Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 173/02Nález ÚS ze dne 10.10.2002Soulad právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními; opomenuté důkazy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 127/28 SbNU 95
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.173.02
Datum podání21.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002

N 127/28 SbNU 95

Soulad právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními; opomenuté důkazy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 10. října 2002 v senátě, ve věci

ústavní stížnosti Ing. J. H., za účasti P. p., a. s., proti

rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. září 2001, č. j.

12 C 28/2001-16, o splnění povinnosti, a ve věci spolu s ní

podaného návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zák. č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších

předpisů, takto:

1.Rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. září

2001, č. j. 12 C 28/2001-16, se zrušuje.

2.Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zák. č. 99/1963

Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se

odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. března

2002 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu

Praha-východ ze dne 19. září 2001, č. j. 12 C 28/2001-16,

o splnění povinnosti. Uvedeným rozhodnutím se cítí být dotčen

v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl.

95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Spolu

s ústavní stížností podává návrh na zrušení ustanovení § 202 odst.

2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění

pozdějších předpisů, pro jeho rozpor s čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl.

36 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy.

Ze spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 12 C 28/2001,

který si Ústavní soud vyžádal, dále z ústavní stížnosti a jejích

příloh, bylo k předmětné věci zjištěno následující:

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 19. září 2001,

č. j. 12 C 28/2001-16, uznal stěžovatele povinným zaplatit

vedlejšímu účastníku 1.953,-Kč s 10% úrokem z prodlení z dlužné

částky, jdoucí od 4. listopadu 2000 do zaplacení, jakož i uhradit

náklady řízení. Svoje rozhodnutí soud odůvodnil poukazem na

provedené dokazování, jímž byly dle jeho přesvědčení zjištěny

následující skutečnosti:

* mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla uzavřena

smlouva o dodávce a odběru zemního plynu, a to dne 29. září

1997, jíž se vedlejší účastník zavázal stěžovateli dodávat na

odběrné místo zemní plyn a stěžovatel se zavázal platit

jednak zálohy a jednak na základě vyúčtování podle odečtu

plynu fakturou;

* dle dokladů o měřícím zařízení plynoměru, měřícím spotřebu

plynu stěžovatelem, byl dne 8. prosince 1997 naměřen stav

528;

* dle faktury vystavené dne 26. února 1998, variabilní symbol

0006848831, vystavené vedlejším účastníkem stěžovateli, bylo

tomuto účtováno k uhrazení 1.953,-Kč;

* výzvou vedlejšího účastníka ze dne 23. října 2000, kterou

stěžovatel převzal dne 24. října 2000, byl urgován k úhradě

předmětné částky.

V ústavní stížnosti je obecnému soudu vytýkána zejména

skutečnost, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkami

stěžovatele, obsaženými jak v písemném odůvodnění odporu proti

platebnímu rozkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 20.

prosince 2000, č. j. Ro 734/2000-3, tak v jednání před soudem.

Obsahem těchto námitek byl poukaz na skutečnost, že stěžovateli

nebyla nikdy doručena řádná faktura č. 0000065518, obsahující

veškeré zákonné náležitosti, přestože v čl. V odst. 2 a 5 smlouvy

o dodávce a odběru zemního plynu je řádné vyúčtování uváděno jako

předpoklad pro zaplacení úhrady, dále upozornění, že až v říjnu

2000 byla stěžovateli spolu s upomínkou doručena nekvalitní kopie

části listu označeného "A ZA PLYN C 0065518", vztahujícího se

k roku 1998, kde nebyl řádně označen ani subjekt, jenž fakturuje

a který tvrdí právo na zaplacení, a vzhledem k zcela nesprávné

adrese stěžovatele ani odběrní místo ("H. J. Ing., M. 3, 160 00

Praha 6"). Stěžovatel konstatuje, že nikdy nezpochybňoval základní

dlužnou částku ve výši 1.953,-Kč a byl připraven ji zaplatit ihned

poté, co by obdržel řádný daňový doklad, o jehož doručení

vedlejšího účastníka opakovaně a bezvýsledně žádal. Jelikož pouhá

upomínka není podkladem pro platbu, je přesvědčen, že v dané věci

nebyl splněn základní hmotněprávní předpoklad pro podání žaloby

vedlejším účastníkem, a to doručení řádného vyúčtování - daňového

dokladu. Poukazuje dále na skutečnost, že otázka, zda je subjekt

povinen platit jinému subjektu za služby, aniž by od něj kdy

obdržel řádné vyúčtování (daňový doklad), jak předpokládá právní

úprava i příslušná smlouva, tj. otázka, která byla v dané věci

základem sporu, nebyla obecným soudem vůbec řešena. Nadto

stěžovatel připomíná, že dodávky plynu za předchozí i následující

období za předmětné i za své další odběrné místo řádně platil

a platí.

V úrovni jednoduchého práva je obecnému soudu vytýkáno

nedodržení kautel plynoucích z § 132 o. s. ř., když dle názoru

stěžovatele veškeré důkazy byly provedeny a následně hodnoceny

jednostranně, neobjektivně a nespravedlivě a když z odůvodnění

rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem se soud vypořádal

s argumentací, směřující proti žalobnímu nároku vedlejšího

účastníka. V rovině práva ústavního pak v postupu Okresního soudu

Praha-východ spatřuje dotčení v základních právech a svobodách,

plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst.

1 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy.

Jelikož v dané věci bylo uplatněno ustanovení § 202 odst. 2

o. s. ř., jímž je v tzv. bagatelních věcech, kdy hodnota

peněžitého plnění nepřesahuje 2.000,-Kč, odňata účastníkům možnost

domáhat se nápravy případných pochybení nalézacího soudu cestou

odvolání, a jelikož stěžovatel považuje uvedené zákonné ustanovení

za rozporné s ústavním pořádkem České republiky, dle § 74 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spolu s ústavní

stížností navrhuje jeho zrušení. Uvedené ustanovení o. s. ř.

považuje za rozporné s principy právního státu a mající

diskriminační charakter. Argumentuje-li důvodová zpráva k zákonu

č. 30/2000 Sb., jímž byl novelizován o. s. ř. a jenž předmětnou

dikci § 202 odst. 2 zakotvil, tím, že tzv. bagatelní spory jsou

"tak málo významné věci, v nichž ke správnému a spravedlivému

rozhodnutí postačuje řízení v jediném stupni a přezkoumání

takových rozhodnutí odvolacím soudem je jen průtahem v uspokojení

oprávněných pohledávek věřitelů", pak dle názoru stěžovatele mezi

uvedenými hodnotami neexistuje žádná souvislost. Zastává

stanovisko, dle kterého nelze očekávat, že čím nižší je sporná

částka, tím správnější, spravedlivější a tedy i přesvědčivější

bude soudní rozhodnutí. Hodnocení "bagatelnosti sporu" považuje za

otázku velice subjektivní, když částka 2.000,-Kč představuje téměř

polovinu částky životního minima a když tzv. bagatelní spory jsou

často pro účastníky důležitou principiální záležitostí. Odepření

možnosti podat řádný opravný prostředek je pak dle názoru

stěžovatele porušením principů, obsažených v čl. 90 a čl. 95

Ústavy, jakož i porušením práva na soudní ochranu dle čl. 36

Listiny, práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a práva na

účinný právní prostředek nápravy dle čl. 13 Úmluvy.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 12. dubna 2002 Okresní soud Praha-východ k předmětné

ústavní stížnosti vyjádření.

Mgr. M. C., pověřená správou soudu, v něm Ústavnímu soudu

sděluje, že u soudkyně, která projednávanou věc rozhodovala, došlo

k zániku soudcovské funkce. Z uvedeného důvodu odkazuje na závěry,

obsažené v odůvodnění rozsudku ze dne 19. září 2001, sp. zn. 12

C 28/2001. Shodně se stěžovatelem však považuje předmětný rozsudek

za nepřesvědčivý, neboť se v něm soud nevypořádal s námitkami

žalovaného, takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, není

z něj patrno, které skutečnosti považoval za nesporné a proč chybí

i závěry právní.

K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne

4. října 2002 vedlejší účastník, Pražská plynárenská, a. s.,

k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Uvádí v něm, že dle jeho

přesvědčení je ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného

soudu v souladu s ustanoveními § 157 odst. 4 a § 132 o. s. ř.

Konstatuje, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem není sporu

o tom, že se navrhovatel o předmětném dluhu dozvěděl až

z upomínky právního zástupce vedlejšího účastníka, kterou převzal

dne 24. října 2000 a kterou byl upomenut o úhradu vyúčtování

nedoplatku ve lhůtě deseti dnů od doručení. Dále vyslovuje

přesvědčení, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem nebylo

a není sporu o tom, že stěžovatel o předmětném dluhu věděl již

před podáním žaloby, avšak odmítal uhradit předmětný nedoplatek,

neboť mu dle jeho tvrzení nebyl doručen daňový doklad, nýbrž

údajně pouze jeho nekvalitní kopie. Vedlejší účastník však v této

souvislosti poukazuje na skutečnost, že v řízení před obecným

soudem bylo prokázáno, že stěžovateli bylo spolu s upomínkou

právního zástupce vedlejšího účastníka jakožto její příloha

doručeno dne 24. října 2000 i vyúčtování, obsahující náležitosti

dle ustanovení čl. V odst. 5 smlouvy o dodávce a odběru zemního

plynu, uzavřené mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem dne 29.

září 1997. Upozorňuje zároveň, že si stěžovatel mohl před podáním

žaloby kdykoliv u vedlejšího účastníka vyžádat další opis

předmětného vyúčtování, jakož i na skutečnost, že stěžovatel

v rozporu se svým tvrzením, obsaženým v dopise ze dne 25. října

2000 neuhradil ani jistinu předmětného dluhu, pročež vedlejšímu

účastníkovi nezbylo, než se obrátit se svým nárokem na obecný

soud. Dále vedlejší účastník poukazuje na rozpor v tvrzení

stěžovatele, obsaženém v odporu proti platebnímu rozkazu,

dle něhož "mu nebyl doručen daňový doklad, aby mohl jako

podnikatel - živnostník pohledávku žalobce (tj. vedlejšího

účastníka v řízení před Ústavním soudem) vyrovnat", obsahem

smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem dne 29.

září 1997 o dodávce a odběru zemního plynu v kategorii

"domácnost". Rozpornost jednání stěžovatele pak vedlejší účastník

spatřuje i v tom, že předmětný dluh (tj. vyúčtovaný nedoplatek

spolu s úrokem s prodlení, tj. celkem částku 2.300,- Kč) dne 20.

března 2002 vedlejšímu účastníkovi uhradil, a to navzdory tomu, že

dle něj se tento dluh dosud nestal splatným.

V závěru svého vyjádření vyslovuje vedlejší účastník

přesvědčení, že obecný soud se v předmětné věci nedostal do

rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 120 odst. 3

o. s. ř.), ani s kautelami, jež zákon klade na odůvodnění soudního

rozhodnutí (§ 157 o. s. ř.), stěžovatel nevyužil v řízení před

obecným soudem svého práva navrhovat důkazy, pročež dle jeho

názoru ve věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces

a zásady rovnosti účastníků řízení. Vzhledem ke všem uvedeným

skutečnostem navrhuje vedlejší účastník předmětnou ústavní

stížnost zamítnout.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Navrhuje-li

stěžovatel dle § 74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., odkazuje

Ústavní soud na maximu, kterou pro posuzování ústavnosti

instančního soudního přezkumu vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS

15/01: "Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy

procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy

uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitivum. Každý

právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb.

Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být

takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku

odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem

poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na

straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty." Ve vztahu

k tzv. bagatelním věcem tudíž jednoinstanční soudní přezkum není

v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež

v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1

Listiny.

Pro uvedené shledal Ústavní soud návrh na zrušení § 202 odst.

2 o. s. ř. zjevně neopodstatněným, pročež jej dle § 43 odst. 2

písm. a), b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

odmítl.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění

skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů

je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou

navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.

83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je

zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům

obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů

posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných

základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem

jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést

dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení

o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však

dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého

práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená

diferenciace je jedním z komponentů, odlišujících ústavní

soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení

obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní

soud dokazování konstatováním obsahu smlouvy o dodávce a odběru

zemního plynu, uzavřené dne 29. září 1997 mezi dodavatelem, P. p.,

a. s., a odběratelem Ing. J. H., jejíž kopie byla Ústavnímu soudu

předložena jak stěžovatelem, tak i vedlejším účastníkem. Dle čl.

IV odst. 2 písm. aj) předmětné smlouvy je odběratel povinen platit

dodavateli zálohy a vyúčtování zemního plynu ve stanovených

termínech a výši. Dle čl. V odst. 2 této smlouvy se platby

uskutečňují jednak formou záloh, jednak na základě vyúčtování

podle odečtu spotřeby fakturou, přičemž podle čl. V odst. 5 písm.

b), j) a k) smlouvy vyúčtování ceny odebraného plynu - daňový

doklad musí obsahovat označení odběratele včetně IČO, DIČ

a bankovního spojení, jakož i datum vystavení vyúčtování a lhůtu

splatnosti vyúčtování.

Ústavní soud provedl dále dokazování spisem Okresního soudu

Praha-východ sp. zn. 12 C 28/2001. Ve spise na č. l. 14 je založen

protokol o jednání před Okresním soudem Praha-východ dne 19. září

2001, dle něhož právní zástupkyně žalobce (vedlejšího účastníka

v řízení před Ústavním soudem) "poukazuje na přípis z 23. 10.

2000 a poukazuje na to, že je zde uvedeno, že s touto předžalobní

upomínkou byla žalovanému doručena jako příloha faktura číslo

5518028", přičemž "právní zástupkyně žalovaného (tj. stěžovatele

v řízení před Ústavním soudem) předkládá ten výtisk předžalobní

upomínky s přílohou, kterou obdržel žalovaný, vyjadřuje se tak, že

se jedná o chybný výtisk, údaje zpočátku nejsou čitelné žalovaný

je ve faktuře špatně označen, faktura nemá náležitosti podle

smlouvy o dokladu vyúčtování".

Při posouzení věci Ústavní soud vycházel dále ze skutkových

zjištění, jež jsou mezi účastníky řízení nesporná. Dle těchto mezi

stěžovatelem a vedlejším účastníkem není sporu o tom, že se

navrhovatel o předmětném dluhu dozvěděl až z upomínky právního

zástupce vedlejšího účastníka, kterou převzal dne 24. října 2000

a kterou byl upomenut o úhradu vyúčtování nedoplatku ve lhůtě

deseti dnů od doručení.

Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají

ustanovení § 132 a § 157 odst. 4 o. s. ř.

Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS

95/97 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve

vazbě na zásadu volného hodnocení důkazu a kautely, jež zákon

klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení

důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách

nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí

a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové

závěry (zjištění) opře a které opomene. Z pohledu naznačených

kautel v rovině práva jednoduchého v předmětné věci Okresní soud

Praha-východ tím, že nijak nereagoval na argumentaci stěžovatele

ohledně neurčitosti předmětného vyúčtování, doručeného spolu

s předžalobní upomínkou, že v důsledku této skutečnosti neobjasnil

skutkový stav věci s ohledem na vznik povinnosti dle čl. IV. a V.

předmětné smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, dále

své právní závěry tudíž neodůvodnil, tímto postupem nedostál

účelům zákonné úpravy, jak jsou obsaženy v již uvedených

ustanoveních § 132 a § 157 odst. 4 o. s. ř. V souvislosti

s ustanovením § 157 odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud toliko

poznamenává, že v něm obsaženou licenci nelze interpretovat ve

smyslu absence povinnosti obecného soudu svá rozhodnutí

v předmětných věcech transparentně odůvodňovat.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění

kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod.

V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu

případů v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti

obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali

ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý

ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla

opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva,

sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS

256/01).

Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci

možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení

otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ

jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94,

III. ÚS 114/94).

Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních

stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze

strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp.

propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou

rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr

obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými

a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci

odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. III. ÚS 84/94,

III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS

549/2000).

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy

konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních

alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.

V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož

přítomnost tzv. opomenutého důkazu, dále náležité neobjasnění

skutkového stavu, jakož i absence vyvození právních závěrů ze

strany obecného soudu nelze, než kvalifikovat ve smyslu svévolné

aplikace jednoduchého práva, a tím porušení základního právo na

řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro uvedené Ústavní soud rozsudek Okresního soudu

Praha-východ ze dne 19. září 2001, č. j. 12 C 28/2001-16, zrušil

[§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru