Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1720/10 #1Usnesení ÚS ze dne 22.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříkTrestný čin
vazba/důvody
trestní řízení/proti uprchlému
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1720.10.1
Datum podání14.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 240

141/1961 Sb., § 302, § 67 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1720/10 ze dne 22. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, č. j. 14 To 211/2010-59, a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 4. 2010, č. j. 33 Nt 1215/2010-15, ve znění opravného usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 4. 2010, č. j. 33 Nt 1215/2010-19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 10, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 3, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a shora uvedenými usneseními Okresního soudu Praha - západ, byl vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) tr. řádu; jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že existuje "důvodná obava, že se bude trestnímu stíhání vyhýbat", neboť "byl od 14. 1. 2010 pro policejní orgán nekontaktní, opakovaně si nepřebíral poštu" a "od konce února 2010 se zdržoval na Slovensku".

K výslechu stanovenému policejním orgánem na 25. 3. 2010 se dostavila zástupkyně obhájce s omluvou jeho nepřítomnosti odůvodněnou pracovní neschopností; že ošetřující lékař přesto konstatoval způsobilost tento úkon absolvovat, vyplynulo z jeho přípisu adresovanému policejnímu orgánu, s nímž byla zástupkyně obhájce obeznámena až během tohoto výslechu. Předvolání policejního orgánu k výslechu nařízenému na 30. 3. 2010, v 15:30 hod., stěžovatel oponuje námitkou, že mu bylo předáno téhož dne v "cca 15:45", a to v nezalepené obálce obsahující listinu s rukopisným textem stanovujícím výslech na odlišný čas než avizovaný obhájci (tj. 13:30); uvedených pochybení se podle názoru stěžovatele policejní orgán dopustil záměrně, aby vytvořil podmínky pro jeho vzetí do vazby.

Policejní orgán nedostál požadavkům trestního řádu podle stěžovatele rovněž tím, že jeho manželce, v jejímž obydlí provedl domovní prohlídku, nevydal písemné potvrzení o výsledku úkonu.

Záznam o konání řízení proti uprchlému učiněný Krajským státním zastupitelstvím v Praze byl obhájci doručen faxem 12. 4. 2010, přičemž téhož dne se dostavil do jeho advokátní kanceláře a svoji "cca desetidenní" nedosažitelnost pro orgány činné v trestním řízení vysvětlil "řešením firemních záležitostí", odcizením peněžních prostředků společnosti VESTAP Pardubice s.r.o., jejímž je jednatelem, a následnou hospitalizací "po sebevražedném úmyslu", přičemž ve zdravotnickém zařízení byl policejním orgánem dne 14. 4. 2010 zadržen. Advokát nebyl o tomto zadržení policejním orgánem včas vyrozuměn a (přestože sídlí v Pardubicích) o nařízení jeho výslechu se dozvěděl tři hodiny před jeho konáním v Praze.

Nepřijatelný je podle stěžovatele poukaz krajského státního zastupitelství na hrozící propuštění spoluobviněného J. Š., pakliže obžaloba nebude podána do 26. 4. 2010; upozorňuje, že "policejní orgán provádí v dané věci řízení již od roku 2008", a ve vztahu ke stěžovateli nebyl shledán důvod vazby koluzní.

Orgány činné v trestním řízení též stěžovateli neposkytly dostatečný prostor, aby se seznámil s procesním spisem.

Jelikož oba soudy ve vyjádřeních k ústavní stížnosti toliko odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, Ústavní soud upustil od jejich zaslání stěžovateli k replice.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, se jedná zejména o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle § 67 a § 68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), respektive je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo výše řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu určení, zda jsou důvody pro vzetí do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předestřeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.

Tak tomu v dané věci není, neboť obecné soudy na argumentované bázi dovodily, že stěžovatel se trestnímu řízení vyhýbal.

V jednotlivostech totiž poukázaly na to, že: 1/ stěžovatel policejnímu orgánu sdělil, coby kontaktní, adresu, na které se "v posledních letech nikdy nezdržoval", pouze zde zřídil poštovní schránku umožňující přejímat jen zásilky vybrané podle jejich obsahu zjištěného u obhájce, 2/ osoby blízké, u nichž se "zřejmě skutečně zdržoval", s policejními orgány nespolupracovaly a stěžovatel byl "vylákán" sociální pracovnicí kontrolující dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, 3/ ačkoli se stěžovatel nedostavil k výslechu stanovenému na 25. 3. 2010 s poukazem na pracovní neschopnost, jak sám uvedl, plnil pracovní úkoly a dokonce byl služebně v zahraničí, 4/ před výslechem nařízeným na 30. 3. 2010, jehož odklad o dvě hodiny byl veden snahou dosáhnout včasného vyrozumění stěžovatele, se jej nepodařilo kontaktovat ani obhájci, 5/ stěžovatelem prezentované důvody hospitalizace jsou nepřesvědčivé, a to vzhledem k jejímu načasování (den po vyrozumění obhájce o konání řízení proti uprchlému a až "měsíc" po údajném odcizení peněžních prostředků) a též se zřetelem ke sdělení ošetřujícího lékaře policejnímu orgánu, že hospitalizace nutná není, a 6/ při zadržení byla u stěžovatele nalezena SIM karta, dle jeho tvrzení ztracená, a písemnost dokládající, že prostřednictvím internetu zjišťoval, zda je osobou, po které Policie České republiky vyhlásila pátrání.

Ve vztahu k dalším námitkám stěžovatele lze uvést, že trestní stíhání spoluobviněného J. Š. mezi nosné důvody ústavní stížností napadených rozhodnutí zahrnuto nebylo a výslechu dne 15. 4. 2010, o němž měla být obhajoba vyrozuměna "nevčasně", se účastnila zástupkyně stěžovatelova obhájce JUDr. T. J.

Omezení přístupu ke "spisovému materiálu" dne 21. 4. 2010 stěžovatel ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 4. 2010 nenamítl, přičemž z obšírného odůvodnění ústavní stížnosti není zřejmé, že ke zkrácení stěžovatelových práv na obhajobu reálně došlo.

Případné porušení procesních práv jeho manželky na vydání písemného potvrzení o výsledku úkonu efektivně uplatnitelné prostřednictvím ústavní stížnosti stěžovatele není očividně.

Uplatnění kritéria "hrozby vysokého trestu" ve vztahu k vazebnímu důvodu předvídanému ustanovením § 67 písm. a) tr. řádu obecnými soudy ani stěžovatel neoponuje.

Obecným soudům tedy nelze vytýkat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání [§ 67 písm. a) tr. řádu], dopustily nepřípustné svévole v tom smyslu, jenž byl výše vyložen.

I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti uvalení útěkové vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 tr. řádu) zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, jež ani stěžovatel relevantně nezpochybnil. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou § 67 písm. a) tr. řádu], k dispozici není.

S ohledem na výše uvedené není ani opory pro úsudek o existenci porušení stěžovatelem uváděných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy. Právní závěry obecných soudů nevybočují z mezí zákona, nejsou z ústavního hlediska neakceptovatelné, a jejich odůvodnění je naopak ústavně konformní a výstižné.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru