Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1705/07 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkZnalecký posudek
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1705.07.1
Datum podání04.07.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 59 odst.3, § 66a, § 182 odst.3

99/1963 Sb., § 127 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1705/07 ze dne 5. 6. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. I. P., PhD., zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem Slezská 13, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. dubna 2007 č. j. 29 Odo 1600/2005-46, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. srpna 2005 č. j. 5 Cmo 203/2005-30 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2005 č. j. Nc 5047/2005-18, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a TACOMA Consulting, a. s., se sídlem Olivova 4, Praha 1, IČ: 63998581, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36, jakož i právo na pokojné užívání majetku zaručené článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v údajně nesprávné, resp. svévolné aplikaci jednoduchého práva ze strany obecných soudů, která je založena na jejich "nesmyslném závěru", že "vydání podkladů se nemá domáhat znalec, ale akcionáři, na jejichž návrh byl znalec soudem jmenován".

Tato údajně "svévolná aplikace jednoduchého práva" rovněž měla zasáhnout do práva stěžovatele na pokojné užívání majetku (ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny), neboť stěžovatel se jako akcionář nyní již zaniklé společnosti ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, a. s. (dále jen "společnost") po jejím právním nástupci v rámci řízení o dorovnání domáhá "úhrady majetkové újmy", která měla být způsobena společnosti jejím hlavním akcionářem. V tomto dosud neskončeném řízení tedy nese důkazní břemeno. Protože se stěžovatel (jakož i další menšinoví akcionáři) domnívá, že zpráva o vztazích mezi společností a propojenými osobami nebyla řádně vypracována, navrhl Krajskému soudu v Ostravě, aby určil znalce pro přezkoumání této zprávy. Návrhu bylo sice vyhověno, ale představenstvo společnosti odmítlo soudem jmenovanému znaleckému ústavu vydat rozhodující část podkladů. Za této situace odmítl znalecký ústav vymáhat potřebné podklady soudní cestou.

V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že jedině soudem jmenovaný znalec má právo na součinnost společnosti při přezkoumání zprávy, proto je podle jeho názoru povinností znalce, v rámci jemu zadaného úkolu, se potřebné součinnosti domáhat soudní cestou.

Protože takové jednání znaleckého ústavu chápe stěžovatel jako "podraz" resp. i jako důkaz jeho podjatosti, navrhl (spolu s ostatními navrhovateli) jeho odvolání a jmenování nového znalce. Tento návrh byl Krajským soudem v Ostravě zamítnut a jeho zamítavý výrok byl potvrzen odvolacím soudem.

V doplnění návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2007, navrhuje stěžovatel spojení věcí dosud vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 615/05 a sp. zn. III. ÚS 1705/07 ke společnému řízení, pokud Ústavní soud shledá, že je takový procesní krok v zájmu hospodárnosti řízení; současně stěžovatel doplňuje ústavní stížnost o obšírnou polemiku i s právními závěry dovolacího soudu ohledně možnosti menšinových akcionářů domáhat se příslušných podkladů od právního nástupce zaniklé společnosti soudní cestou. Podle názoru stěžovatele tento právní závěr dovolacího soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 5. 4. 2006 sp. zn. 29 Odo 371/2005 (na něž odkazuje ústavní stížností napadené usnesení dovolacího soudu) vyjadřuje jen "holé tvrzení", které není v odůvodnění blíže vysvětleno či rozvedeno.

II.

Z ústavní stížností napadených rozhodnutí se zjišťuje, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2005 č. j. Nc 5047/2005-18 byl pod bodem I. výroku zamítnut návrh stěžovatele a dalších osmi navrhovatelů na odvolání znalce - znaleckého ústavu TACOMA Consulting, a. s., ustanoveného usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2004 č. j. Nc 5111/2004-21, který měl přezkoumat zprávu o vztazích mezi ovládanou osobou a propojenými osobami (dále jen "zpráva"). Tuto zprávu zpracovalo představenstvo společnosti za rok 2003 a je součástí výroční zprávy této společnosti za rok 2003. Pod bodem II. výroku tento soud zamítl návrh, aby soud jmenoval k témuž úkolu znalce Ing. P. T.

Navrhovatelé uvedli, že jsou akcionáři společnosti, přičemž souhrnná jmenovitá hodnota akcií jimi držených přesahuje 3 % základního kapitálu společnosti.

Krajský soud z provedených důkazů, zejména korespondence mezi znaleckým ústavem a společností a dále znaleckým ústavem a navrhovateli vzal za prokázáno, že jmenovanému znaleckému ústavu nebyly společností předloženy veškeré podklady, které vyžadoval a které označil za nutné k provedení řádného a věrohodného znaleckého posudku. Krajský soud zdůraznil, že pokud navrhovatelé považují za (jediný) důvod k odvolání skutečnost, že se soudem jmenovaný znalecký ústav odmítl domáhat proti společnosti vydání předmětných listin a podkladů soudní cestou, není takový důvod pro odvolání znalce ve smyslu ustanovení § 59 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ObchZ") podstatný - nejedná se o závažné porušení jeho povinností.

Krajský soud závěrem dovodil, že pokud byli navrhovatelé aktivně legitimováni k podání návrhu na jmenování znalce, neexistuje žádná překážka, která by jim bránila v tom, aby se žalobou domáhali vydání těchto dokladů pro znalecký ústav proti společnosti sami.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 8. 2005 č. j. 5 Cmo 203/2005-30 pod bodem I. výroku usnesení krajského soudu potvrdil.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně na projednávanou věc aplikoval ustanovení § 66a odst. 12 ObchZ ve spojení s ustanovením § 59 odst. 3 ObchZ. Z obsahu spisu vzal rovněž tento soud za prokázané, že znalecký ústav ihned po nabytí právní moci usnesení o svém ustanovení vyzval společnost k předložení listin nezbytných ke splnění jeho úkolu. Společnost s odvoláním na rozhodnutí svého představenstva odmítla tyto dokumenty vydat s odůvodněním, že obsahují informace tvořící obchodní tajemství společnosti. Znalecký ústav tuto informaci sdělil navrhovatelům prostřednictvím jejich právního zástupce a uvedl, že zpráva bude vypracována jen z dosud dostupných zdrojů. Poté, co navrhovatelé s tímto postupem nesouhlasili, oznámil znalecký ústav tuto situaci jak soudu prvního stupně, tak i navrhovatelům s tím, že nebude společnost žalovat o vydání potřebných dokumentů.

Ze všech těchto skutečností odvolací soud dovodil, že znalecký ústav postupoval při vypracování znaleckého posudku s náležitou péčí a bez průtahů. Nepředložení patřičných dokladů společností podle názoru odvolacího soudu nelze klást k tíži znaleckého ústavu, stejně jako nepodání žaloby proti společnosti, neboť znalecký ústav ustanovený pro přezkoumání zprávy o vztazích mezi ovládanou osobou a propojenými osobami podle ustanovení § 66a odst. 12 ObchZ za použití ustanovení § 59 odst. 3 ObchZ nemá povinnost zajistit si poklady nutné k vypracování znaleckého posudku soudní cestou.

Závěrem odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně může dodatečně uložit společnosti povinnost potřebné listiny znalci předložit podle ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř.

O dovolání stěžovatele (jakož i dalších navrhovatelů) rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18. 4. 2007 č. j. 29 Odo 1600/2005-46 tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel v dovolání vytyčil otázky, o nichž tvrdil, že mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud však s takovým tvrzením nesouhlasil a zdůraznil, že právní otázku, jestli znalec má povinnost domáhat se vydání potřebných dokladů soudní cestou, již vyřešil ve svém usnesení ze dne 5. 4. 2006 sp. zn. 29 Odo 371/2005. V citovaném usnesení dovolací soud mimo jiné uzavřel, že z ustanovení § 182 odst. 3 ObchZ ve vztahu k ustanovení § 66a odst. 12, odst. 8, 9 a 14 ObchZ lze dovodit, že úkolem znalce pověřeného přezkoumáním zprávy je ověřit, zda zpráva splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 66a odst. 9 ObchZ. K tomu, aby bylo dosaženo účelu znaleckého zkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami, musí mít znalec k dispozici stejné podklady, jaké mělo k dispozici představenstvo při zpracování této zprávy. V případě, že společnost potřebné podklady znalci neposkytla, může se domáhat jejich poskytnutí osoba, která se domohla jmenování znalce pro přezkoumání této zprávy, a to návrhem na výkon rozhodnutí postupem podle ustanovení § 351 o. s. ř. Jestliže se znalec nedomáhal vydání potřebných podkladů soudní cestou, neporušil závažným způsobem své povinnosti vypracovat znalecký posudek. Proto neshledal dovolací soud dovolání přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

III.

Ústavní soud po zhodnocení argumentace stěžovatele a obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Především Ústavní soud ve svých rozhodnutích vždy zdůrazňuje, že není běžnou odvolací instancí v systému obecných soudů, a proto mu nepřísluší provádět přehodnocování jejich rozhodování, pokud tyto soudy v průběhu řízení a při své jinak nezávislé rozhodovací činnosti respektují kautely vymezené v hlavě páté Listiny.

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti, stejně jako v případě ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 615/05, o níž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 2. 10. 2007, poukazuje na údajně nesprávnou aplikaci jednoduchého práva, a to jak v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (v obou ústavních stížnostech jsou napadena shodná rozhodnutí těchto soudů), tak i soudem dovolacím. V usnesení ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 615/05 se Ústavní soud zabýval námitkami směřujícími proti totožným rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jako je tomu v projednávané věci, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť nebylo zjištěno "žádné porušení základních práv stěžovatele". Ústavní soud v citovaném usnesení konstatoval, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

Protože Ústavní soud ani v nynějším řízení neshledal důvod svoji argumentaci vyloženou ve výše citovaném usnesení ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího jakkoli měnit či jinak doplňovat, v krátkosti na odůvodnění tohoto usnesení odkazuje.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 4. 2007 č. j. 29 Odo 1600/2005-46, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že právní otázka formulovaná stěžovatelem v dovolání nemá pro rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], Ústavní soud připomíná, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu ČR posoudit, zda jemu v rámci dovolacího přezkumu předestřená právní otázka má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tedy zda při rozhodování takových věcí postupují obecné soudy shodně či rozdílně.

Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR) zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva, a není, na rozdíl od Nejvyššího soudu, ani povolán k tomu, aby dbal o sjednocování soudní praxe.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát zdůraznil, že nejen zjišťování skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, ale ani jejich aplikace při řešení konkrétních případů není záležitostí ústavního soudnictví. Z hlediska možného dotčení na ústavně chráněných právech a svobodách posuzuje Ústavní soud pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální podklad, případně jestli právní závěry z nich vyplývající nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda obecnými soudy podaný výklad práva je ústavně konformní, tedy není zatížen libovůlí.

Je možné souhlasit s názorem stěžovatele v tom, že právní úprava práv a povinností soudních znalců v jednotlivých právních odvětvích není jednotná; v mnoha ohledech je vymahatelnost nezbytné součinnosti konkrétních subjektů malá či dokonce jen formální.

V dané věci však není možné dospět k závěru, že výklad jednoduchého práva, včetně použité argumentace dovolacího soudu a tvrzené "nedostatečnosti" odůvodnění, naplňuje výše uvedená kritéria protiústavnosti.

Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru