Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 171/96Nález ÚS ze dne 05.06.1997K restituci majetku podle zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
zrušení práv... více
Věcný rejstříkkonfiskace majetku
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 70/8 SbNU 189
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.171.96
Datum podání25.06.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst.3, čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

12/1945 Sb.

229/1991 Sb., § 4, § 6 odst.1, § 9 odst.3, § 3

243/1992 Sb., § 3 odst.2, § 2 odst.3, § 2 odst.1

30/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 171/96 ze dne 5. 6. 1997

N 70/8 SbNU 189

K restituci majetku podle zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele JUDr. K. D. F. W. proti rozhodnutí Městského soudu

v Praze, ze dne 16. 4. 1996, sp. zn. 28 Ca 90/95,

takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu

doručena dne 25. 6. 1996 a doplněna dodatkem č. I dne 2. 10.

1996, a dodatkem č. II. dne 12. 11. 1996, se stěžovatel domáhal

zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 90/95, ze

dne 16.4.1996, s tím, že uvedeným rozsudkem byla dle jeho názoru

porušena jeho základní práva, uvedená v čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst.

3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň

požadoval:

- zrušení čl. II, bod 2 zákona č. 30/1996 Sb. a § 2 odst. 3

zákona č. 243/1992 Sb., jako protiústavních,

- změnu § 9 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a § 3 odst. 2

zákona č. 243/1992 Sb. tak, že se umožňuje opravný prostředek

proti rozsudku soudu I. stupně,

- doplnění zákona č. 243/1992 Sb. v tom smyslu, že obdobně

k § 6 odst. 1 písmena o), p) a r) zákona č. 229/1991 Sb. se musí

vyvlastnění s odvoláním na dekrety prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. subsumovat pod zákon č. 243/1992 Sb.

Zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo totiž

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou,

pozemkového úřadu, čj. poz/5220/262/95, ze dne 6. 2. 1995, kterým

bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem v tomto rozhodnutí

označených nemovitostí.

Při svém rozhodování vycházel pozemkový úřad ze zjištění, že

podle provedených důkazů byli posledními majiteli uvedených

nemovitostí před konfiskací nevlastní matka stěžovatele

G. D. F. W. (zemřela 22. 10. 1955 ve V.) z jedné poloviny

a nevlastní bratři stěžovatele M. D. F. W. (zemřel 16. 5. 1945

v J. D.) z jedné čtvrtiny a L. D. F. W. (prohlášen soudem v S. dne

27. 5. 1992 za mrtvého dnem 30. 6. 1944) rovněž z jedné čtvrtiny.

Označené nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a v roce 1945 na ně byla

uvalena národní správa. Podle § 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění

platném v době rozhodování pozemkového úřadu, byl oprávněnou

osobou státní občan ČSFR, trvale žijící na území ČR, který ztratil

majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č.

108/1945 Sb. a nabyl zpět československé občanství v zákoně

uvedeným způsobem. Zemřela-li oprávněná osoba, jsou oprávněnými

osobami státní občané ČR, trvale žijící v ČR, uvedení rovněž

v tomto zákoně. Stěžovatel sice prokázal, že některé z předmětných

nemovitostí přešly na stát způsobem uvedeným v § 2 odst. 1 zákona

č. 243/1992 Sb., avšak následující podmínky k vydání nemovitostí

splněny nebyly. Nevlastní bratři stěžovatele nenabyli po válce

zpět čs. občanství a rovněž nevlastní matka stěžovatele zemřela

v roce 1955 v R. r. jako rakouská státní občanka. V restitučním

řízení je nutno prokázat, že se původní vlastníci neprovinili

v letech 1938 až 1945 proti čs. státu. Správní orgán v této

souvislosti konstatoval, že G. D. F. W. se chovala jako pravá

nacistka a po revoluci byla zajištěna, podmínky pro vynětí osob

německé národnosti z konfiskace zjištěny nebyly. Její dva synové

M. a L. byli příslušníky zbraní SS a jeden z nich padl na frontě.

Neprovinění původních vlastníků (z hlediska dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb.) proti čs. státu tedy nebylo prokázáno.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek.

V něm poukazoval na to, že pozemkový úřad vydal rozhodnutí na

základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a tím v rozporu

s příslušnými ustanoveními správního řádu. Měl vzít v úvahu to, že

dekret č. 12/1945 Sb. nabyl účinnosti dne 21. 6. 1945, tedy

v době, kdy nevlastní bratři stěžovatele již byli mrtvi, a proto

nemohl být uplatněn vůči jejich osobám. V případě bratra L. je

třeba vzít v úvahu, že na území ČSR, okupovaném Němci, platil

německý právní řád a tedy také jeho ustanovení o tom, že dědictví

přechází na dědice okamžikem smrti zůstavitele. Stěžovatel se tedy

okamžikem smrti bratra L. stal vlastníkem jedné čtvrtiny

předmětného majetku ke dni 30. 6. 1944. V případě bratra M., který

zemřel 16.5.1945, tedy rovněž před účinností dekretu č. 12/1945

Sb., nastal stav, kdy dědictví nebylo vypořádáno a mělo charakter

hereditas iacens. Ležícímu dědictví nelze přisoudit národnost,

a proto se oprávněnými dědici stali matka G. D. F. W.

a stěžovatel. Protože nevlastní matka G. se v obou případech smrti

svých synů vzdala dědictví, přešel její podíl na stěžovatele.

Stěžovatel dále namítá, že jeho nevlastní matka se nechovala jako

pravá nacistka a že jeho bratři nebyli příslušníky SS, ale jen

řadovými vojáky německé armády.

O opravném prostředku rozhodoval Městský soud v Praze, který

svým rozsudkem, sp. zn. 28 Ca 90/95, ze dne 16. 4. 1996 rozhodnutí

pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou potvrdil. Podle Městského

soudu v Praze nebylo prokázáno, že stěžovatel byl vlastníkem

sporného majetku, který byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945

Sb. a byl v době konfiskace zapsán jako majetek

L. D. F. W. a M. D. F. W. Soud vycházel ze skutečnosti, že ústavní

dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení

právního pořádku, stanovil, že ústavní a jiné právní předpisy

československého státu, vydané do 29. září 1938 včetně,

představují československý právní řád. Na dědictví nevlastních

bratrů stěžovatele tedy nebylo možné aplikovat právo německé, jak

tvrdí navrhovatel, nýbrž právo československé, protože majetek se

nacházel na území Československa. Předpisy vydané v době nesvobody

nebyly a nejsou součástí československého právního řádu. Předpisem

z doby nesvobody je i Nařízení o nabývání německé státní

příslušnosti dřívějšími česko-slovenskými státními příslušníky

německé národní příslušnosti ze dne 20. 4. 1939, č. 8 Věstníku

nařízení Reichsprotektora in Böhmen und Mähren. Pro posouzení

státní příslušnosti bratrů a nevlastní matky stěžovatele je

rozhodující ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.,

o úpravě československého státního občanství osob národnosti

německé a maďarské, který stanovil, že čsl. státní občané

národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí

okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské,

pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československé

státní občanství. Z toho vyplývá, že oba nevlastní bratři

stěžovatele, stejně jako jeho nevlastní matka, nabyli nejpozději

16. března 1939 německé státní občanství. Na oba nevlastní bratry

dopadal Obecný zákoník občanský pro veškeré německé země dědičné,

vyhlášený patentem z 1. června 1811, č. 946 Sb.z.s., s účinností

od 1. 1. 1812 (dále jen "OZO"), který platil na území ČSR až do

roku 1950. Podle tohoto zákoníku dědic nabýval dědictví a stal se

jeho vlastníkem teprve odevzdáním dědictví. Okamžik smrti

zůstavitele a okamžik nabytí dědictví tedy nespadal vjedno. Soud

uvedl, že OZO znal hereditas iacens, které mělo charakter

účelového jmění s vlastní právní subjektivitou. Před přijetím

dědictví se hledělo na pozůstalost tak, jako by ji zemřelý dosud

držel. Pro posouzení, komu majetek patřil v době konfiskace, je

tedy rozhodující, ve které fázi dědického řízení ke konfiskaci

došlo. Ve sporné věci došlo ke konfiskaci v době, kdy sice

zůstavitelé již nežili, avšak byli ještě fiktivními držiteli

pozůstalosti, neboť k přijetí pozůstalosti nedošlo. Řízení

o projednání pozůstalosti po žádném z nevlastních bratrů

stěžovatele neproběhlo. Pokud by dnes byla projednána pozůstalost,

muselo by projednávání proběhnout podle předpisů platných v době

smrti zůstavitele, tedy podle již zmíněného OZO. Protože původní

vlastníci nemovitostí nesplňovali podmínky ust. § 2 odst. 1 zákona

č. 243/1992 Sb., nelze stěžovateli přiznat postavení oprávněné

osoby. Rozsudek nabyl právní moci doručením dne 2. 5. 1996.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní

stížnost dne 25. 6. 1996, doplněnou dne 2. 10. 1996 a dne 12. 11.

1996. V ní především poukazuje na to, že předmětem rozhodování

pozemkového úřadu byly nemovitosti dvou bývalých velkostatků,

respekt. velkostatku Smržovka celého a části velkostatku H. R.

(zbývající části tohoto velkostatku leží na území okresů S. a L.).

Uvedl, že velkostatek S. byl původně ve vlastnictví otce

stěžovatele Dr. M. D. F. W. Ten zemřel v roce 1941 v P. a odkázal

předmětný velkostatek svou závětí z 1/2 své druhé manželce

(nevlastní matce stěžovatele) G. D. F. W. a z 1/4 svým dvěma synům

z druhého manželství (nevlastním bratrům stěžovatele) M. a L.

G. D. F. W. byl usnesením Ústředního národního výboru

hlavního města Prahy, čj. 59634-NS-48-K-B, ze dne 22.9.1948,

konfiskován veškerý majetek podle dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb. Pokud se týká podílů nevlastních bratrů stěžovatele

na velkostatku S., neexistuje příslušné správní rozhodnutí. Jen

u některých pozemků je v pozemkové knize uvedeno vyvlastnění pod

čísly z roku 1962. G. D. F. W. zemřela dne 22. 10. 1955 ve V. jako

rakouská státní občanka. V závěti ustanovila testamentárním

dědicem svého nevlastního syna - stěžovatele a zároveň se vzdala

svých dědických práv po zemřelých synech M. a L. ve prospěch

stěžovatele.

L. D. F. W. byl prohlášen za mrtvého ke dni 30. 6. 1944

a nezanechal závěť. M. D. F. W. zemřel dne 16.5.1945 a rovněž

nezanechal závěť.

Velkostatek H. R. přešel po smrti Dr. M. D. F. W. na základě

zákona č. 179/1924 Sb., o zrušení svěřenství, na stěžovatele,

který byl zaknihován jako vlastník. Tento velkostatek byl

rozhodnutím ONV v T. č. 10177/45 na základě dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. vyvlastněn.

Dále stěžovatel uvádí, že dne 16. 12. 1947 mu bylo vydáno

osvědčení o zachování čsl. státní příslušnosti podle § 2 dekretu

č. 33/1945 Sb. Následně byl přinucen opustit území republiky. Dne

16.4.1991 potvrdilo tehdejší Federální ministerstvo vnitra, že je

stále československým občanem. K trvalému pobytu se přihlásil

v Praze. V roce 1992 dostalo FMV dokument, ze kterého vyplývalo,

že v roce 1949 stěžovatel čsl. státního občanství pozbyl. Dne 25.

8. 1992 mu bylo proto čs. státní občanství uděleno znovu.

Stěžovatel řádně a včas uplatnil svůj restituční nárok

u pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou, který však rozhodl pouze

o nároku na bývalý velkostatek S. tak, že tento nárok odmítl.

O bývalém velkostatku H. R. nerozhodl.

S ohledem na uvedené proto vůči rozhodnutí Okresního úřadu

v Jablonci nad Nisou, pozemkového úřadu, podal stěžovatel opravný

prostředek, o kterém rozhodoval Městský soud v Praze. Ten se

neztotožnil s námitkou stěžovatele, že o dědictví se mělo

rozhodovat podle německého práva, přičemž vycházel z ústavního

dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl. Stěžovatel

dále rozsáhle polemizuje s právními závěry Městského soudu v Praze

a navrhuje, aby rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca

90/95, ze dne 16. 4. 1996, byl zrušen, protože jím byly porušeny

čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, jakož i § 1 odst. 1 a odst. 2 dekretu č. 12/1945

Sb. a § 1 odst. 2 dekretu č. 108/1945 Sb. Protože k porušení

základních práv mělo dojít aplikací některých zákonů, navrhl

stěžovatel zároveň zrušení čl. II, bod 2 zákona č. 30/1996 Sb.,

§ 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., změnu § 9 odst. 3 zákona č.

229/1991 Sb. a § 3 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. tak, že se

umožňuje opravný prostředek proti rozsudku soudu I. stupně

a doplnění zákona č. 243/1992 Sb. v tom smyslu, že obdobně k § 6

odst. 1 písmena o), p) a r) se musí vyvlastnění s odvoláním na

dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., ale

v rozporu s těmito dekrety, subsumovat pod zákon č. 243/1992 Sb.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

ze dne 1. 8. 1996, podepsaném JUDr. E. P., předsedkyní senátu 28

Ca, uvádí, že ústavní stížnost není důvodná, obsahuje nepravdivá

tvrzení a jsou v ní účelově vykládány právní předpisy. Dále

polemizuje s vývody, uvedenými v ústavní stížnosti, blíže

vysvětluje své úvahy, uvedené v odůvodnění rozsudku a navrhuje

zamítnutí ústavní stížnosti.

Okresní úřad v Jablonci nad Nisou, pozemkový úřad, ve svém

vyjádření ze dne 23. 7. 1996, podepsaném vedoucím pozemkového

úřadu Ing. F. N., odkazuje na napadené rozhodnutí ze dne 6. 2.

1995, čj. poz/5220/262/95.

Ústavní soud si v projednávané věci vyžádal spis Městského

soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 90/95. Ze spisu potom k námitce

stěžovatele stran skutečnosti, že nebylo rozhodováno o bývalém

velkostatku H. R., Ústavní soud poukazuje na rozhodnutí Okresního

úřadu v Jablonci nad Nisou, pozemkového úřadu, čj.

poz/5220/262/95, ze dne 6.2.1995. Z něj totiž plyne, že pozemkový

úřad s ohledem na složitost případu vydal rozhodnutí týkající se

pouze bývalého velkostatku S. Ve stejném rozsahu přirozeně potom

rozhodoval i Městský soud v Praze.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud si je vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

základních práv a svobod (čl. 38) a pokud napadeným rozhodnutím

nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Stěžovatel ve stížnosti také namítá, že soud porušil při svém

jednání čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, Ústavní soud se proto podanou stížností

zabýval právě z uvedených hledisek.

Po zvážení všech uvedených skutečností ais poukazem na

obsah napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že

podaná ústavní stížnost není důvodná.

- Čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

nebyl napadenými rozhodnutími pozemkového úřadu a soudu porušen.

Rozhodnutí soudu o tom, zda někdo má nebo nemá určitá práva, nelze

považovat za omezení základního práva vlastnit majetek.

- Čl. 3 Listiny rovněž nemohl být napadenými rozhodnutími

pozemkového úřadu a soudu porušen. Stěžovatel nebyl žádným

způsobem diskriminován oproti jiným osobám. Za porušení tohoto

článku Listiny není možno považovat skutečnost, že příslušné

orgány dospěly, zákonem stanoveným postupem, k závěru, že jeho

tvrzené právo neexistuje.

- Čl. 4 odst. 3 Listiny je především poukazem zákonodárce

ústavního pro zákonodárce "obyčejného", jak má postupovat

v případě, že z nějakých důvodů zákonem omezuje základní práva

a svobody, nemohl tedy být rozhodnutím obecného soudu porušen.

- Čl. 11 odst. 1 Listiny rovněž nebyl rozhodnutím soudu porušen.

Nebylo zpochybněno právo stěžovatele vlastnit majetek, ani nebyl

dán tomuto právu nějaký zvláštní zákonný obsah. Soud pouze

konstatoval, zda postupem správního orgánu, který ve věci

rozhodoval v prvém stupni, bylo nebo nebylo porušeno právo, což je

koneckonců jeho povinností.

Ústavní soud dospěl k závěru, že pozemkový úřad ani obecný

soud svým postupem, ani rozhodnutími neporušily žádné

stěžovatelovo základní právo nebo svobodu, dané mu ústavními

zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, které

namítal navrhovatel.

Při právním posouzení věci je třeba vycházet z ústavního

dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení

právního pořádku (publikován pod č. 30/1945 Sb. z. a n.), který

právní formou vyjadřuje kontinuitu československého právního řádu.

Tento dekret mimo jiné stanovil, že právní předpisy pocházející

z doby nesvobody (tj. z doby od 30. září 1938 do 4. května 1945)

nejsou součástí československého právního řádu. Jen na zcela

přechodnou dobu umožnil tento dekret použití předpisů vydaných na

území ČSR v době nesvobody, pokud se nepříčily svým obsahem znění

nebo demokratickým zásadám ústavy ČSR. Zcela byly vyloučeny

z použití předpisy z oboru soudního práva trestního, soudního

řízení trestního, práva osobního a práva rodinného. Následný zákon

č. 195/1946 Sb., o použitelnosti předpisů z doby nesvobody, zrušil

použitelnost všech předpisů, které byly v době nesvobody vydány

pro území zemí českých. Takovým předpisem byl i Výnos Vůdce

a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava, ze dne

16.3.1939, na který odkázal navrhovatel. Podle čl. 2 tohoto výnosu

se obyvatelé protektorátu, kteří byli příslušníky německého

národa, stali německými státními příslušníky a podléhali německé

soudní pravomoci. Předpisem z doby nesvobody je nepochybně

i Nařízení o nabývání německé státní příslušnosti dřívějšími

česko-slovenskými státními příslušníky německé národní

příslušnosti č. 8 Věstníku nařízení Reichsprotektora in Böhmen und

Mähren. Oba tyto předpisy se příčí svým obsahem znění

československé ústavy, a proto nemohly ve smyslu ustanovení

ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl.

nikdy na území ČSR působit. Námitka navrhovatele, že

občanskoprávní záležitosti německých občanů trvale žijících na

území bývalých tzv. Sudet byly až do účinnosti zákona č. 195/1946

Sb. posuzovány podle německého práva, je irelevantní. Území tzv.

Sudet bylo Československem Velkoněmecké říši postoupeno na základě

od počátku neplatné Mnichovské dohody. Z hlediska

mezinárodněprávního tato území nikdy nepřestala být územím

Československé republiky. Zákon č. 195/1946 Sb. pouze zrušil

dočasnou možnost používat některé předpisy z doby nesvobody, které

se nepříčily znění nebo demokratickým zásadám československé

ústavy. Právní vztahy na území celé ČSR se tedy musely řídit

platným právem ČSR. Pro oblast občanskoprávní to mimo jiné byl

i OZO.

Podle § 33 a dalších OZO L. D. F. W. i M. D. F. W. byli

podrobeni v době své smrti právu československému. Tyto

skutečnosti ostatně již ve svém rozhodnutí uvedl Městský soud

v Praze a Ústavní soud nenalezl důvod, který by ho vedl v této

části k jinému názoru.

Poněkud jiný závěr však nutno vyvodit z ustanovení OZO

i patentu č. 208/1854 ř.z., které se vztahují k již zmíněné ležící

pozůstalosti. Podle OZO dědic nabýval dědictví a stal se jeho

vlastníkem teprve odevzdáním dědictví. Okamžik smrti zůstavitele

a okamžik nabytí dědictví tedy nespadal v jedno. Podle OZO bylo

třeba k přechodu vlastnického práva zvláštního řízení. Toto řízení

o projednání pozůstalosti se zahajovalo ex offo, příslušný byl

okresní soud. Soudní řízení probíhalo podle patentu č. 208/1854

ř.z., o řízení nesporném, a zákona č. 100/1931 Sb., o základních

ustanoveních soudního řízení nesporného, (oba byly zrušeny v roce

1950). Pokud soud o dědictví nerozhodl, mělo právní status

hereditas iacens. Dědicové, kteří chtěli napadlé dědictví nabýt,

museli v rámci tohoto řízení podat dědickou přihlášku. Před

přijetím dědictví dědicem se tedy hledělo k pozůstalosti tak, jako

by ji dosud zemřelý držel.

Pro posouzení otázky, kdo byl vlastníkem majetku v době

konfiskace, je proto rozhodující, ve které fázi dědického řízení

ke konfiskaci došlo. Ve sporné věci došlo ke konfiskaci v době,

kdy zůstavitelé M. D. F. W. a L. D. F. W. již nežili,

o pozůstalosti však doposud nebylo rozhodnuto. Z dostupných

dokladů i tvrzení stěžovatele vyplývá, že dědické řízení ve smyslu

hlavy osmé, § 531 a dalších OZO, podle tehdy platného práva

k přechodu vlastnictví na stěžovatele nikdy nedošlo.

G. D. F. W. byla německé národnosti, nikdy nenabyla zpět čsl.

státní občanství a zemřela jako rakouská státní občanka. Německé

národnosti (a v důsledku toho konečně i německými státními občany)

byli i její synové M. a L., kteří také v době války sloužili

v německé armádě. Správní řízení bylo vedeno pouze v souvislosti

s majetkem G. D. F. W. a bylo završeno již shora citovanými

rozhodnutími Ústředního národního výboru hlavního města Prahy.

V případě M. a L. D. F. W. nebylo zjištěno, že by správní řízení

v rámci konfiskace ve vztahu k nim bylo vůbec vyvoláno.

Podle úmrtního listu Ústavní soud zjistil, že je nepochybné,

že M. D. F. W. zemřel dne 16. května 1945. L. D. F. W. byl

rozhodnutím soudu v S., čj. 72 II 6/91, ze dne 27. května 1992,

které nabylo právní moci dne 28. 7. 1992, prohlášen za mrtvého

dnem 30. června 1994. Soud tento důkaz akceptoval ve smyslu ust.

§ 63 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém

a procesním. S ohledem na uvedené je nepochybné, že M. D. F. W.

i L. D. F. W. zemřeli před účinností dekretu prezidenta republiky

č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského

majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého

a slovenského národa (nabyl účinnosti dne 23.6.1945) a dekretu č.

108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní

obnovy (nabyl účinnosti od 30.10.1945). Je proto nutno uzavřít, že

jak M. D. F. W., tak L. D. F. W. nejsou ve smyslu ust. § 4 zákona

č. 229/1991 Sb. oprávněnými osobami. Za této situace přirozeně

nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu téhož ustanovení ani

stěžovatel. Zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud

rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo

k nemovitosti, přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je

splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát

nebo na jinou právnickou osobu podle ust. § 6 odst. 1 zákona č.

229/1991 Sb.

Ústavní soud zkoumal i okolnost, zda obecný soud neporušil

principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny.

V tomto směru rovněž nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by

v průběhu řízení došlo k porušení práv v uvedené hlavě

zakotvených. Provádění dokazování probíhalo způsobem zákonem

předpokládaným a pokud jde o samotné hodnocení důkazů, pak ani

jejich hodnocení nevybočilo, podle přesvědčení Ústavního soudu,

z rámce § 132 o.s.ř., i když, jak již bylo řečeno, Ústavní soud

rozhodl i na podkladě úvah, kterými se Městský soud v Praze zřejmě

nezabýval.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný ust. § 82 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítnout.

K dalším návrhům stěžovatele na zrušení či změny právních

předpisů je třeba uvést, že Ústavní soud není orgánem

zákonodárným, nýbrž ve smyslu čl. 83 Ústavy soudním orgánem

ochrany ústavnosti. Nemůže tedy zákony vydávat, ani je měnit či

doplňovat. Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu

(čl. 15 Ústavy). Z tohoto hlediska jsou zmatečné návrhy

stěžovatele na změnu § 9 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a § 3

odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. a doplnění zákona č. 243/1992 Sb.

Pokud jde o návrh na zrušení čl. II, bod 2 zákona č. 30/1996

Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., a § 2 odst.

3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky

související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.

93/1992 Sb., s tím, že jsou protiústavní, konstatuje Ústavní soud,

že opakovaně judikoval, že aktivně legitimován k podání návrhu na

zrušení zákona nebo jeho části ve smyslu § 64 odst. 2 písmeno d)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je pouze ten, kdo podal

ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona, a to

tehdy, je-li stížnost shledána jako oprávněná. V daném případě

zůstává podstatným to, že navrhované zrušení části zák. č.

30/1996 Sb., jak uvedeno shora, nebylo v projednávané věci

uplatněno (a tedy soudem aplikováno) a tedy ani nenastala

skutečnost, která musí být předmětem ústavní stížnosti.

V posuzované věci tomu tak není (občanstvím stěžovatele se žádné

rozhodnutí ve věci nezabývá), a proto ani senát Ústavního soudu

nenalezl důvod k postupu podle ust. § 78 zák. č. 182/1993 Sb.,

když navrhované zrušení čl. II., bod 2 zákona č. 30/1996 Sb. a §

2 odst. 3 zák. č. 243/1992 Sb., souvislost s napadenými

rozhodnutími (nastalou skutečností, která je předmětem ústavní

stížností) zjevně postrádá.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. června 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru