Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1707/11 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříksoud/stížnost na postup soudu
konkurzní podstata/správce
účastník řízení/přibrání/přistoupení/záměna
účastník řízení/vedlejší
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1707.11.1
Datum podání09.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 14 odst.1 písm.h

99/1963 Sb., § 93 odst.2, § 93 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1707/11 ze dne 22. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OPZ PLUS, a. s. se sídlem Praha 1, Hradební 3, zastoupené JUDr. Evou Halířovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Kroftova 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011 č. j. 35 Co 47/2011-197, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo dotčeno její právo vlastnit majetek, garantované článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), do něhož bylo zasaženo postupem nerespektujícím článek 36 odst. 1 a článek 4 odst. 4 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 26. 10. 2010 č. j. 11 C 530/2008-165 připustil vstup stěžovatelky jako vedlejšího účastníka na straně žalované do řízení vedeného mezi PHL-G.E.N., s. r. o., (žalobkyní) a Zeleným domem, s. r. o., (žalovanou) o zaplacení dlužného nájemného za užívání nebytových prostor v nemovitosti, jejichž vlastnictví si nárokuje (oproti žalobkyni) stěžovatelka.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 3. 2011 č. j. 35 Co 47/2011-197 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se vstup stěžovatelky do řízení nepřipouští. Dovodil, že za potenciálního vedlejšího účastníka nemůže jednat advokát JUDr. L. H., zmocněný k jednání za stěžovatelku představenstvem společnosti, jestliže na její majetek byl prohlášen konkurs; takovou osobou je naopak správkyně konkursní podstaty, neboť věc se týká konkursní podstaty. Pakliže stěžovatelka míní tvrdit, že je vlastníkem sporné nemovitosti a jí (nikoli žalobkyni) náleží nájemné proti žalované, pak je namístě toto nájemné uvažovat jako plnění, jež patří do konkursní podstaty úpadce.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je důsledkem neznalosti zákona o konkursu a vyrovnání, příslušné soudní judikatury a zejména Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98. Vzhledem k tomu, že správce konkursní podstaty má jako zvláštní procesní subjekt samostatné postavení (není zástupcem úpadce), a že se nejedná o spor o majetek náležející do konkursní podstaty, je oprávněn jednat jménem úpadce advokát zmocněný představenstvem společnosti; jinak by správkyni konkursní podstaty nezbylo než do řízení vstoupit, a to neučinila. Kromě toho stěžovatelka namítá, že jí nebyl dán prostor vyjádřit se k závěrům odvolacího soudu, nebyla respektována zásada stejného rozhodování ve stejných věcech, když odvolací soud v jiných případech vstup stěžovatelky do řízení připustil, a vyjadřuje domněnku, že si odvolací soud napadeným rozhodnutím vytvořil půdu pro rozhodnutí v její neprospěch ve věci samé.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zjevné, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěrem odvolacího soudu, vedenou v rovině práva podústavního (procesního), a stěžovatelka - nepřípadně - očekává, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Jen tato kritéria, nikoli hledisko věcné správnosti, jsou relevantní z pohledu stěžovatelkou též dovolávaného článku 36 odst. 1 Listiny.

Již jen k doplnění lze zaznamenat, že správce konkursní podstaty má sice samostatné postavení odlišné od úpadce, současně však také platí, že prohlášením konkursu zanikají všechny úpadcovy plné moci týkající se majetku patřícího do konkursní podstaty [srov. ustanovení § 14 odst. 1 písm. h) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání] a že na správce konkursní podstaty přechází dispoziční oprávnění týkající se tohoto majetku (srov. stanovisko sp. zn. Cpjn 19/98, kterého se stěžovatelka dovolává). Jestliže se sporná nemovitost dosud nachází v konkursní podstatě úpadce (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009 č. j. 13 Cmo 278/2008-331, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu Praze ze dne 23. 12. 2004 č. j. 46 Cm 166/2001-182, kterým byla zamítnuta žaloba o vyloučení předmětné nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty stěžovatelky), nelze mít za excesivní (resp. neodůvodnitelný) úsudek odvolacího soudu, že vlastní majetkové nároky, jež stěžovatelka sleduje podporou žalovaného v řízení, se mohou týkat majetku patřícího do konkursní podstaty.

Ani namítaná nejednotnost rozhodování Městského soudu v Praze - byť jde o stav nežádoucí - nedosahuje roviny nedostatku spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), pakliže není úlohou Ústavního soudu sjednocovat judikaturu tohoto soudu v otázkách podústavního práva. Obdobné platí o blíže nerozvedené námitce nevytvoření prostoru k vyjádření, neboť stěžovatelka neuvádí, jakou konkrétní skutkovou a právní argumentaci následkem tvrzeného pochybení odvolacího soudu nemohla v řízení uplatnit.

Rozhodnutí odvolacího soudu je rozumně a logicky odůvodněno, a proto zde není místo pro spekulace ohledně motivů nevyhovění stěžovatelčině návrhu.

Uplatněná hlediska ústavněprávního přezkumu, vycházející z čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou v dané věci jediná myslitelná, jelikož procesní institut vedlejšího účastenství nemá přímou ústavněprávní ochranu a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny rovněž není ve hře, neboť jakýkoli výsledek řízení, do nějž se stěžovatelka snaží vstoupit, se jejích majetkových práv nikterak nedotýká; svědčí-li jí vskutku právo pronajímatele na nájemné, zůstane jí zachováno bez ohledu i na případný úspěch žalobce v tomto řízení.

Je tudíž namístě shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, čímž je výše předznačený úsudek o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru