Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1709/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkinterpretace
pozemek
Restituce
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1709.11.1
Datum podání09.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c, § 1 odst.1, § 30


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1709/11 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Střední školy - Centrum odborné přípravy technickohospodářské, se sídlem Praha 9, Poděbradská 1/179, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 5253/2009-448, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009 č. j. 24 Co 357/2008-426 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 4. 2008 č. j. 14 C 47/2003-373, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dál jen "Úmluva"). Napadenými rozhodnutími mělo dále dojít k porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku, zda se na restituci sporných pozemků vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatelka považuje za správný názor, podle kterého zákonná úprava zemědělského půdního fondu používá materiálního kritéria, což znamená, že nepostačuje, aby půda byla jako zemědělská vedena (tj. v době odnětí), ale je třeba, aby šlo o skutečně půdu zemědělsky obhospodařovanou nebo půdu, která není tímto způsobem obdělávána jen dočasně. Stěžovatelka uvádí, že pokud sporné pozemky minimálně z části tvořily park, potom v této části nebyly zemědělsky obhospodařovány. Stěžovatelka dále uvádí, že na jednom ze sporných pozemků se nachází fekální jímka, která tvoří součást funkčního celku učiliště, a z tohoto důvodu se jedná o stavbu, která brání vydání předmětného pozemku. Podle stěžovatelky brání vydání jednoho ze sporných pozemků také fakt, že se jedná o přístupovou komunikaci k jiným pozemkům.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, kterým bylo určeno, že žalobci (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastníci P. D. a J. F.) jsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) nemovitostí, specifikovaných v rozsudcích. Soud prvního stupně, vázán v dané věci závazným právním názorem odvolacího soudu (vysloveným v usnesení ze dne 21. 9. 2004 č. j. 55 Co 250/2004-101), že se na restituci předmětných pozemků vztahuje zákon o půdě, dospěl po provedení rozsáhlého dokazování k závěru, že pozemky, na jejichž straně nebyla dána překážka zastavěnosti podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, vydat lze, a v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uzavřel, že je možné vydat ty z požadovaných pozemků, které nejsou zastavěny zděnými budovami stěžovatelky, a dále i ty z pozemků, které z hlediska této stavby (resp. vlastnických práv jiných vlastníků) nejsou nezbytně nutné. Odvolací soud taktéž zdůraznil, že pouze taková stavba, která by byla na dotčeném pozemku vybudována po přechodu vlastnictví státu, by bránila jeho vydání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, avšak povinní v tomto smyslu neunesli důkazní břemeno.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Poté, co Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť její podstatou je pouhé pokračování stěžovatelčiny polemiky s právními závěry obecných soudů o určení vlastnictví podle zákona o půdě, která zjevně ústavněprávní roviny nedosahuje.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" právní závěry obecných soudů, a to ani v případě, kdyby se s nimi neztotožňoval. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takovou vadu však Ústavní soud ve stěžovatelkou napadených rozhodnutích nenalezl.

Soud prvního stupně i odvolací soud podrobně vysvětlily, jaké důvody je vedly k rozhodnutí o vydání pozemků, specifikovaných v napadených rozsudcích. Dovolací soud pak mimo jiné ve svém rozsudku zdůraznil, že základním hlediskem, na kterém spočívá určení působnosti zákona o půdě podle § 1 odst. 1, je povaha majetku v době účinnosti zákona, tj. ke dni 24. června 1991. Ustanovení § 30 zákona o půdě pak obsahuje další hledisko, představující výjimku z působnosti vymezené v § 1 odst. 1, a to účel užívání majetku ke dni odnětí vlastnického práva. V uvedeném ustanovení se uvádí, že pro postup podle části druhé (tj. části restituční) se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván. Podle názoru dovolacího soudu se o takový případ jedná v dané věci. Vzhledem k tomu, že sporné pozemky byly v rozhodné době fakticky zemědělsky obhospodařovány (bylo zjištěno, že předmětné pozemky tvořily dohromady jednu ucelenou zahradu, a to ovocný sad, zelinářskou zahradu a park), byla tedy v daném případě naplněna výše uvedená podmínka a zákon o půdě byl aplikován správně.

Dovolací soud se dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vypořádal rovněž s dalšími námitkami stěžovatelky, které uvádí i v ústavní stížnosti. Stěžovatelka se tak u Ústavního soudu dožaduje přezkumu napadených rozhodnutí, jako by byl další instancí v systému obecného soudnictví; tato pozice mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší.

Pokud jde o výklad a aplikaci příslušných ustanovení zákona o půdě, uplatněný v dané věci, Ústavní soud neshledal, že by šlo o výklad svévolný, nerespektující relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Interpretace podústavního práva je řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout. Nebyl shledán žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními, podloženými provedenými důkazy, a z nich vyvozenými právními závěry; obě soudní rozhodnutí byla rovněž srozumitelným a dostatečným způsobem odůvodněna.

Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru