Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1731/09 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Žďár nad Sázavou
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzastaveno
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříknemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
Restituce
Cena
náhrada
PoznámkaRozhodnutí ESLP ze dne 2. 7. 2013 č. 10932/11 ve věci Alois Pospíšil proti ČR; stížnost prohlášena za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy;
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1731.09.1
Datum podání02.07.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.h, § 8 odst.1, § 8 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1731/09 ze dne 3. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti A. P. a P. P., zemřelého, zastoupených JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, proti rozsudkům Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 7 C 85/92 ze dne 19. 12. 2006, Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Co 70/2007 ze dne 26. 8. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 61/2009 ze dne 7. 5. 2009, takto:

Ústavní stížnost A. P. se odmítá.

Řízení o ústavní stížnosti P. P. se zastavuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 7 C 85/92, byla napadená rozhodnutí vydána v restituční věci, v níž měli stěžovatelé postavení žalovaných povinných osob. Po provedení obsáhlého dokazování, včetně 4 znaleckých posudků, bylo shora označeným rozsudkem soudu I. stupně, potvrzeným odvolacím soudem v záhlaví označeným rozhodnutím, vysloveno, že nemovitosti v rozhodnutí specifikované přecházejí na žalobkyně, a to na každou z nich z jedné ideální třetiny, a žalobkyním ani státu nebylo za použití ustanovení § 150 o. s. ř. přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Oba jmenované soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že předmětné nemovitosti byly v roce 1960 matkou žalobkyň darovány státu v tísni [§ 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb.] za situace, kdy tato podle soudů s ohledem na postoj státu a tehdejší politiku prakticky jinou možnost neměla. Po smrti svého manžela se ocitla v kritické situaci, kdy po odnětí polností i zemědělských strojů při svém zdravotním stavu a péči o 3 děti nemohla hospodářství zvládnut a stát její návrh na bezplatný převod jen části zemědělských pozemků na úhradu dlužných daní a poplatků nepřijal s tím, že je ochoten nabídku přijmout pouze za předpokladu darovaní veškerých nemovitostí, tedy včetně obytného domu a přilehlých pozemků, o něž v projednávané věci jde. Stěžovatelé podle soudů získali nemovitosti smlouvou ze dne 25. 7. 1968 za cenu nižší, než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, totiž za cenu 24.602,- Kč (podle 4 znaleckých posudků, jež měly soudy k dispozici, byla posuzovaná cena stanovena výrazně vyšší částkou) naposledy znaleckým posudkem Ústavu oceňování majetku při Vysoké škole báňské Ostrava, který přezkoumával posudek Znaleckého ústavu s. r. o. Brno, stanovil cenu částkou 46.453,- Kč). Dospěly proto k závěru, že byly splněny předpoklady pro přechod nemovitostí na žalobkyně podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. s tím, že v daném případě by nebylo na místě aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákona, jehož použití se stěžovatelé v řízení dovolávali.

Dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů, kteří jeho přípustnost opírali o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. V odůvodnění svého odmítacího usnesení uvedl, že soud I. stupně i soud odvolací posoudily věc podle příslušných ustanovení zákona o půdě, přitom vycházely z uveřejněné soudní judikatury k nim se vztahující (stanoviska NS uveřejněná pod č. 16/1996, 34/1993 a 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od jejichž právních závěrů se nijak neodchýlily, a dovolací soud tak neshledal zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., tj. řešení některé právní otázky odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem, anebo právní otázky, která byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázky, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v jejímž odůvodnění stěžovatelé popisují průběh řízení v dané věci, včetně svých námitek uplatňovaných v opravných prostředcích, přitom opětovně dávají najevo nesouhlas se závěry soudů, pokud jde splnění podmínky ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě. Jsou totiž toho názoru, že u právní předchůdkyně žalobkyň se jednalo o tíseň existenční, nikoliv však o tíseň politickou, kterou podle jejich názoru vyžaduje zákon o půdě. Stejně tak nesouhlasí se závěrem, že byli při koupi předmětné nemovitosti cenově zvýhodněni, přitom zpochybňují správnost podaných znaleckých posudků, které podle nich jen opisovaly v pořadí prvý soudem vyžádaný znalecký posudek Ing. Ch., jenž však byl poplatný době i klientele, a tyto posudky také vycházely ze stavu nemovitostí k dnešnímu dni, tento však byl ovlivněn skutečností, že stěžovatelé provedli rekonstrukci nemovitosti a řádně se o ni starali. Ustanovení znalci tak nepřihlédli k tomu, že v roce 1968, kdy nemovitosti stěžovatelé kupovali, byly tyto značně zdevastovány. Zdůrazňují, že pravý a skutečný stav nemovitostí znal pouze znalec Z., na základě jehož posudku jim byla kupní cena stanovena. Na výběr tohoto znalce sami neměli žádný vliv, posudek u něj objednal národní výbor, který jim nemovitosti nabídl, a cenu jím stanovenou prostě jen respektovali a žili v dobré víře, že byla stanovena na základě tehdy platných právních předpisů a že vycházela ze skutečného stavu nemovitostí. Opětovně také zdůraznili, že v řízení nebylo prokázáno, že by byli při koupi nemovitostí protiprávně zvýhodněni, nikdy nebyli členy KSČ ani funkcionáři a tehdejší režim neměl důvod je zvýhodňovat. Porušení shora označených práv pak dovozují zejména s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - případ Pinc, Pincová proti České republice, který dále rozebírají a z něhož citují s tím, že jejich případ je s ohledem na jeho okolnosti srovnatelný. V návaznosti na závěry Evropského soudu tam uvedené pak dále zdůrazňují, že se nachází ve velice nejistém až delikátním sociálním postavení. Je pravdou, že by mohli požadovat náhradu za kupní cenu nemovitosti, nicméně v dnešní době není možné za takovou částku si zajistit bydlení, přitom již byli vyzváni opustit nemovitost, což odmítli s tím, že jim musí být poskytnuta náhrada, jsou si ale vědomi toho, že vláda ve svém stanovisku v případu Pinc, Pincová sama připustila, že je nemožné toto právo nárokovat před soudy. Z uvedeného pak dovozují, že jsou nuceni snášet zvláštní a přílišnou zátěž, zhoršenou dlouhými psychickými útrapami, zvětšenými o to, že prvý stěžovatel má 71 let a táhlé spory do psychicky deptají. To vše porušuje spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. Jsou přesvědčeni, že v jejich případě nebyl dodržen požadavek přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhli proto zrušení napadených rozhodnutí.

Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnosti vyhovět nelze.

Ústavní soud především připomíná svou roli soudního orgánu ochrany ústavnosti, jakož i svou dosavadní judikaturu, podle níž není kompetentní projednávat stížnost namítající, jak je tomu částečně i v daném případě, že obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve Svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

V návaznosti na uvedené Ústavní soud v dané věci konstatuje, že v poměru k závěrům obecných soudů o naplnění podmínek ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) a § 8 odst. 1 zákona o půdě porušení práva na spravedlivý proces nezjistil a v tomto směru odkazuje na zdůvodnění napadených rozhodnutí, jež považuje za ústavně konformní. Ohledně tvrzených pochybení v postupu obecných soudů, odhlédnuto však od délky trvání řízení, nelze námitkám ústavní stížnosti přisvědčit. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou jasná, soudy se v jejich rámci srozumitelně vypořádaly se všemi námitkami v řízení uplatněnými a to tak, jak jim ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu a principy zakotvené v hlavě páté Listiny. Na jimi užité aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení jak z hlediska práva procesního, tak z hlediska práva hmotného přitom neshledává Ústavní soud nic, co by věc v tomto směru posouvalo do ústavněprávní roviny.

Při posuzování věci z pohledu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě tak Ústavní soud, s odkazem na závěry uvedené v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc proti České republice, 2002, odst. 45 a násl., jež bylo stěžovatelům známo, konstatuje, že ke zbavení stěžovatelů jejich majetku došlo zákonným způsobem a toto zbavení majetku také sledovalo legitimní cíl, neboť zde existoval "důvod obecného zájmu" ve smyslu druhého odstavce čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. K pojmu "obecný zájem" a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice možno rovněž odkázat na rozhodnutí ve věci Pincová a Pinc (odst. 47 a násl.). Podle Evropského soudu legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav. Evropský soud zde současně vyslovil názor (odst. 58 a násl cit. rozsudku), že legitimní cíl restitučních zákonů je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Dle jeho názoru by za tímto účelem měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. Tento názor zopakoval jmenovaný soud v další své judikatuře, např. v rozhodnutí ze dne 26. 11. 2009 ve věci Pešková proti České republice - v němž se také zabýval přiměřeností náhrady za vydané nemovitosti za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi požadavkem obecného zájmu společenství a imperativem ochrany základních práv jednotlivce (odst. 34, 35) a naposledy v rozhodnutí Otava proti České republice ze dne 27. 5. 2010, kdy také příkladmo, mezi konkretizovanými okolnostmi, k nimž třeba při posuzování zátěže osob povinných k restituci podle jeho názoru přihlížet, uvedl kromě podmínek, za nichž byl sporný majetek nabyt, pochybení správních orgánů a sociálního strádání i adekvátnost náhrady (odst. 57).

Dle názoru Ústavního soudu, jak ostatně dal najevo již ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2390/07, je třeba výše uvedené závěry vykládat tak, že není neslučitelné s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod daným způsobem zasáhnout do vlastnického práva, pokud k tomu dojde, musí se tak však dít za náhradu, která by byla v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo (viz bod 53 rozsudku ve věci Pinc, Pincová). Otázku její výše (resp. zmíněného "rozumného poměru") je pak třeba řešit v závislosti na konkrétních okolnostech případu.

Lze tedy shrnout, shodně jako v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, že samotné "odnětí" majetku vlastníkovi na základě restitučních předpisů a v souladu s nimi nelze pokládat za rozporné s jeho (ústavně zaručenými) základními právy a svobodami, resp. jen na základě této skutečnosti nelze dospět k závěru, že by nesl "nepřiměřenou zátěž", jak stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 391/05, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), a že v případě legálního a legitimního zásahu do vlastnického práva tak možno existenci "nepřiměřené zátěže" (a následně i porušení zmíněného práva) posuzovat až v závislosti na státem poskytnuté náhradě (nebo její absenci).

Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelé, kteří tvrdí, že předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře, aniž bylo v řízení prokázáno, že mohli jakkoliv převod nemovitostí či výši kupní ceny ovlivnit, nějakou náhradu obdrželi, a není z ní patrno, zda se již náhrady domáhali. Určitý způsob náhrady zakotvuje sám zákon o půdě v ustanovení § 8 odst. 3. Ústavní soud si je vědom toho, že důsledky aplikace restitučních předpisů mohou být v některých případech příkré a citelně zasahují do životů povinných osob a zdůrazňuje tak, že pokud se dotčené osoby budou domáhat náhrady za majetek, který jsou nyní povinny vydat, budou muset příslušné orgány při stanovení náhrady, případně i v řízení o vyklizení předmětných nemovitostí, jež je již vedeno, vzít v úvahu všechny okolnosti daného případu tak, aby stěžovatel nemusel nést nepřiměřenou zátěž spojenou s prosazením legitimního cíle sledovaného restitučními předpisy. V napadených rozhodnutích tyto otázky řešeny nebyly ani být nemohly a Ústavní soud sám jejich řešení předjímat nemůže.

Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost A. P. mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Po podání ústavní stížnosti předložil stěžovatel A. P. Ústavnímu soudu usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 5 Nc 2201/2009 ze dne 24. 2. 2010 a úmrtní list, vystavený Městským úřadem v Novém Městě na Moravě dne 1. 4. 2010, z nichž je patrno, že u jmenovaného soudu bylo dne 28. 8. 2009 zahájeno řízení o určení data úmrtí zemřelého P. P. a toto řízení skončilo vydáním citovaného rozhodnutí, jímž soud určil datum úmrtí P. P., dnem XX. března XXXX, kteréžto datum je uvedeno i v jeho úmrtním listu. Vzhledem k tomu, že z uvedeného zjištění plyne, že tento stěžovatel v den podání ústavní stížnosti, tj. v den 2. 7. 2009, již neměl způsobilost být účastníkem řízení, bylo řízení o jeho ústavní stížnosti pro uvedený neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2010

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru