Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1710/15 #1Usnesení ÚS ze dne 05.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Spoluvlastnictví
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1710.15.1
Datum podání08.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1710/15 ze dne 5. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti: A) Ireny Štrochové a B) Ladislava Juřeny, zastoupených JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem Mikulůvka 141, 756 24 Bystřička, doručovací adresa: ul. Hemy 855, P.O. BOX 557, 757 06 Valašské Meziříčí 6, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 26. února 2015 č. j. 59 Co 53/2015-974, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. října 2013 č. j. 22 Cdo 1724/2012-853 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 26. října 2010 č. j. 60 Co 240/2010-729, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 6. 2015 a doplněné podáními ze dne 10. 6. 2015 a 26. 10. 2015, napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhají se jejich kasace tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 24. 2. 2010 č. j. 6 C 161/2006-632 zamítl žalobu stěžovatelů, jíž se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky tam specifikovaných pozemků v katastrálním území Březnice u Zlína. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. října 2010 č. j. 60 Co 240/2010-729 prvostupňové rozhodnutí potvrdil, a dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. října 2013 č. j. 22 Cdo 1724/2012-853 odmítl jako nepřípustné.

Následně stěžovatelé proti rozsudku krajského soudu podali žalobu pro zmatečnost; řízení o ní pak Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 23. 12. 2014 č. j. 6 C 161/2006-946 zastavil a toto usnesení Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně potvrdil usnesením ze dne 26. února 2015 č. j. 59 Co 53/2015-974.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že předmětný spoluvlastnický podíl nabyli na základě ústní kupní smlouvy v roce 1981, zaplatili sjednanou kupní cenu a od té doby každoročně řádně plnili s tímto spoluvlastnickým podílem spojenou daňovou povinnost; v roce 2005, kdy se dozvěděli, že dotčený pozemek byl převeden na jiné osoby, byli přesvědčeni, že spoluvlastnické právo k tomuto pozemku vydrželi.

Obecným soudům stěžovatelé vytýkají libovůli a nepřípustný formalismus, neboť o věci rozhodovaly, aniž by jim odvolací soud umožnil se zúčastnit jednání, v němž bylo rozhodováno o jejich odvolání. Stěžovatelé tvrdí, že se z jednání řádně omluvili a svou omluvu doložili lékařským potvrzením a požádali o odročení nařízeného jednání.

V souvislosti s názorem vysloveným v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu, že se dopustili tzv. neomluvitelného právního omylu, stěžovatelé namítají, že jejich situaci bylo nutné naopak kvalifikovat jako tzv. omluvitelný skutkový omyl, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1542/2006 zdůrazňují existenci dobré víry, že jimi uzavřená kupní smlouva nabyla účinnosti. Kromě toho stěžovatelé namítají, že jim odvolací soud neumožnil účastnit se jednání, přestože se řádně omluvili, svoji omluvu doložili lékařským potvrzením a požádali o odročení jednání; postup odvolacího soudu prý proto vedl k odepření spravedlnosti.

II.

Ústavní soud je nejprve nucen konstatovat, že stěžovatelé, včetně jejich advokáta - JUDr. Stančíka, zcela ztratili přehled ve svých podáních, kterými zahrnují jak obecné soudy, tak i soud Ústavní (do doby rozhodování o předmětné ústavní stížnosti je evidováno celkem 39 návrhů stěžovatelky a dílem i stěžovatele).

Jen takto lze vysvětlit, nikoli však omluvit skutečnost, že v řadě případů, jsou týmiž stěžovateli napadena totožná rozhodnutí, aniž je takový nesprávný procesní postup stěžovateli jakkoli korigován. V projednávané věci byla týmiž stěžovateli, zastoupenými rovněž JUDr. Stančíkem, napadena totožná rozhodnutí jako ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1696/15. Ústavní soud o výše označené ústavní stížnosti rozhodl usnesením ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1696/15 tak, že ji odmítl.

Protože argumentace stěžovatelů, včetně jejich tvrzení o údajném porušení ústavně zaručených práv je v obou ústavních stížnostech v podstatě totožná, lze v souvislosti s nyní projednávanou ústavní stížností na závěry uvedené v usnesení ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1696/15, jako na správné a úplné zcela odkázat, aniž by Ústavní soud shledal jakýkoli relevantní důvod závěry v něm uvedené znovu v jejich úplnosti opakovat. Pro úplnost odůvodnění toliko dodává, že lhůta k podání ústavní stížnosti (i) proti napadenému usnesení dovolacího soudu a předcházejícímu rozsudku soudu odvolacího (ve věci samé) by byla - zásadně - zachována za podmínky, že následná žaloba pro zmatečnost byla podána řádně, tj. za předpokladu, že stěžovatelé tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti vskutku procesně regulérně vyčerpali.

Ústavní soud totiž vychází z premisy, že ústavní stížnost obsahující (byť jedinou) zmatečnostní námitku není možné věcně projednat předtím, než je řádně vyčerpán (i) odpovídající mimořádný opravný prostředek, jímž je žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1156/08, sp. zn. IV. ÚS 2889/09, sp. zn. II. ÚS 93/12 či III. ÚS 3368/13). Z tohoto pak nevyhnutelně vyplývá, že lhůta k podání ústavní stížnosti je dodržena i ve vztahu k těm rozhodnutím, jež byla řádně podanou žalobou pro zmatečnost napadena (a taktéž k případnému rozhodnutí o dovolání, pokud i tento mimořádný opravný prostředek musel být před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpán).

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se nicméně podává, že řízení o předmětné žalobě pro zmatečnost Okresní soud ve Zlíně zastavil, neboť stěžovatelé ve stanovené lhůtě (ani později) neuhradili jim vyměřený soudní poplatek, resp. nedoložili, že se na ně vztahuje některý z důvodů osvobození od něj, a ani zde nebyl dán důvod, aby řízení přesto zastaveno nebylo (§ 9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v rozhodném znění). Dalším napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání stěžovatelů toto rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti proti postupu obecných soudů v řízení o jimi podané žalobě pro zmatečnost žádné ústavněprávně relevantní námitky nevznášejí.

Pakliže tedy stěžovatelé nepředkládají žádnou oponenturu vůči závěru obecných soudů, že byl dán zákonný důvod pro zastavení řízení (a ani Ústavní soud ji neshledává), je namístě hodnotit ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. října 2010 č. j. 60 Co 240/2010-729 jako podání zjevně neopodstatněné.

Tato skutečnost pak sama o sobě předurčuje hodnocení zbývající části ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že v tomto rozsahu stěžovatelé podávají ústavní stížnost opožděně.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části jako návrh podaný po uplynutí zákonné lhůty, a odmítl ji zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru