Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 172/02Usnesení ÚS ze dne 15.05.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifik... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.172.02
Datum podání20.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 172/02 ze dne 15. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 172/02

Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 7 To 111/01, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne

21. června 2001, sp. zn. 5 T 9/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. června 2001 (5 T 9/2000-1021) a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2001 (7 To 111/01) a tvrdil, že "procesním postupem soudů obou stupňů a posléze i vyhlášenými rozsudky soudů obou stupňů bylo porušeno jeho nezadatelné právo na spravedlivý proces, zejména nerespektování zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo a částečně i zásady zákazu reformatio in peius, jakož i nerespektování práva na obhajobu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a dále právo na rovnost účastníků řízení

(čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod)".

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2001 (5 T 9/2000) byl stěžovatel shledán vinným pokusem trestného činu vraždy [§ 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.] a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků do věznice

s ostrahou.

Z odůvodnění označeného rozsudku se podává, že soud I. stupně za stěžejní důkaz,

o který opřel své rozhodnutí o vině stěžovatele, považoval nalezení stop povýstřelových zplodin a k tomu zpracovaný kriminalistický posudek z oboru chemie, ze kterého vyplývá, že na části oblečení stěžovatele byly nalezeny pevné částice, vzniklé z povýstřelových zplodin. Dále je stěžovatel usvědčován výpovědí samotného poškozeného B.V. D., který stěžovatele označil jako osobu, která na něj pravděpodobně vystřelila. Zcela jist si byl poškozený tím, že stejná osoba, která mu podala mobilní telefon, na něj rovněž vystřelila a tato jeho výpověď je v tomto bodu zcela shodná se samotným doznáním stěžovatele v tom směru, že to byl on, kdo poškozenému mobilní telefon podával. Tyto stěžejní důkazy jsou doplněny dalšími nepřímými důkazy o tom, že stěžovatel byl na místě činu kritického dne a

v kritickou dobu.

Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 20. listopadu 2001 (7 To 111/01) odvolání stěžovatele zamítl a z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni rozsudek soudu I. stupně částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u stěžovatele a nově rozhodl, že se stěžovatel za pokus vraždy odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon se zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, se jinak ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně a také s právní kvalifikací skutku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vede polemiku s hodnocením důkazů obecnými soudy, zejména pak poukazuje na to, že obžaloba hodlala jeho vinu prokazovat mimo jiné i zprávami RadioMobilu, a. s., a vyhodnocením telefonních hovorů; soud I. stupně tento důkaz provedl, avšak po seznámení se se závazným stanoviskem Ústavního soudu, týkajícím se této problematiky, k němu nepřihlížel. Stěžovatel přednesl v řízení před nalézacím soudem návrhy na doplnění dokazování, a to aby byli slyšeni svědci K., P. a bratr stěžovatele R. T. Tento návrh soud I. stupně, z důvodu nadbytečnosti, neprovedl. Stěžovatel tvrdil, že proti němu neexistuje jediný přímý důkaz a jeho vina byla postavena na neuceleném, logicky vnitřně nespojeném a nesouvislém řetězci důkazů nepřímých (výpověď poškozeného B. V. D. nebyla jednoznačná, střelná zbraň nebyla nalezena). Porušení principu "zákazu reformace in peius" odůvodnil tak, že "odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni do rozsudku nalézacího soudu, který jej uznal vinným přísnější kvalifikací, bylo podáno v jeho neprospěch, aniž byla napadena odlišná právní kvalifikace, než ta, kterou soudu státní zástupkyně v závěrečné řeči navrhovala".

Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V souvislosti s tvrzeními stěžovatele a s jeho úvahami stran hodnocení důkazů, ze kterých podle něj vyplývá, že se pokusu trestného činu vraždy nedopustil, lze v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci

III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994), a to za předpokladu, že obecné soudy při svém rozhodování dodržují ústavní procesní principy, zejména pak právo na fair proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), proti němuž stěžovatel námitky nevznesl.

Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů plyne, že při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a že proto porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod není dáno. Skutková zjištění provedená nalézacím soudem, která posléze převzal i odvolací soud, jsou dostatečná a na jejich základě byl učiněn právní závěr mající v nich dostatečnou oporu, přičemž rozhodnutí obecných soudů jsou řádným a ústavně konformním způsobem odůvodněna (§ 125 tr. ř.).

Ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu obecné soudy nemají povinnost provést v řízení všechny stěžovatelem navržené důkazy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995), a proto pokud soud I. stupně považoval za nadbytečné výslechy dalších svědků (K., P. a bratra stěžovatele R. T.), neměla tato skutečnost sama o sobě vliv na porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odhlédnuto již od toho, že opačné tvrzení nebylo stěžovatelem ani v opravném řízení uplatněno.

Obdobně nedůvodná je zmínka stěžovatele stran výpisů od společnosti RadioMobil,

a. s., neboť jak již uvedl soud I. stupně v napadeném rozsudku, o tyto výpisy své rozhodnutí neopřel, a to z důvodů vyložených v nálezu Ústavního soudu ve věci II. ÚS 502/2000 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 21., vydání 1., č. 10, Praha 2001).

Stran dalšího tvrzení, totiž že v dané věci byl porušen "zákaz reformace in peius", lze konstatovat následující: státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podala proti rozsudkusoudu I. stupně odvolání pouze do výroku o trestu a o zařazení stěžovatele do věznice s ostrahou. Na základě tohoto odvolání byl napadený rozsudek částečně zrušen a nově ve zrušené části bylo rozhodnuto podle návrhu státní zástupkyně. Státní zástupce může odvoláním napadnout rozsudek soudu I. stupně pro nesprávnost kteréhokoli výroku [§ 246 odst. 1 písm. a) tr. ř.] a odvolací soud může změnit napadený rozsudek v neprospěch obžalovaného na podkladě odvolání státního zástupce (§ 259 odst. 3 tr. ř.), což se v dané věci stalo. Tvrzení stěžovatele, že v jeho věci byl porušen princip "zákaz reformace in peius", je proto nedůvodné.

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost stěžovatele byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavníhosoudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. května 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru