Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1723/10 #1Usnesení ÚS ze dne 02.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdovolání/otázka zásadního právního významu
restituční nárok
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1723.10.1
Datum podání14.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.d, § 6 odst.1 písm.p, § 13 odst.2

99/1963 Sb., § 157


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1723/10 ze dne 2. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S.-K. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Schönfeldem, advokátem se sídlem Žitná 25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2010 č. j. 28 Cdo 2553/2007-408 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006 č. j. 28 Co 563/2006-376, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2010, napadá stěžovatel obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody ve smyslu článku 36 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud ČR odmítl jeho dovolání, i když, podle jeho názoru, bylo dovolání přípustné, neboť některé z právních otázek, dotčených v předmětném řízení, nebyly dosud současnou judikaturou jednoznačně vyřešeny [např. "otázka vlivu důvodu vydání nároku podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. na možnost uplatnění některých překážek nevydání nemovitosti podle § 11 zákona o půdě"].

Krajskému soudu v Praze stěžovatel vytýká, že rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, přičemž z něj vyvodil i nesprávný právní názor a to za situace, v níž dosavadní řízení údajně trpělo závažnými procesními vadami. Jednou z podstatných procesních vad pravomocně skončeného řízení je prý nevhodné spojení několika žalob do jednoho řízení, což mělo vyvolat "zmatečnost" celého řízení. Podle názoru stěžovatele nelze spojit do jednoho řízení žaloby jednotlivých účastníků v různých procesních postaveních, s protichůdnými zájmy na výsledku sporu, kteří se "uměle a nelogicky" dostali na stejnou procesní stranu sporu. Další vadou napadeného rozsudku je údajně to, že v něm nebyli v rozporu s ustanovením § 157 odst. 1 a § 90 o. s. ř. označeni všichni účastníci a vedlejší účastníci sporu, takže rozsudek odvolacího soudu je v tomto směru neúplný.

V řízení prý bylo provedeno jen neúplné dokazování, neboť údajně nebyly spolehlivě prokázány ve věci "zásadní skutečnosti" (tj. zda předmětný pozemek byl řádně vyvlastněn, zda byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, zda jde o identický pozemek s pozemkem vyvlastněným, zda bylo ohledně jednotlivých staveb řádně vedeno stavební řízení, zda ohledně dílčích pozemků byla ze zákonných důvodů zřizována práva osobního užívání pozemků, zda existovala rekreační osada "Hrdlička" jako překážka vydání věci). Stěžovatel tvrdí, že důvodem nevydání podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě nemohla být zastavěnost předmětného pozemku, neboť stavby, které na něm byly postaveny, jsou stavbami jednoduchými, nebránícími jeho vydání.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Příbrami zamítl žalobu žalobců, a), c), a d), tj. stěžovatele, L. D. a MUDr. T. S., kteří se domáhali určení, že pozemky v tomto výroku blíže identifikované jsou vlastnictvím: L. D., Ing. L. P., MUDr. T. S., Ing. J. V. a S. - K. V. Dalším výrokem soud prvního stupně zastavil řízení o uložení povinnosti "Družstvu pro rekreační bydlení" vydat ve výroku II. označené pozemky výše označeným žalobcům; zastavil řízení o určení vlastnictví stěžovatele (výrok III.); v části žaloby o určení, že stěžovatel, L. D., MUDr. T. S., Ing. J. V. a Ing. L. P. nejsou vlastníky pozemků parc. č. 395/3 a parc. č. 395/58 v katastrálním území Čím, byla žaloba zamítnuta (výrok IV).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětem restitučního nároku je pozemek parcela č. 395/2 - zahrada v kat. území Čím, okres Příbram, jehož původními vlastníky byli MUDr. M. P. a její bratr J. G. Nárok na jeho vydání byl uplatněn u Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Příbrami dne 24. 8. 1993. Po smrti MUDr. M. P. pokračovalo restituční řízení s jejími závětními dědici. Předmětný pozemek o výměře 6 364 m2 byl vyvlastněn rozhodnutím bývalého ONV v Příbrami dne 25. 8. 1964, které bylo potvrzeno rozhodnutím komise odboru výstavby téhož ONV dne 6. 1. 1965. Za pozemek nebyla vlastníkům vyplacena náhrada. Důvodem vyvlastnění byla výstavba rekreačního střediska "Hrdlička" podle schváleného územního plánu. Posléze bylo konkrétním fyzickým osobám k jednotlivým pozemkům, vzniklým rozdělením původní pozemkové parcely č. 395/2, zřízeno právo osobního užívání pozemků a zbylé parcely, které nebyly zastavěny rekreačními chatami, se staly součástí chatové osady "Hrdlička".

Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku napadeném odvoláním, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem ve výroku tohoto rozsudku identifikovaných pozemků, přičemž dospěl k závěru, že soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav byl zjištěn spolehlivě a byl z něj vyvozen právní závěr, který je v souladu s hmotným právem. Nad rámec zjištění soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že restituční nárok byl uplatněn MUDr. P. po lhůtě stanovené v § 13 odst. 2 zákona o půdě, proto podle jeho názoru došlo k jeho prekluzi.

Ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 31. 3. 2010 č. j. 28 Cdo 2553/207-408 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, přičemž je projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "o. s. ř.").

Dovolací soud konstatoval, že dovolání stěžovatele v předmětné věci by mohlo být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud by dovolací soud zjistil, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Právní názory, na nichž založil odvolací soud napadené rozhodnutí, jsou podle zjištění dovolacího soudu zcela souladné jak s judikaturou Ústavního soudu, tak i s hmotným právem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, proto neshledal rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně právně významným.

III.

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím a jeho tvrzení o porušení jím označených ústavně zaručených základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Většina námitek stěžovatelem uplatněných v ústavní stížnosti směřuje proti údajně nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu projednávané věci, přičemž je zřejmé, že tyto námitky již byly uplatněny jak v řízení odvolacím, tak i dovolacím.

Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzením stěžovatele, že se dovolací soud nezabýval i otázkou "vlivu důvodu vydání nároku podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě na možnost uplatnění některých překážek nevydání nároku podle § 11 citovaného zákona" a v této souvislosti konstatuje, že již obecné soudy ve svých rozhodnutích týkajících se projednávané věci dospěly k závěru, že z hlediska výsledků provedeného dokazování nelze dovodit jiný restituční důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě (vyvlastnění bez vyplacení náhrady), přičemž na procesní výsledek sporu by neměla vliv ani okolnost, jak ostatně zdůraznil i dovolací soud v napadeném odmítavém usnesení, že by na posuzovaný případ dopadl jiný restituční důvod uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě, neboť i v takových případech platí překážky vydání pozemků uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 zákona půdě.

Další polemiku stěžovatele vztahující se k pojmu "chatová osada", uvedenému v ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, shledává Ústavní soud za současného stavu judikatorní teorie a praxe v této otázce za nadbytečnou, nemající oporu jak v obsahu citovaného zákonného ustanovení, tak i ve zjevném úmyslu zákonodárce neprosazovat restituci pozemku in natura "za každou cenu" tam, kde by zcela nepřiměřeně a nad rámec obsahu citovaného ustanovení způsobila křivdu novou, zcela neodůvodněnou.

Dovolací soud při posouzení otázky přípustnosti dovolání zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o existenci překážek uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), písm. d) zákona o půdě a subsidiárně též o prekluzi nároku podle stanovení § 13 odst. 2 zákona o půdě. Jestliže dovolací soud nemohl přezkoumávat správnost skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů, musel vycházet ze skutečnosti, že oprávněným osobám předmětné pozemky z důvodu existence těchto překážek podle § 11 odst. 1 písm. a), d) zákona o půdě vydat nelze. Dovolací soud v této souvislosti poukázal i na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 20. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 203/94, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz), který se podrobněji zabýval výkladem pojmu zákona o půdě "chatová osada" a "rekreační středisko". Názorům dovolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.

V případě námitek stěžovatele, spadajících do oblasti důkazního řízení, Ústavní soud již ustáleně judikuje, že mu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujmutí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, přičemž jím vyvozený právní názor doplnil jen v tom směru, že poukázal na běh lhůty k uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákona o půdě. Současně se odvolací soud vypořádal i s námitkami stěžovatele vztahujícími se k prokázání existence chatové osady "Hrdlička", ke spojení věci (ve smyslu ustanovení § 250b o. s. ř.) a účastníkům řízení podle části páté, hlavy třetí o. s. ř. (§ 250a o. s. ř.).

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru