Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1734/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Zlín
POLICIE - Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování - Oddělení obecné kriminality
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkPředběžné opatření
odnětí/vydání věci
Policie České republiky
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1734.10.1
Datum podání15.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79, § 441a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1734/10 ze dne 7. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SAMOHÝL MB a. s., se sídlem Zlín, tř. Tomáše Bati 532, zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem v Praze 1, Vodičkova 28, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 0 Nt 1/2010 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality ze dne 23. 3. 2010 č. j. KRPZ-10611-13/ČJ-2010-150572, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 14. 6. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že orgány veřejné moci - Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") a Policie České republiky neposkytly ochranu jejím právům dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), že se necítily být vázány názorem Ústavního soudu, čímž porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy, dále pak porušily čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením policejního orgánu byla stěžovatelce podle § 66 odst. 1 trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") uložena pokuta ve výši 20 000 Kč s tím, že "na základě protokolu o předběžném zajištění věci" dle § 441a odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k § 79 odst. 1 tr. ř., vydaného příslušným policejním orgánem dne 11. 3. 2010, a "následném souhlasu s odnětím věci" ve smyslu § 79 odst. 1 tr. ř., uděleným dne 17. 3. 2010 státním zástupcem Okresního zastupitelství ve Zlíně pod č. j. 1 ZN 10124/2010, odmítla vydat osobní motorové vozidlo Mercedes Benz X XXX XXX, které bylo vedeno v Schengenském informačním systému (dále jen "SIS") jako odcizené ve Slovenské republice, přičemž pátrání po něm bylo vyhlášeno dne 3. 3. 2010 pod identifikačním číslem, které je v tomto usnesení specifikováno. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka stížností, kterou však okresní soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl, a to ústavní stížností napadeným usnesením.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že předmětné vozidlo prodala společnosti KUBAJZtrans s. r. o., se sídlem ve Slovenské republice, přičemž mezi smluvními stranami byla sjednána výhrada vlastnictví k předmětu smlouvy. Vzhledem k tomu, že kupující nezaplatil kupní cenu, odstoupila (stěžovatelka) od smlouvy dne 10. 3. 2010. Dne 3. 3. 2010 bylo vozidlo objeveno před jejím sídlem, dne 11. 3. 2010 se pak na místo nálezu dostavila policie s tím, že mají příkaz provést předběžné zajištění věci - předmětného vozidla, neboť je vedeno v SIS jako odcizené ve Slovenské republice. Protože však bylo v jejím vlastnictví, odmítla je vydat. Dne 18. 3. 2010 se do sídla opět dostavila policie s protokolem o předběžném zajištění věci, na kterém byl uveden písemný souhlas státního zástupce, ona však opět vozidlo odmítla vydat a proti příkazu policie podala stížnost ke Krajskému státnímu zastupitelství v Brně a Krajskému policejnímu ředitelství policie Zlínského kraje, tato stížnost byla posouzena okresním státním zastupitelstvím jako podnět k výkonu dohledu podle § 12d odst. 1 tr. ř. a následně byla jako nedůvodná odložena.

V ústavní stížnosti pak stěžovatelka vytýká okresnímu soudu, že nevzal v úvahu nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1998 sp. zn. III. ÚS 87/97 a ze dne 7. 12. 1999 sp. zn. I. ÚS 290/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, č. 55, a svazek 16, č. 176). Dále namítá, že police i okresní soud svým postupem porušily čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, mělo být porušeno i její právo vlastnit majetek tím, že jí byla uložena pokuta, a to prý paradoxně z důvodu neuposlechnutí příkazu, který byl vydán toliko pro potřeby ochrany jejího vlastnického práva. Závěrem stěžovatelka cituje z výše uvedených nálezů a tvrdí, že okresní soud neposkytl ochranu jejím právům, že se necítil být vázán názorem Ústavního soudu a porušil její právo na soudní ochranu zejména tím, že neochránil její právo vlastnit majetek.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postupem výše uvedených orgánů veřejné moci byla porušena řada ustanovení Listiny i Ústavy, resp. že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces i vlastnické právo, avšak žádné konkrétní výhrady vůči napadeným rozhodnutím nevznáší, tedy až na tu, že nebyl respektován názor Ústavního soudu vyjádřený ve výše uvedených nálezech. Tento stěžovatelčin odkaz však Ústavní soud nepokládá za případný, neboť z hlediska právního jde o odlišnou věc. Ve výše zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 87/97 byla řešena situace, kdy policejní orgán postupoval podle ustanovení § 79 odst. 1 tr. ř., které zakotvuje a upravuje institut odnětí věci. Ústavní soud v daném případě zkoumal, zda odnětí věci mohlo být provedeno jako neodkladný úkon ve smyslu § 160 odst. 2 a 4 tr. ř. (v tehdy platném znění). V obecné rovině Ústavní soud přitom tuto možnost nevyloučil, učinil tak ale s ohledem na konkrétní okolnosti tehdy souzené věci. Současně stanovil podmínky, za nichž by bylo možno přistoupit k odnětí věci jako k neodkladnému úkonu na základě informace Interpolu o odcizení vozidla (zahájení trestního stíhání v České republice, anebo doložené zahájení trestního stíhání v zahraničí a dále žádost o zajištění vozidla ze strany zahraničních vyšetřovacích orgánů v rámci mezinárodní pomoci). Ke stejným závěrům dospěl Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 290/98.

V nyní souzené věci však policejní orgán postupoval podle ustanovení § 441a tr. ř., obsahujícího institut tzv. předběžného zajištění věci, který byl do trestního řádu zakotven s účinností (až) ke dni 1. 9. 2007 zákonem č. 170/2007 Sb. Jak stěžovatelku upozornil již okresní soud v napadeném usnesení, užití citovaného ustanovení není podmíněno zahájením trestního stíhání. Jde o předběžné zajišťovací opatření, kdy (základní) podmínkou jeho použití je důvodný předpoklad, že justiční orgány České republiky budou požádány o právní pomoc za účelem zajištění a předání dotčené věci. Pokud by se mělo trvat na podmínce zahájení trestního stíhání, bylo by to zcela v rozporu se smyslem a účelem daného institutu, který je reakcí "na neudržitelnou situaci, kdy se zejména cestou národní centrály Interpolu nebo Národní centrály Sirene [...] dostávaly Policii České republiky hodnověrné informace o tom, že probíhá mezinárodní pátrání po movité věci (zejména motorovém vozidle nebo uměleckém předmětu). Orgány [policie] neměly žádnou pravomoc reagovat vnitrostátním opatřením na tuto informaci, pokud nebylo (obvykle shodou náhod) vedeno trestní řízení v České republice nebo pokud neobdržel justiční orgán České republiky žádost o právní pomoc zajištěním této věci [...], resp. z druhého členského státu Evropské unie příkaz k zajištění věci [...]" (viz Šámal, P., a kol.: Trestní řád, Komentář, II. díl, C. H. Beck, 6. vydání, s. 2801).

Staví-li stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených základních práv (svobod) na tom, že jí byla uložena povinnost vydat věc (předmětné vozidlo) protiprávně, neboť nebyla splněna některá z podmínek stanovených ve výše uvedených nálezech (a že tudíž je protiprávní i sankce, která jí byla kvůli nesplnění této povinnosti uložena), její argumentace z důvodů výše uvedených obstát nemůže. V reakci na stěžovatelčino tvrzení, že je vlastnicí předmětného vozidla, možno doplnit, že policejnímu orgánu ustanovení § 441a tr. ř. neukládá povinnost řešit otázku vlastnického práva k zajišťované věci a takový požadavek by se ani neslučoval s povahou daného opatření.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru