Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 171/97Usnesení ÚS ze dne 09.07.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.171.97
Datum podání19.05.1997

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 171/97 ze dne 9. 7. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 171/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti P.H., zastoupeného advokátem JUDr. M.H.,

takto:

Návrh se odmítá

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 16. 5. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 19. 5. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 25, Co 442/96-15, ze dne 31. 10. 1996, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 12 C 365/95-5, ze dne 14. 2. 1996, který řízení zastavil. Uvedenými usneseními byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy ČR a podle č1. 36 odst. 1 a č1. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnost si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, sp. zn. 12 C 365/95 a sp. zn. 7 C 61/92, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitosti v P., kat. úz. H., dům čp. 376 na pozemku č. 1895

1.

III. ÚS 171/97

(dále jen "předmětná nemovitost"). V návrhu uvedl, že ve věci již bylo sice rozhodnuto pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 7 C 61/92-14, ze dne 2. 6. 1993, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 25 Co 508/93-30, avšak nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. mění významně právní situaci v jeho prospěch. Navrhovatel se dovolával zejména toho, že podle jeho názoru citovaný nález Ústavního soudu poskytl oprávněným osobám novou možnost k uplatnění jejich práv, tj. možnost podání nové žádosti. Citovaný nález Ústavního soudu je sice vydán k zákonu č. 87/1991 Sb., avšak podle názoru navrhovatele je nutno ho per analogiam legis vztáhnout i na aplikaci zák. č. 403/1990 Sb. Na základě těchto skutečností navrhovatel žádal, aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen uzavřít dohodu o vydání předmětné nemovitosti. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením, čj. 12 C 365/95-5, ze dne 14. 2. 1996, řízení zastavil s odůvodněním, že v daném řízení nelze pokračovat pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který spočívá v předchozím pravomocném rozhodnutí soudu o uplatněném nároku (věc pravomocně rozhodnutá § 159 odst. 3 občanského soudního řádu - dále jen "o.s.ř."). V odůvodnění dále uvedl, že citovaný nález Ústavního soudu nezaložil u navrhovatele nově nárok na vydání sporné nemovitosti.

Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 podal navrhovatel odvolání, v němž zpochybňoval závěr soudu I. stupně o tom, že se na něho jako občana ČR s trvalým pobytem na území ČR nevztahuje citovaný nález Ústavního soudu. Navrhovatel se domníval, že z nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nevyplývá, že by se prodloužení lhůty k uplatnění restitučních nároků vztahovalo pouze na občany ČR, kteří v době vydání zákona č. 87/1991 Sb. neměli trvalý pobyt na území republiky. Navrhovatel dovozoval, že tento nález je nutno aplikovat na všechny případy, kdy oprávněné osoby nestihly uplatnit svůj restituční nárok v původní lhůtě dané nejen zákonem č. 87/1991 Sb., ale i ostatními restitučními zákony, zejména zák. č. 403/1990 Sb. Navrhovatel proto žádal, aby odvolací soud napadené usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně i řízení jemu předcházející a dospěl

2

III. ÚS 171/97

k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se především

zabýval přezkoumáním toho, zda v daném případě je naplněno ust.

§ 159 odst. 3 o.s.ř., tj. překážka věci pravomocně rozhodnuté jako neodstranitelná překážka řízení ve věci. K posouzení této otázky si odvolací soud připojil spis, sp. zn. 7 C 61/92, Obvodního soudu pro Prahu 7. Ze spisového materiálu zjistil, že žalobce i žalovaný jsou totožní a mají v novém sporu i stejné postavení jako ve sporu původním. V původním řízení se navrhovatel domáhal určení, že žalovaný je povinen uzavřít dohodu o vydání předmětné nemovitosti. Jeho žaloba byla v původním řízení zamítnuta s tím, že na uplatněný nárok se vztahuje zák. č. 403/1990 Sb. a navrhovatel uplatnil svůj nárok po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené tímto zákonem. Rozhodnutí soudu I. stupně v původním řízení bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze a ústavní stížnost, kterou navrhovatel podal proti oběma rozhodnutím, byla odmítnuta (usnesením ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 72/94). Z uvedených skutečností vyplývá, že o nároku navrhovatele na vydání předmětné nemovitosti bylo pravomocně rozhodnuto. V novém sporu navrhovatel uplatnil stejný nárok, tj. stanovení povinnosti žalovaného uzavřít dohodu o vydání předmětné nemovitosti. Odvolal se pouze na předchozí řízení a dovodil, že analogicky je třeba na běh lhůt uvedených v zákoně č. 403/1990 Sb. aplikovat nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., protože vydáním tohoto nálezu byla vytvořena nová právní situace, která navrhovateli umožňuje znovu se domáhat svých práv na vydání nemovitosti. Odvolací soud na základě výše uvedených skutečností dovodil, že účastníci v obou řízeních jak na straně žalující, tak na straně žalované, jsou totožní. Rovněž navrhovatelem uplatněný nárok je totožný a vyplývá i ze stejných skutkových okolností. Je tedy jednoznačné, že pokračování v řízení o návrhu navrhovatele ve sporu vedeném pod sp. zn. 12 C 365/95 u Obvodního soudu pro Prahu 7 brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Dále odvolací soud dovodil, že nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. se týká pouze zák. č. 87/1991 Sb., a nikoliv dalších restitučních zákonů. Jestliže tedy restituční nárok navrhovatele vyplýval ze zák. č. 403/1990 Sb., pak tento nárok nelze uplatnit podle jiného restitučního zákona a nelze na jeho posouzení ani analogicky vztáhnout účinky citovaného nálezu Ústavního soudu. Odvolací soud proto usnesením, čj. 25 Co 442/96-15, ze dne 31. 10. 1996, potvrdil usnesení soudu I. stupně jako správné.

3

III. ÚS 171/97

Proti výše uvedeným usnesením soudů obou stupňů podal navrhovatel ústavní stížnost. Navrhovatel se domnívá, že napadenými usneseními soudů obou stupňů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 90 Ústavy ČR a základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 i v čl. 4 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených práv spatřuje navrhovatel v tom, že soudy se nevyrovnaly s jeho argumentem o tom, že nález Ústavního soudu je nutno analogií vztáhnout na zák. č. 403/1990 Sb. Analogií je třeba aplikovat zejména závěr Ústavního soudu o tom, že lhůta k uplatnění nároku v zák. č. 87/1991 Sb. v délce 6 měsíců byla neúměrně krátká a porušila tak základní občanská práva osob postižených za komunistického režimu, neboť znemožnila oprávněným osobám uplatnění jejich nároků. Vzhledem k tomu, že v zák. č. 403/1990 Sb. byla stanovena lhůta stejně krátká, je nezbytné ji rovněž analogií podle cit. nálezu Ústavního soudu rozšířit. Navrhovatel se domnívá, že právě v tomto rozšířeném výkladu spočívala podstata jeho nového podání. Protože však soudy obou stupňů se s touto skutečností nevyrovnaly, porušily tak výše uvedená základní práva navrhovatele. Vzhledem k tomu navrhovatel žádá, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená usnesení.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích poukázal na skutečnost, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu vykonávat dohled nad rozhodováním obecných soudů, pokud rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva a svobody zakotvené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se navrhovatel dovolává právě ochrany Listinou zakotvených základních práv a namítá porušení Ústavy ČR, přezkoumal Ústavní soud napadená usnesení obou soudů i řízení, které jim předcházelo.

Na základě přezkoumání spisového materiálu však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Navrhovatel v podané ústavní stížnost polemizuje s právními, nikoliv skutkovými, závěry soudů obou stupňů, jestliže tvrdí, že v daném případě se nejednalo o uplatnění § 159 odst. 3 o.s.ř., tj. překážku věci pravomocně rozhodnuté, protože nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. vytvořil novou právní situaci pro uplatnění jeho nároku. S těmito závěry navrhovatele nelze souhlasit. Ze

4

III. ÚS 171/97

spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že soudy obou stupňů postupovaly při rozhodování ve věci v souladu se zákonem. Soudy obou stupňů, zejména pak odvolací soud, se velmi podrobně zabývaly zjišťováním, zda v předmětné věci jsou naplněny podmínky § 159 odst. 3 o.s.ř. K jejich právnímu závěru se přiklání i Ústavní soud a současně konstatuje, že v postupu obou soudů nelze zjistit porušení č1. 90 Ústavy ČR, ani porušení č1. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny. K tvrzení navrhovatele o nutnosti aplikace nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. per analogiam i na případy spadající pod ust. zákona č. 403/1990 Sb. Ústavní soud doplňuje ve vazbě na správné právní závěry obou soudů pouze to, že Ústavní soud je "zákonodárcem" pouze v negativním smyslu, tj. může podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR na návrh oprávněných subjektů pouze zrušit konkrétní zákon nebo jeho část, je-li v rozporu s ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Nález Ústavního soudu se však týká pouze toho zákona, který byl předmětem řízení, a Ústavní soud nemůže svým výrokem tvořit nové znění takového zákona ani rozšiřovat svůj výrok i na zákony, které nebyly předmětem příslušného řízení. Opačný přístup, tj. aplikace nálezu Ústavního soudu ve věci konkrétního zákona per analogiam na zákony jiné, nálezem nedotčené, by naopak byl v rozporu se základními ustanoveními Ústavy ČR i Listiny, zejména pak v rozporu s čl. 15 odst. 1 a č1. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR

5

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru