovatele dojít zejména tím, že stížnostní soud vydal své rozhodnutí v neveřejném zasedání bez slyšení odsouzeného, který tak byl zbaven možnosti vyjádřit se ke skutkovým zjištěním a zejména ke změněné právní argumentaci, o niž stížnostní soud opřel své zamítavé rozhodnutí. Ačkoli stížnostní soud správně rozhodl, že podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba posuzovat podle nového trestního zákoníku, který je pro pachatele příznivější než předchozí právní úprava, dopustil se de facto analogického pochybení jako soud první instance, neboť svou argumentaci o údajném nesplnění podmínek podmíněného propuštění zdůvodnil závažností spáchaného trestného činu; takové kritérium však bylo již dávno z trestního zákona vypuštěno a v době rozhodování k němu nebylo možno přihlížet.

II.

3. Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí a z vyjádření účastníků řízení, jakož i ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 PP 15/2010, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:

4. Stěžovatel (v trestní řízení odsouzený) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006 č. j. 2 T 13/2006-2389 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. 9 To 53/2007 odsouzen pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 a pro trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. c) tr. zák. (zkratkou "tr. zák." je označen tehdy platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Tento trest je v současné době vykonáván ve věznici s ostrahou; konec trestu připadá na 21. 3. 2013.

5. Odsouzený vykonávající trest odnětí svobody od 21. 3. 2005 (kdy byl vzat do vazby) po odpykání poloviny trestu požádal dne 4. 1. 2010 o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

6. Okresní soud Plzeň-město svým usnesením ze dne 18. 2. 2010 č. j. 3 PP 15/2010-27 žádost odsouzeného zamítl. Ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu je třeba posuzovat podle ustanovení § 61 starého trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jehož účinnosti došlo k odsouzení. Soud konstatoval, že odsouzený splňuje dvě zákonem stanovené podmínky pro podmíněné propuštění, totiž: 1. že odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení, 2. může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Podle soudu však nebyla splněna třetí podmínka, jejíž existenci dovozoval z ustanovení § 62 odst. 1 tr. zák., podle níž osoba odsouzená za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák. může být podmíněně propuštěna až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody. Soud proto žádost jako předčasně podanou zamítl.

7. Proti zamítavému prvoinstančnímu rozhodnutí okresního soudu podal odsouzený stížnost. Namítal, že soud měl při rozhodování postupovat nikoliv podle starého trestního zákona, nýbrž podle nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále též jen "TZ"), který byl účinný v době rozhodování soudu o podmíněném propuštění, protože tento nový trestní zákoník je pro pachatele příznivější (§ 2 odst. 1 TZ). Nový trestní zákoník již neobsahuje v ustanovení § 88 odst. 4 TZ (na rozdíl od ustanovení § 62 odst. 1 starého tr. zák.) ve výčtu trestných činů ty trestné činy, za něž byl stěžovatel odsouzen, a proto podmíněné propuštění mělo být přípustné již po výkonu poloviny uloženého trestu.

8. Za zmínku stojí, že stížnost ve prospěch odsouzeného podala i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, ta však svou stížnost později vzala zpět (č. l. 32 spisu 3 PP 15/2010).

9. Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 20. 4. 2010 č. j. 9 To 151/2010-36 v neveřejném zasedání zrušil prvoinstanční usnesení okresního soudu a sám znovu rozhodl ve věci tak, že žádost obviněného o podmíněné propuštění zamítl.

10. Stížnostní soud shledal, že stížnost odsouzeného je důvodná v tom směru, že okresní soud měl při posuzování podmínek podmíněného propuštění postupovat podle nového trestního zákoníku, který byl účinný v době jeho rozhodování. Protože nové ustanovení § 88 odst. 4 TZ skutečně neobsahuje odkaz na ty trestné činy, za něž byl stěžovatel odsouzen, mohlo k jeho podmíněnému propuštění dojít již po výkonu poloviny uloženého trestu. Krajský soud konstatoval, stejně jako soud první instance, že odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení.

11. Stížnostní soud však dospěl k závěru (na rozdíl od soudu první instance), že nebyla splněna další zákonná podmínka stanovená v § 88 odst. 1 písm. a) TZ, totiž, že se může "od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život"; proto žádost odsouzeného o podmíněné propuštění zamítl.

III.

12. Ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření všem účastníkům a vedlejším účastníkům. Krajský soud v Plzni žádné své vyjádření nezaslal. Vyjádření vedlejších účastníků se od sebe výrazně liší jak co do jejich postoje k argumentaci ústavní stížnosti, tak co do hodnocení opodstatněnosti ústavní stížnosti.

13. Okresní soud Plzeň-město ve svém vyjádření ze dne 3. 8. 2010 připouští, že "mohlo u odsouzeného S. dojít k porušení jeho ústavně garantovaných práv, byť se jednalo o důsledek nejasnosti zákona, ... nikoli o zlou vůli". Nadále polemizuje se stěžovatelovým názorem, že podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu podle nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. jsou pro odsouzeného příznivější než podle ustanovení starého trestního zákona č. 140/1961 Sb. Upozorňuje na to, že po zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění se odsouzený ocitl v méně výhodném postavení, protože se mu prodloužila lhůta pro přípustnost podání nové žádosti o podmíněné propuštění podle § 331 odst. 1 tr. řádu. K závěru stížnostního soudu o tom, že odsouzený nesplnil podmínku vedení řádného života do budoucna, "si dovoluje být nalézací soud zdrženlivý", protože "není oprávněn právní závěry nadřízeného soudu přezkoumávat a hodnotit je".

14. Okresní státní zastupitelství Plzeň-město ve svém vyjádření ze dne 18. 8. 2010 shledává ústavní stížnost důvodnou. Důvody pro vyhovění ústavní stížnosti spatřuje především v tom, že stížnostní soud posoudil v neveřejném zasedání hmotněprávní předpoklady pro podmíněné propuštění odchylně od soudu první instance, aniž by poskytl stěžovateli prostor pro vyjádření jeho stanoviska. Domnívá se, že byl porušen též zákaz reformace in peius ve smyslu § 150 odst. 1 tr. řádu, a tím též ústavní zákaz nezákonného stíhání ve smyslu článku 8 odst. 2 Listiny.

15. Naproti tomu Krajské státní zastupitelství v Plzni ve svém vyjádření ze dne 11. 8. 2010 pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí. Souhlasí se závěrem stížnostního soudu v tom, že pro podmíněné propuštění nebyla splněna zákonná podmínka stanovená v § 88 odst. 1 písm. a) TZ, tj. předpoklad vedení řádného života v budoucnu. Navíc krajské státní zastupitelství vyslovuje závěr, že stěžovatel ve výkonu trestu neprokázal svým chováním a plněním svých povinností polepšení, protože byl dvakrát kázeňsky trestán.

16. Všechna tři shora zmíněná vyjádření vedlejších účastníků byla zaslána stěžovateli, který k nim dne 24. 10. 2010 zaslal Ústavnímu soudu repliku. V ní stěžovatel vyslovil svůj souhlas s vyjádřením Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jinak setrval na argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.

IV.

17. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud s (konkludentním) souhlasem účastníka a se souhlasem vedlejších účastníků podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upustil.

V.

18. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

19. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ke kasaci napadeného rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele chráněná ústavními předpisy. V posuzovaném případě k takovému porušení došlo.

20. V řízení před obecnými soudy byla rozdílně posuzována otázka, zda v daném případě bylo namístě při rozhodování o tom, zda jsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění, aplikovat starý trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jehož účinnosti došlo k odsouzení, anebo nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., který byl účinný v době rozhodování soudu o podmíněném propuštění. Ústavní soud souhlasí s názorem krajského soudu, že nový trestní zákoník je pro pachatele příznivější (§ 2 odst. 1 TZ), protože nové znění § 88 odst. 4 TZ ve výčtu trestných činů, u nichž je podmíněné propuštění přípustné až po výkonu dvou třetin uloženého trestu, již neobsahuje ty trestné činy, za něž byl stěžovatel odsouzen (na rozdíl od ustanovení § 62 odst. 1 starého tr. zák.), a tudíž umožňuje podmíněné propuštění již po výkonu poloviny uloženého trestu. Chybné posouzení této otázky soudem první instance bylo v dané věci napraveno soudem druhé instance, a proto v tomto aspektu nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele.

21. Postupem soudu druhé instance však došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 38 odst. 2 Listiny, podle něhož "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům". Soud druhé instance pochybil v tom, že své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval soud první instance, aniž by přitom stěžovateli poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska. Své rozhodnutí soud učinil v neveřejném zasedání bez přítomnosti navrhovatele, aniž by ho předem seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit, eventuálně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch.

22. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dospěl k závěru, že v těch stadiích trestního řízení, v nichž je rozhodováno o osobní svobodě obviněného, jakož i o jeho vině a trestu, je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří rovnost zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet protiargumenty [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629), nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325) - všechny judikáty Ústavního soudu jsou přístupné v internetové databázi na http://nalus.usoud.cz]. Stejná procesní pravidla lze vztáhnout i na řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Předpokladem pro naplnění těchto práv obviněného je buď jeho osobní přítomnost při úkonech trestního řízení (např. formou hlavního líčení, veřejného zasedání), nebo jiný procesní způsob předestření relevantních skutečností (důkazů, tvrzení, zamýšlených postupů a právních argumentů) obviněnému a poskytnutí mu reálné možnosti k vyjádření a k eventuálnímu uplatnění jeho protiargumentů a návrhů. V daném případě tato příležitost nebyla stěžovateli v řízení před soudem druhé instance poskytnuta.

23. Také právní nauka zdůrazňuje, že institucionálně garantovaná možnost dotčených osob svými návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd's Introduction to Jurisprudence. 7th ed. London : Sweet & Maxwell, 2001, str. 1378-1379, nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva Praha : Prostor, 2004, str. 162).

24. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je třeba také na řízení, kterými je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody, vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody. Týká se to také záruk kontradiktornosti řízení (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 29. 11. 1988 Brogan a ostatní versus Velká Británie, application no. 11209/84, bod 65).

25. Další ústavněprávní pochybení soudu druhé instance spočívá v tom, že extrémně vadně interpretoval hmotněprávní podmínku pro podmíněné propuštění, spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě. Ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) TZ, které tuto podmínku obsahuje, používá formulaci "... může se od něho (tj. od odsouzeného - pozn. Ústavního soudu) očekávat, že v budoucnu povede řádný život". Logickou interpretací zákonného textu nelze dospět k jinému závěru než k takovému, že předpoklad takového chování odsouzeného se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu.

26. Stížnostní soud tento zákonný požadavek nerespektuje a neexistenci jeho splnění dovozuje z minulého chování odsouzeného. Ke zdůvodnění tohoto negativního závěru ohledně prognózy vedení řádného života převzal totiž stížnostní soud identické argumenty, jimiž nalézací a odvolací soudy zdůvodňovaly v roce 2006 uložení osmiletého trestu odnětí svobody. Stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí opakuje z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká - vzhledem k výši způsobené škody a ke způsobu páchání trestné činnosti, protože prý "obžalovaný zneužil důvěry dalších osob, které se zabývaly podnikáním ve stejném oboru a které se nechaly zlákat příslibem výhodných nabídek a velkého zisku". Z této argumentace stížnostní soud dovozuje, že "po výkonu poloviny takto uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. Pro takovýto závěr je třeba ještě dlouhodobějšího působení výkonu trestu".

27. Takovýto úsudek stížnostního soudu je však nepatřičný a logicky vadný. K okolnostem vztahujícím se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry původně uloženého trestu (§ 39 TZ). Nelze je opětovně zvažovat při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu - došlo by tím k nepřípustnému porušení zákazu dvojího přičítání. Takový zákaz lze dovodit z obecného ústavního principu ne bis in idem, obsaženého v článku 40 odst. 5 Listiny.

28. Lze připomenout, že ve vzdálené minulosti skutečně ustanovení § 61 odst. 2 tr. zák. obsahovalo požadavek, aby soud při rozhodování o podmíněném propuštění přihlédl též "k závažnosti spáchaného trestného činu". Toto ustanovení však bylo zákonodárcem vědomě vypuštěno novelou provedenou zákonem č. 175/1990 Sb.

29. Od té doby též trestněprávní nauka všeobecně zastává názor, že "samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, ... nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění" (viz Šámal, P. a kol.: Trestní zákon. Komentář. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2003, str. 494).

30. Stejný závěr lze vyvodit též z judikatury Ústavního soudu. Tak např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439) Ústavní soud vyslovil, že "rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život". Rozhodovat je třeba "vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí, a nikoli podle stavu quo ante".

31. Nelze pustit ze zřetele ani kriminálně politický smysl institutu trestu odnětí svobody a institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu. I když nový trestní zákoník neobsahuje výslovné ustanovení o účelu trestu (které obsahoval dříve platný § 23 tr. zák.), je nepochybné, že principy moderního trestního práva a trestání zahrnují mj. též aspekt resocializace odsouzeného a aspekt individuální prevence (výchova k řádnému životu). Smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v tom, motivovat odsouzeného k tomu, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný. Podmíněné propuštění v sobě obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby (eventuálně též s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností - viz § 89 odst. 2 TZ). "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy.

32. Je pokládáno za ústavně konformní, jestliže zákonodárce stanoví pro některé skupiny závažných trestných činů nebo pro pachatele odsouzené k výjimečným trestům přísnější podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, spočívající v podmínce delší doby odpykaného trestu. Učinil tak též český zákonodárce v § 88 odst. 4 a 5 TZ. Podle české právní úpravy však není nikdy zcela vyloučena možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

33. Lze připomenout, že v řadě západních demokratických států byla před ústavními soudy posuzována otázka, zda zákonodárce může generálně vyloučit možnost podmíněného propuštění (zejména u vysoce nebezpečných pachatelů, jimž byl uložen doživotní trest odnětí svobody), přičemž zahraniční ústavní soudy, s odvoláním na princip humanity a princip právního státu, zpravidla rozhodují tak, že absolutní vyloučení možnosti podmíněného propuštění možné není. Též při rozhodování o konkrétních ústavních stížnostech se zahraniční ústavní soudy začasté vyslovují ve prospěch aplikace institutu podmíněného propuštění (viz např. rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu 2 BvR 1158/97, 2 BvR 578/02, 2 BvR 796/02, 2 BvR 328/09, 2 BvR 2009/08).

34. Ústavní soud konstatuje, že v rovině ústavního práva došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 38 odst. 2 Listiny, dále k porušení práva nebýt stíhán za čin, pro nějž již byl pravomocně odsouzen, garantovaného článkem 40 odst. 5 Listiny, jakož i práva být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem, garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny.

35. Shora uvedená porušení základních práv jsou plně postačující pro kasaci napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud pokládal za nadbytečné zabývat se ještě dalšími námitkami stěžovatele; pokud by byly oprávněné, bude možno na ně reagovat v dalším průběhu trestního řízení.

VI.

36. Ústavnímusoudu nezbylo než ve výroku tohoto nálezu uvedená rozhodnutí podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.

37. Bylo zrušeno i prvoinstanční usnesení Okresníhosoudu Plzeň-město ze dne 18. 2. 2010 č. j. 3 PP 15/2010-27, byť nebylo v petitu ústavní stížnosti ke zrušení navrhováno. Ústavní soud tak učinil v zájmu právní jistoty a ve prospěch stěžovatele. Právní posouzení důvodů tohoto zamítacího usnesení se Ústavnímu soudu jeví jako nesprávné. Pokud by toto (nesprávné) právní posouzení napravoval až soud druhé instance, mohlo by být ohroženo ústavně zaručené právo stěžovatele na dvouinstanční trestní řízení (viz čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě).

38. Bude na obecnýchsoudech, aby pokračovaly v řízení postupem podle § 314h a násl. tr. řádu. Otevírá se tím prostor též pro eventuální doplnění dokazování a možnost nového hodnocení důkazů.

39. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádal, aby Ústavnísoud přikázal Krajskému soudu v Plzni podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem, spočívající v nákladech právního zastoupení. Pro vyhovění tomuto návrhu Ústavní soud neshledal důvody.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru