Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1701/18 #1Usnesení ÚS ze dne 31.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
ÚŘAD PRŮMYSLOVÉHO VLASTNICTVÍ
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo k výsledkům tvůrčí činnos... více
Věcný rejstříkDobrá víra
ochranná známka
průmyslové vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1701.18.1
Datum podání16.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 34 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

174/1988 Sb.

441/2003 Sb., § 4 písm.m, § 52 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1701/18 ze dne 31. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace POLÁRKA s. r. o., sídlem Lukešova 1608/38, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2018 č. j. 1 As 109/2017-44, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2017 č. j. 8 A 141/2013-57 a rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 1. července 2013 č. j. O-83936/D81801/2012/ÚPV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Úřadu průmyslového vlastnictví, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ALIMPEX FOOD a. s., sídlem Českobrodská 1174, Praha 14 - Kyje, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí soudů a správního orgánu označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že tato rozhodnutí nerespektovala závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy.

2. Původně byla zapsána slovní ochranná známka "POLARKA" pod č. 150994 (dále jen "namítaná ochranná známka") pro Mlékárenský průmysl, koncern Praha, který zanikl ke dni 3. 1. 1989. Naposledy byla tato známka obnovena dne 23. 4. 1982, přičemž datum jejího zániku bylo jednou z otázek řešenou ve sporu, jehož se týká ústavní stížnost. Dne 3. 11. 1993 podala obchodní společnost Pragolaktos, a. s., jakožto právní předchůdce obchodní společnosti ALIMPEX FOOD a. s., která vystupovala v řízení před správními soudy jako osoba zúčastněná na řízení, přihlášku slovní ochranné známky "POLÁRKA". Úřad průmyslového vlastnictví tuto ochrannou známku zapsal pod č. 187158 s právem přednosti ode dne 3. 11. 1993. Stěžovatelka se dne 15. 1. 1997 stala vlastnicí kombinovaných ochranných známek č. 187240 a č. 187241 obsahujících slovní prvek "POLÁRKA", které byly do rejstříku ochranných známek zapsány s právem přednosti ode dne 25. 4. 1994. Stěžovatelka dne 30. 9. 1999 podala návrh na výmaz uvedené ochranné známky "POLÁRKA" zapsané původně pro obchodní společnost Pragolaktos, a. s. O tomto návrhu Úřad průmyslového vlastnictví opakovaně rozhodoval, jelikož se mu věc nejprve vrátila k novému posouzení v důsledku zrušujícího výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2005 č. j. 6 A 15/2001-65 a posléze i v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 298/09 (N 35/56 SbNU 391).

3. Nejprve Úřad průmyslového vlastnictví zamítl návrh na výmaz s odůvodněním, že již v době podání přihlášky obchodní společností Pragolaktos, a. s. (tj. dne 3. 11. 1993) uplynula dvouletá ochranná lhůta dle § 5 zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách (dále jen "zákon o ochranných známkách z roku 1988"), v níž nelze zapsat ochrannou známku shodnou s ochrannou známkou, k níž práva zanikla. Úřad průmyslového vlastnictví uvedl, že Mlékárenský průmysl, koncern Praha, zanikl dne 3. 1. 1989 a společně s ním zaniklo právo k namítané ochranné známce, neboť právo k ní nepřešlo a ani nebylo převedeno na jiný subjekt. Vycházel z toho, že registrace přechodu obchodní známky má konstitutivní účinky a bez ní právo ke známce nepřejde. S tímto názorem se neztotožnil Nejvyšší správní soud, který shledal, že zápis přechodu práv k ochranné známce do rejstříku obchodních známek má pouze deklaratorní účinky a k přechodu dochází již v okamžiku stanoveném zvláštními právními předpisy. Rozsudkem ze dne 24. 8. 2005 č. j. 6 A 15/2001-65 proto zrušil rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. V dalším řízení Úřad průmyslového vlastnictví návrh na výmaz v souvislosti se změnou právní úpravy překvalifikoval na návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou a zamítl jej. Tentokrát s odůvodněním, že k zániku práv k namítané ochranné známce došlo dne 23. 4. 1992 uplynutím ochranné doby. Přihláška ochranné známky pro společnost Pragolaktos, a. s., tak sice byla podána ve dvouleté ochranné lhůtě, Úřad průmyslového vlastnictví však již rozhodoval za účinnosti zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochranných známkách z roku 2003"). Dle přechodného ustanovení v § 52 odst. 1 tohoto zákona se zápisná způsobilost ochranné známky posuzuje podle zákona platného v době zápisu ochranné známky do rejstříku, ochranná známka však nebude prohlášena za neplatnou, je-li její zápis v souladu se zákonem o ochranných známkách z roku 2003. Protože tento zákon neznal dvouletou ochrannou lhůtu jako zákon o ochranných známkách z roku 1988, žádost o výmaz byla zamítnuta s odkazem na toto přechodné ustanovení. Žalobu proti správnímu rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl a následně zamítl Nejvyšší správní soud i kasační stížnost. Ústavní soud však rozsudky správních soudů i správní rozhodnutí zrušil nálezem ze dne 1. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 298/09. Ústavní soud zde uvedl, že společnost Pragolaktos, a. s., při podání přihlášky ochranné známky prioritu odvozovala od právního nástupnictví a poté, když se jí nástupnictví nepovedlo prokázat, poukazovala na vypršení lhůty ochrany. Stěžovatelka opakovaně poukazovala na nesprávnost priority odvozené od obou z těchto důvodů, Nejvyšší správní soud však žalobu projednával 5 let a z tohoto důvodu jí dal za pravdu až v době, kdy z důvodu změny právní úpravy nebylo možno návrhu stěžovatelky vyhovět. Ústavní soud shledal, že správní soudy a správní orgán nezohlednily, za jakých podmínek a s jakou argumentací obchodní společnost Pragolaktos, a. s., přihlášku podala. Uložil pak Úřadu průmyslového vlastnictví, aby posoudil, zda obchodní společnost Pragolaktos, a. s., podala přihlášku v dobré víře, tedy aby prověřil i tento důvod pro neprovedení zápisu, s nímž počítá § 4 písm. m) zákona o ochranných známkách z roku 2003.

5. Úřad průmyslového vlastnictví se věcí znovu zabýval a návrh opět zamítl. Vyhodnotil, že přihlašovatel sice neprokázal právní nástupnictví po Mlékárenském průmyslu, koncernu Praha, avšak tuto skutečnost s ohledem na nepřehlednost právního osudu namítané ochranné známky nelze vyhodnotit tak, že by při podání přihlášky nebyl v dobré víře. Vzhledem k blíže rozebrané posloupnosti zanikání a vznikání nových podniků, resp. předmětu podnikání přihlašovatele odpovídající výrobkům zapsaným pod namítanými ochrannými známkami, mohl mít dle Úřadu průmyslového vlastnictví přihlašovatel důvod se domnívat, že je právním nástupcem vlastníka namítané ochranné známky. Stěžovatelka podala rozklad, žalobu i kasační stížnost, které byly zamítnuty.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka zmínila, že v již téměř 20 let trvajícím řízení Úřad průmyslového vlastnictví třikrát zamítl její návrh, vždy s odlišným odůvodněním. Namítla, že nebyl splněn příkaz Ústavního soudu vyhodnotit, za jakých podmínek a s jakou argumentací podávala obchodní společnost Pragolaktos, a. s., přihlášku. Pouhý odkaz na dobrou víru a spekulace o tom, co si přihlašovatel mohl myslet, není dle stěžovatelky naplnění příkazu Ústavního soudu. Tím je jen zjištění, co skutečně uplatněno bylo. Společnost Pragolaktos, a. s., podala přihlášku v rozporu s údaji veřejného seznamu ochranných známek.

7. V roce 2006, kdy měl ještě Úřad průmyslového vlastnictví kompletní spis (pak došlo k jeho ztrátě a částečné rekonstrukci), ve svém rozhodnutí shledal, že namítaná ochranná známka po zániku Mlékárenského průmyslu, koncernu Praha, připadla státnímu podniku Laktos Praha, který v roce 1994 zanikl bez nástupce. Dle stěžovatelky proti těmto skutkovým závěrům neměl výhrady ani Nejvyšší správní soud ani Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/09. Stěžovatelka tak má za to, že správní orgán byl vázán tímto svým závěrem a neměl prostor pro nalézání již třetí verze výkladu týchž skutkových okolností. Jedině spolehlivé zjištění nového a zásadního důkazu výrazně měnícího předchozí skutková východiska by mohlo ovlivnit rozsah vázanosti správního orgánu, nemůže však jít jen o odchylné právní hodnocení.

8. Stěžovatelka tvrdí, že žádná akciová společnost není univerzálním nástupcem státního podniku. Práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví se dle § 16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, převádí na základě smlouvy uzavřené mezi nabyvatelem a podnikem. Dle stěžovatelky je tedy vyloučena možnost univerzálního nástupnictví po státním podniku.

9. Stěžovatelka zopakovala svůj názor, že Úřad průmyslového vlastnictví a správní soudy nerespektovaly pokyn Ústavního soudu ke zkoumání dobré víry vyjádřený v jeho nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/09. Zdůraznila přitom, že společnost Pragolaktos, a. s., podala přihlášku v době, kdy byl v evidenci ochranných známek patrný údaj ochrany pro jiný subjekt. Neúspěšně se k výzvě správního orgánu pokusila doložit své právní nástupnictví. Šlo o společnost se vším odborným zázemím, u níž byl jakýkoli omyl v rozsahu majetku vyloučen, a to též s ohledem na značně vysokou hodnotu ochranné známky "POLÁRKA" a skutečnost, že se práva z duševního vlastnictví převáděla jen smluvně, jak určoval § 16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Z tohoto ustanovení vyplývá obecným soudům povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, jinými slovy povinnost sledovat "ratio decidendi", tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Ústavní soud rozlišuje tzv. kasační a tzv. precedenční závaznost svých nálezů. Závaznost kasační se týká té věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu, a projevuje se tím, že musí být ústavněprávní výklad Ústavního soudu respektován a jeho názor věrně proveden, aniž by měl soud či správní orgán možnost se od něj ve věci, kde byl nález vynesen, jakkoli odchýlit. Závaznost precedenční se týká věcí, v níž obecné soudy či správní orgány řeší otázky, které jsou podobné (nebo totožné) s otázkami ve věcech, jež Ústavní soud dříve rozhodl. Zde je možno ve výjimečných a odůvodněných případech předestřít konkurující úvahy k úvahám Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), body 55. až 72.].

13. V nyní posuzované věci se projevovala kasační závaznost nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 298/09 a bylo tedy povinností správního orgánu i správních soudů věrně následovat názor Ústavního soudu vyjádřený v tomto nálezu. Ústavní soud přitom shledal, že těmto požadavkům jak Úřad průmyslového vlastnictví, tak správní soudy dostály. Ve zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/09 Ústavní soud Úřadu průmyslového vlastnictví a správním soudům vytknul, že nezohlednily, za jakých podmínek a s jakou argumentací podala obchodní společnost Pragolaktos, a. s., přihlášku ochranné známky (bod 28.). Vytknul jim, že se nezabývaly též existencí dobré víry, s níž počítá § 4 písm. m) zákona o ochranných známkách z roku 2003 (bod 29.). Při novém posouzení věci se správní orgán nejprve pokusil co nejvěrněji zjistit, za jakých podmínek byla přihláška podána, výtka Ústavního soudu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/09 se totiž týkala i nezohlednění těchto podmínek. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, která tvrdila, že se měl Úřad průmyslového vlastnictví omezit jen na zhodnocení obsahu přihlášky. Ústavní soud souhlasí s tím, že zodpovědné posouzení existence dobré víry přihlašovatele spočívá ve zjištění a hodnocení všech skutkových okolností, které pro tvorbu či naopak vyvrácení takové dobré víry mohly mít význam. Snaha správního orgánu objasnit, jaký byl osud namítané ochranné známky po zániku Mlékárenského průmyslu, koncernu Praha, a jaký byl vztah této známky k obchodní společnosti Pragolaktos, a. s., představuje naplnění pokynu, který Ústavní soud správnímu orgánu dal v nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/09.

14. Z nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/09 nelze dovozovat, že by Ústavní soud zavázal správní orgán tak, že by se nemohl odchýlit od zjištěných skutkových východisek ze svého v pořadí druhého rozhodnutí ze dne 20. 1. 2006 (k němu viz bod 4. shora). Nejenže takový závěr nevyplývá ze stěžovatelkou citované věty z bodu 24. tohoto nálezu [šlo o větu: "Podstata jejích (stěžovatelčiných, pozn. ÚS) námitek zůstává nezměněna a v posledních pěti letech s ní souhlasí všechny zainteresované orgány veřejné moci."]. Předně se pak obecně Ústavní soud necítí být povolán přehodnocovat hodnocení důkazů a skutková zjištění. Prostor pro svůj zásah spatřuje v případě svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Do procesu utváření skutkových zjištění tak vstupuje, jen když shledá takové pochybení dosahující ústavní úrovně, které mělo vliv na zjištění skutkového stavu. I tehdy se typicky omezuje na identifikaci pochybení, jehož odstranění a bezvadné zjištění skutkového stavu ponechá na soudech či správních orgánech. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/09 se Ústavní soud ke skutkovým zjištěním vyjádřil jen v tom smyslu, že správní orgán má v dalším řízení zohlednit, za jakých podmínek a s jakou argumentací podala společnost Pragolaktos, a. s., přihlášku, a zkoumat dobrou víru. Tento nález nelze vykládat tak, že by Ústavní soud aproboval, natož závazně, nějaké dosud učiněné skutkové závěry. Ústavním soudem tak správní orgán nebyl při novém (třetím) posouzení věci limitován v přehodnocení svých skutkových závěrů ze svého v pořadí druhého rozhodnutí, kde vyhodnotil, že namítaná ochranná známka po zániku Mlékárenského průmyslu, koncernu Praha, připadla státnímu podniku Laktos Praha, který zanikl dne 31. 1. 1994 bez právního nástupce. Od tohoto závěru ve svém posledním rozhodnutí ze dne 1. 7. 2013 správní orgán odstoupil a nově konstatoval, že po 31. 12. 1990, kdy došlo k rozdělení státního podniku Laktos Praha, byl osud namítané ochranné známky nejasný a uvedl, že mohlo dojít ke čtyřem variantám možného vývoje, které analyzoval. Při této analýze se zabýval hodnocením dobré víry přihlašovatele, jak požadoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/09, přičemž právě závěr o její existenci byl rozhodný pro výsledné posouzení věci.

15. Nejvyšší správní soud v bodě 81 napadeného rozsudku stěžovatelce objasnil, že zmíněnou skutkovou otázkou, u níž správní orgán modifikoval své předchozí závěry, se v předchozích řízeních nezabývaly ani správní soudy, jelikož se jí netýkaly námitky, a navíc i rozsudek, kterého se stěžovatelka dovolávala, byl zrušen Ústavním soudem. Ústavní soud konstatuje, že správní orgán nebyl limitován v přehodnocení uvedených dílčích skutkových závěrů. V takovém případě po něm však bylo možno žádat, aby své rozhodnutí podrobně odůvodnil tak, aby byly patrné důvody jiného posouzení. Ústavní soud konstatuje, že tomuto požadavku podrobné rozhodnutí správního orgánu v I. i II. stupni dostála. Současně lze poukázat na to, že k přehodnocení skutkových závěrů se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v bodě 78 svého rozsudku, kde přesvědčivě rozebral, proč byly předešlé skutkové závěry správního orgánu mylné. Odůvodnil i to, že ztráta a následná rekonstrukce správního spisu tento závěr neovlivnila, jelikož podklady, na které správní orgán při druhém posouzení věci odkazoval, zůstaly zachovány a Nejvyšší správní soud je tedy mohl zhodnotit.

16. Ani nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3399/17, na který poukázala stěžovatelka, zcela nezapovídá možnost přehodnotit skutkové závěry. V bodu 13. tohoto nálezu Ústavní soud připomněl svá obecná východiska, že z postulátu oprávněné důvěry v totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či použití práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody. V odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3399/17 Ústavní soud shledal, že Městský soud v Praze v rozhodnutí, kde se odchýlil v identické věci od svého předešlého hodnocení, nevzal v úvahu všechny podstatné okolnosti (bod 17. tohoto nálezu) a navíc způsobil, že v totožné věci existovaly dva pravomocné rozsudky, které stejnou okolnost hodnotily naprosto odlišně (bod 15. tohoto nálezu). V nyní posuzované věci bylo pozdější odlišné hodnocení podrobně správním orgánem odůvodněno, navíc zde nebyla dvě pravomocná rozhodnutí s neslučitelným náhledem na stejnou okolnost, jelikož předchozí správní rozhodnutí bylo zrušeno v době, kdy správní orgán vydával nové rozhodnutí.

17. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že by se správní orgán nezabýval dobrou vírou, jak byl zavázán nálezem sp. zn. IV. ÚS 298/09. V rozhodnutích správních orgánů obou stupňů i v rozsudku Nejvyššího správního soudu je k dobré víře obsažen fundovaný rozbor, který se opírá o podklady ve spise. Polemika stěžovatelky se závěry o naplnění dobré víry přihlašovatele, která je obsažena v ústavní stížnosti, je polemikou se skutkovými závěry a jejich hodnocením. Ústavní soud již výše (bod 14.) vyložil, že není povolán k přehodnocování důkazů a do utváření skutkových zjištění vstupuje jen v případě excesů či procesních pochybení dosahujících ústavní úrovně. Žádný takový exces či procesní pochybení dosahující ústavní úrovně však neshledal. Lze proto poukázat na podrobné hodnocení Nejvyššího správního soudu v bodech 90 až 104 jeho rozsudku. Zde bylo (bod 92) vyvráceno tvrzení, která stěžovatelka v ústavní stížnosti na více místech zopakovala, že přihlašovatel podal přihlášku v rozporu s údaji v rejstříku obchodních značek.

18. Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu nespatřuje Ústavní soud souvztažnost stěžovatelčiných tvrzení, že práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví se dle § 16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, převádí na základě smlouvy uzavřené mezi nabyvatelem a podnikem a že je tedy vyloučena možnost univerzálního nástupnictví po státním podniku Pragolaktos. Nejvyšší správní soud se nezmiňoval o univerzálním nástupnictví, naopak v bodech 97 a 98 svého rozsudku rozebral, že zakládací listiny obchodní společnosti Pragolaktos, a. s., a privatizační projekt státního podniku Pragolaktos podporují závěr, že obchodní společnost Pragolaktos, a. s., nebyla zjevně v nedobré víře, když se domnívala, že úmyslem jejího zakladatele bylo převést na ni práva z duševního vlastnictví původně náležející státnímu podniku Pragolaktos.

19. Skutečností, že došlo ke ztrátě a pouze částečné rekonstrukci správního spisu, se Nejvyšší správní soud zabýval v bodě 99 svého rozsudku. Zde uvedl, že se nedochovala rovněž smlouva o převodu duševního vlastnictví ze dne 25. 11. 1992 mezi společností Pragolaktos, a. s., a státním podnikem Pragolaktos o převodu průmyslového a jiného vlastnictví. Šlo o smlouvu, kterou přihlašovatel předložil k výzvě Úřadu průmyslového vlastnictví. Jelikož o této smlouvě správní orgán ve svém rozhodnutí předpokládal, že se netýkala převodu namítané ochranné známky, nemohla být tímto hodnocením dle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka poškozena. Ústavní soud konstatuje, že jde o logické hodnocení, kterému z pohledu ústavnosti není co vytknout. Dále podotýká, že ke ztrátě spisu došlo již před vydáním nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/09, kde Ústavní soud na tuto skutečnost upozorňoval (bod 25. tohoto nálezu). Jelikož se ve věci střetávají protichůdné zájmy dvou společností (stěžovatelky a obchodní společnosti ALIMPEX FOOD a. s.), z nichž ani jedna ztrátu spisu nezavinila, nešlo ani jedné z nich tuto okolnost klást k tíži či ku prospěchu a tato okolnost jim k tíži nebo prospěchu kladena nebyla. Pro věcné hodnocení sporu pak bylo podstatné, že značnou část spisu se podařilo rekonstruovat a že Úřad průmyslového vlastnictví se vlastní činností snažil zjistit relevantní skutečnosti k osudu namítané ochranné známky. Hodnocen pak byl poměrně široký okruh podkladů, které správnímu orgánu a Nejvyššímu správnímu soudu umožnily zaujmout přesvědčivý závěr o existenci dobré víry přihlašovatele.

20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru