Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1733/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1733.20.1
Datum podání22.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 138, § 219


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1733/20 ze dne 23. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2020 č. j. 11 Co 185/2020-383 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. dubna 2020 č. j. 18 C 354/2014-364, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. Ústavní stížnost je založena na tvrzení, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť jí soudy nepřiznaly osvobození od soudního poplatku pro dovolací řízení. Současně stěžovatelka požádala podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o odložení vykonatelnosti rozhodnutí městského soudu.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala vůči České republice náhrady majetkové i nemajetkové újmy ve výši 45 milionů Kč způsobené nezákonným trestním stíháním. Stěžovatelce bylo plnění rozsudkem obvodního soudu ve spojení s rozsudkem městského soudu přiznáno jen částečně. Jelikož stěžovatelka hodnotí přiznané zadostiučinění jako nepřiměřeně nízké, podala proti rozsudku městského soudu dovolání a zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení.

3. Obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Ještě před vydáním tohoto rozhodnutí vyzval stěžovatelku k přesvědčivému osvědčení jejích majetkových poměrů a současně k vyplnění formuláře prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. K této výzvě soudu stěžovatelka předložila požadované prohlášení spolu s posudkem o invaliditě a rozhodnutím o přiznání invalidního důchodu. Z doložených skutečností podle obvodního soudu vyplývá, že na stěžovatelce jsou finančně závislé čtyři osoby. U zletilých dětí a jejího zetě však není vůbec patrno, z jakého důvodu jsou na ní finančně závislé, když jde o osoby, u nichž se již předpokládá jistý výdělek. Služby za bydlení pak má za stěžovatelku hradit její dcera, což je podle obvodního soudu ve zjevném rozporu s tvrzením, že dcera je na stěžovatelce finančně závislá. Dále pak stěžovatelka neuvedla ani nedoložila náklady na živobytí a své další výdaje, stejně tak ani to, z čeho jsou tyto nezbytné náklady hrazeny, když přitom argumentuje svou nemajetností. Obvodní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelkou "poskytnuté informace jsou neúplné a v některých ohledech vnitřně rozporné, soud proto nemohl posoudit, zda jsou v tomto případě dány zvlášť závažné důvody po přiznání osvobození od soudního poplatku".

4. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání k městskému soudu. Ten posoudil odvolání a návrh stěžovatelky podle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s ř."), a potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Obvodnímu soudu přitom vytkl nesprávný závěr o tom, že stěžovatelka "označila dospělé děti, kteří jsou na ní závislí, zatímco ve skutečnosti ... konstatovala, že ona je závislá na nich. Nicméně i při akceptaci takto změněného skutkového stavu jsou další skutkové závěry nalézacího soudu o tom, že žalobkyně nevyplnila úplně své prohlášení, správné". Ve svém prohlášení stěžovatelka kupříkladu zamlčela skutečnost, že jí byla pravomocným rozhodnutím soudu přiznána částka 60 000 Kč. Dále podle městského soudu platí, že pokud zletilá dcera plní vůči stěžovatelce svou zákonnou vyživovací povinnost tím způsobem, že za ni hradí náklady spojené s bydlením, pak je tímto plněním nepochybně zvyšován i životní standard stěžovatelky. Stěžovatelka rovněž ani neuvedla, že by se alespoň pokusila si najít duševně méně náročnou práci, kterou by mohla zvládat. Tato skutečnost je přitom důsledkem vlastního rozhodnutí stěžovatelky nepracovat, když podle městského soudu nelze přehlédnout, že stěžovatelka je "v dosud aktivním věku, bez nároku na starobní důchod, takže si pravidelný měsíční příjem prací měla a mohla zajišťovat". Institut osvobození od soudních poplatků lze podle městského soudu použít pouze výjimečně a to typicky v situacích, kdy člověk není schopen bez svého zavinění zcela pracovat, popř. není schopen si z jiných vážných důvodů sehnat dostatek finančních prostředků pro zaplacení soudního poplatku. Stejně tak je podle městského soudu potřeba vzít v úvahu i výši soudního poplatku a řadu dalších okolností.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v prvé řadě tvrdí, že obvodní soud "na základě svého pochybení při vyhodnocení formuláře vůbec neřešil podstatu žádosti o osvobození od soudních poplatků", když dovodil, že jsou na ní finančně závislé čtyři osoby a přitom jedna z nich jí hradí náklady spojené s bydlením. Další závěry, ke kterým dospěl městský soud, pak obvodní soud ve svém rozhodnutí vůbec neuvedl, neboť jeho rozhodnutí bylo založeno toliko na chybném úsudku o špatně vyplněném formuláři. Městský soud v konečném důsledku svým postupem "odňal stěžovatelce možnost řádného opravného prostředku, když usnesení soudu prvního stupně potvrdil, nikoliv vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení". Stěžovatelka dále dodává, že informace o obdržení částky 60 000 Kč jako kompenzace za nezákonné trestní stíhání je soudu známa z jeho vlastní činnosti. Tyto finanční prostředky navíc už stěžovatelka nemá, neboť je uhradila jako platbu pojistného na sociální pojištění.

6. Napadenými rozhodnutími je dále stěžovatelce upíráno právo domáhat se přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, když je po ní vyžadováno, aby zaplatila 23 % z již vysouzené částky na soudním poplatku. Pouze tak totiž může vykonat své ústavní právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle názoru stěžovatelky platí, že "pokud stát způsobil újmu nezákonným rozhodnutím, měl by nést i náklady, které jsou spojeny s jejím vymáháním, tedy s uplatněním mimořádného opravného prostředku".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti rozhodnutí městského soudu není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.].

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy argumentum a contrario). Ústavní soud opakovaně připomíná, že "není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 230/96 (N 27/7 SbNU 173)].

9. Ústavní stížností stěžovatelka napadá toliko rozhodnutí soudů ve věci jejího návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku ve výši 14 000 Kč pro dovolací řízení. K použití § 138 o. s. ř. upravujícího osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud již opakovaně vyjádřil (k přehledu relevantní judikatury zejména srov. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 1060/18, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Kupříkladu v nálezu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17 (N 30/88 SbNU 431) Ústavní soud konstatoval, že "samotný spor o osvobození od soudních poplatků obyčejně nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá hlavně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku přehodnocovat."

10. Případy, v nichž Ústavní soud věcně posuzoval ústavní stížnost napadající rozhodnutí soudů o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, jsou výjimečné. Zpravidla se týkají posuzování specifických otázek jako je osvobození od soudního poplatku pro právnické osoby nebo podnikající subjekty [např. nález ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351)] nebo zjevně svévolných soudních rozhodnutí. Ústavní soud dovodil, že nepřiznání osvobození od soudního poplatku, resp. nesprávná interpretace a aplikace § 138 o. s. ř. může mít zcela výjimečně za následek porušení základních práv a svobod, a to tehdy, když "jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)].

11. Ve světle výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Napadená rozhodnutí hodnotí Ústavní soud jako projev nezávislého soudního rozhodování, která v žádném ohledu nejsou svévolná či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

12. Pokud jde o jeden z údajně nesprávných skutkových závěrů obvodního soudu, Ústavní soud uvádí, že byl napraven (resp. uveden na pravou míru) rozhodnutím městského soudu (bod 4 odůvodnění). Ani dílčí změna skutkového stavu však (ve spojení s dalšími skutkovými závěry) nevedla k jinému právnímu posouzení věci z důvodů, které městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl (srov. zejména bod 4 odůvodnění o rozsahu více než jedné strany), a to s využitím judikatury i komentářové literatury. Pouze na okraj pak Ústavní soud upozorňuje na to, že k nepřiznání osvobození od soudních poplatků došlo i z důvodů, které stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje (např. nedoložení výše nákladů na živobytí a jiných výdajů).

13. Porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nelze spatřovat v tom, že městský soud (byť přehodnotil jeden skutkový závěr obvodního soudu) potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Tento postup je nejen v souladu se zásadou rychlosti a procesní ekonomie řízení, ale rovněž v souladu s § 219 o. s. ř., podle něhož "odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné". Stěžovatelka koneckonců ani neuvádí, podle kterého z důvodů uvedených v § 219a o. s. ř. mělo být rozhodnutí zrušeno (a následně vráceno obvodnímu soudu), když v odvolacím řízení mohla být a byla zjednána náprava ohledně dílčího nesprávného skutkového závěru [a contrario § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

14. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že "přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody" (§ 138 odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). Je zde tedy ponechán poměrně velký prostor pro uvážení soudu, zda osvobození od soudních poplatků přiznat, či nikoliv, resp. zda jsou dány zvlášť závažné důvody pro uplatnění výjimky z pravidla. Platí dále, že břemeno tvrzení, stejně jako břemeno důkazní (subjektivní i objektivní) ohledně skutečností rozhodných pro posouzení důvodnosti osvobození od soudních poplatků nese navrhovatel (BÍLÝ, M. In SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 583). Bylo proto na stěžovatelce, aby úplným a hodnověrným způsobem prokázala všechny rozhodné skutečnosti.

15. S ohledem na výše uvedené proto nelze přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Tohoto práva se přitom stěžovatelka před soudy dvou stupňů domáhala a část požadované náhrady újmy jí dokonce byla přiznána. Obecné soudy však dospěly po zhodnocení všech relevantních skutečností k tomu, že návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku pro dovolací řízení není možno vyhovět. Ústavní soud zásadně není soudem nalézacím a nepřísluší mu znovu provádět dokazování a činit z něj vlastní skutkové závěry. Argumentace stěžovatelky týkající se zásahu do práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny je koneckonců vedena spíše v rovině úvah de lege ferenda, když tvrdí, že "pokud stát způsobil újmu nezákonným rozhodnutím, měl by nést i náklady, které jsou spojeny s jejím vymáháním, tedy s uplatněním mimořádného opravného prostředku".

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru