Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1719/08 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
svědek/výpověď
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.1719.08.1
Datum podání11.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1719/08 ze dne 26. 3. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. L., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem v Praze 2, Kateřinská 21/522, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 7 Tdo 426/2008, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007 sp. zn. 9 To 448/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 3 T 163/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ze dne 11. 7. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byly rozhodnutími porušeny čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl (spolu s Ing. J. N.) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 3 T 163/2006 uznán vinným trestním činem podvodu dle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Následné odvolání stěžovatele (i druhého obžalovaného) bylo odmítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007 sp. zn. 9 To 448/2007, když odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu. Dovolání stěžovatele (i druhého odsouzeného) bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 7 Tdo 426/2008 pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a má za to, že byl odsouzen za jednání, které nevykazuje znaky trestného činu. Z dokazování dle stěžovatele nevyplývá, že by jednal v podvodném úmyslu. Uvedl, že soudy k závěru, že rozhodoval o obou objednávkách, dospěly na základě procesně nepoužitelných důkazů - výpovědí svědků M. a O. (výslechy byly opakovány bez souhlasu stěžovatele), a Nejvyšší soud se k těmto procesním vadám vůbec nevyjádřil. Dále stěžovatel uvedl argumentaci zpochybňující samotné závěry soudů. V případě prvního útoku nemohl být, dle stěžovatele, dán podvodný úmysl objednávku nezaplatit, neboť společnost disponovala dostatkem financí (byť z kontokorentního úvěru) a platby byly řádně placeny. V případě druhého útoku také nemohl být dán podvodný úmysl stěžovatele, neboť společnost měla v rámci kontokorentního úvěru peníze a příkaz k úhradě nevystavil stěžovatel. Stěžovatel tvrdí, že povšechný závěr soudů, že společnost nedisponovala dostatkem finančních prostředků k úhradě závazků, neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel rovněž poukázal na subsidiaritu trestněprávní represe. Uvedl, že obchodní partner neučinil žádné kroky k vymáhání pohledávky a pohledávka nebyla přihlášena ani v rámci konkursu. Má také za to, že odvolací soud ve svém prvním (zrušujícím) rozhodnutí ze dne 27. 9. 2006 nepřípustně zasáhl do hodnocení důkazů prvostupňovým soudem (hodnotil důkazy, aniž by nějaké provedl).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv však Ústavní soud v dané věci neshledal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší tytéž námitky jako v předchozím řízení u obecných soudů. Ústavní soud nemá za to, že by skutkové závěry prvostupňového a odvolacího soudu byly v rozporu s provedeným dokazováním, resp. skutečnostmi vyplývajícími z důkazů. Soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly libovolně a své skutkové závěry dostatečně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí; Ústavní soud přitom není povolán k přehodnocování či novému hodnocení důkazů. Ústavní soud dále, na rozdíl od stěžovatele, nezjistil, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu se závěry skutkovými. Z rozhodnutí všech tří instancí obecných soudů je naopak zřejmé, že se dostatečně a řádně zabývaly otázkou naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a své závěry také řádně odůvodnily. Ústavní soud tímto odkazuje na napadená rozhodnutí, když není důvod zde argumentaci soudů znovu uvádět. Stěžovatel se po Ústavním soudu v podstatě domáhá jiného hodnocení důkazů v jeho prospěch (pokud jde o otázku finanční situace společnosti, obeznámenosti stěžovatele se situací, účast stěžovatele na objednávkách ad.).

Ústavní soud nemá za důvodnou ani argumentaci, že v dané věci se jedná toliko o obchodněprávní spor a není proto na místě trestněprávní represe. Předmět případného obchodněprávního sporu a trestního řízení je odlišný. Zjištění, zda se osoba (zde stěžovatel) dopustila trestného činu, je v pravomoci orgánů činných v trestním řízení a nikoliv soudu občanskoprávního (resp. obchodního). Obecná argumentace stěžovatele (vztažená na trestní řízení), že se v podstatě jedná o pohledávku, kterou měla protistrana vymáhat (ve sporném řízení či v rámci konkursního řízení), by vedla k absurdnímu závěru o nemožnosti jakéhokoliv trestního postihu, vztahovala-li by se věc k pohledávkám (placení pohledávek) z obchodněprávních vztahů.

S námitkou o nepoužitelnosti důkazů výpověďmi svědků M. a O. se dostatečně vypořádal již odvolací soud ve svém rozhodnutí na str. 6, když poukázal jednak na to, že důkazy výpověďmi prostřednictvím právní pomoci byly zopakovány, a dále na dostatečnou oporu závěrů prvostupňového soudu v důkazech jiných (zejména listinných). Ústavní soud má za to, že odvolací soud se zabýval námitkou dostatečně a odpovídajícím způsobem ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí; není zde důvod pro zásah Ústavního soudu.

Námitka o zasahování odvolacího soudu do hodnocení důkazů prvostupňovým soudem je zcela nekonkrétní, proto se jí Ústavní soud nemohl zabývat. Obecně však dodává, že z napadeného rozhodnutí prvostupňového soudu se podává, že odvolací soud ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí poukázal na potřebu doplnit dokazování a uvedl, jaké otázky jsou v dané věci relevantní a je třeba se jimi za účelem právního hodnocení zabývat (str. 3 a 11 prvostupňového rozhodnutí); tento postup nenasvědčuje vybočení z ústavních kautel.

Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru