Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1718/10 #1Usnesení ÚS ze dne 15.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1718.10.1
Datum podání14.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 712


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1718/10 ze dne 15. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, 736 01 Havířov-Šumbark, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2010 č. j. 26 Cdo 968/2009-84 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2008 č. j. 42 Co 527/2008-62, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byl k odvolání žalobce (takto vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) změněn rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. června 2008 č. j. 12 C 14/2008-41 tak, že stěžovatelka je povinna vyklidit přesně specifikovaný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku (oproti původnímu výroku soudu nalézacího, jenž takto rozhodl s podmínkou zajištění náhradního bytu). Dále stěžovatelka brojila proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání směřující do rozsudku odvolacího soudu.

Stěžovatelka ve svém návrhu podrobně popsala okolnosti jejího případu a v návaznosti na uvedená tvrzení se dovolávala jeho podřazení pod ustanovení § 3 obč. zák.; tudíž toho, že měla být vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zajistit jí náhradní byt. V důsledku toho, že obecné soudy naplnění podmínky rozporu s dobrými mravy na straně vedlejšího účastníka neshledaly, cítí se být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pročež se domáhala, aby Ústavní soud napadené rozsudky nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je z hlediska rozsahu míry určitosti právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, umožňující soudu odpovědně uvážit veškeré (procesně prokázané) skutkové okolnosti, mající vliv na učinění úsudku o tom, zda v konkrétním případě došlo k jejímu naplnění (srov. obdobně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003 sp. zn. 21 Cdo 633/2002).

Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatelky soudy k jejich rozhodnutí potud, pokud se nejedná o exces vybočující z argumentačního prostoru zmíněného úsudku ve spojení s procesně prokázanými skutkovými okolnostmi. Přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého ustanovení § 3 obč. zák. se totiž z přezkumné činnosti Ústavního soudu (vyjma tohoto aspektu) zjevně vymyká.

Takto je třeba v reakci na výtky obsažené v ústavní stížnosti konstatovat, že napadené rozsudky jsou v přiměřeném rozsahu řádně, tj. vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného (zjištěnými) okolnostmi záležitosti stěžovatelky dostatečně odůvodněny, a to i za použití relevantní (a přesně citované) judikatury; kontradikci se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009 sp. zn. Cpjn 6/2009, jehož se stěžovatelka krom dalšího dovolávala, předmětná rozhodnutí rovněž nezakládají. Dle názoru Ústavního soudu z kautel ústavnosti nevybočují, pročež lze konečný úsudek obecných soudů chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR) a v podrobnostech ve vztahu k námitkám stěžovatelky předloženým v ústavní stížnosti na obsah odůvodnění napadených rozsudků odkázat.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, aniž by současně Ústavní soud jakkoli zpochybňoval (hodnotil) stěžovatelkou uváděná ostatní (související) tvrzení či snižoval jejich případný faktický význam, což konečně - sluší se říci - nečinily (vycházeje z obsahu jejich odůvodnění) při svém rozhodování ani obecné soudy.

Pro uvedené bylo posléze mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2010

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru