Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 170/99Nález ÚS ze dne 22.06.2000Příznání práva na náhradu nákladů řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
odškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 96/18 SbNU 339
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.170.99
Datum podání01.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 10 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.3, § 132, § 136


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000

N 96/18 SbNU 339

Příznání práva na náhradu nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátu o ústavní stížnosti navrhovatele

P. P., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, za vedlejší účasti M.

K., zast. JUDr. J. P., advokátem, na zrušení rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 1 Co 6/99-127, ve spojení

s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11.

1998, čj. 11 C 22/97-96, takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.

11. 1998, čj. 11 C 22/97-96, v části III. výroku, týkajícího se

nákladů řízení a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3.

1999, čj. 1 Co 6/99-127, ve výroku týkajícího se potvrzení výroku

soudu I. stupně o nákladech řízení, se zrušuje.

2. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 31. 3. 1999 návrh, který byl Ústavnímu

soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 1 Co

6/99-127, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 9. 11. 1998, čj. 11 C 22/97-96, s tvrzením,

že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých

Budějovicích, sp.zn. 11 C 22/97 a spis Vrchního soudu v Praze,

sp.zn. 1 Co 6/99 a z nich zjistil, že dne 5. 5. 1997 podal

navrhovatel Krajskému soudu v Českých Budějovicích žalobu, v níž

požadoval, aby soud určil, že navrhovatel není podvodník ani

mafián a aby žalovaný M. K. zaplatil navrhovateli částku

100.000,- Kč. Krajský soud dne 9. 11. 1998 rozsudkem rozhodl tak,

že jednak určil, že navrhovatel není podvodník ani mafián, dále

návrh na zaplacení částky 100.000,- Kč zamítl a konečně nepřiznal

účastníkům náhrady nákladů řízení.

Rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo prokázáno, že v závěru

soudního jednání, ve kterém navrhovatel vystupoval jako svědek,

žalovaný pronesl slova "P. P. je mafián a podvodník". Vzhledem

k tomu, že pravdivost tohoto výroku nebyla prokázána, je tento

výrok nepravdivý a proto soud vyhověl návrhu požadujícímu určení,

že navrhovatel není podvodník ani mafián. Soud však neshledal

naplnění podmínek pro vznik nároku na zaplacení částky 100.000,-

Kč jako náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského

zákoníka. Uvedené ustanovení vyložil soud tak, že může-li být

vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby přiměřeně

zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění a tak naplněn

cíl sledovaný tímto ustanovením, má poskytnutí příslušné morální

formy zadostiučinění přednost. Za formu morálního zadostiučinění

je třeba považovat i výrok soudu obsahující konstatování, že není

pravdivý výrok, který byl pronesen a který se dotkl cti postižené

osoby. V souzeném případě se jeví morální zadostiučinění vzhledem

k okolnostem, za nichž nemajetková újma navrhovateli vznikla,

zcela přiměřeným způsobem jeho zmírnění. Neoprávněný zásah byl

učiněn účastníkem řízení v souvislosti se soudním jednáním, když

účastník řízení vyjadřoval své stanovisko k věrohodnosti výpovědi

navrhovatele - tehdejšího svědka. Stalo se tak za přítomnosti

pouze osob zúčastněných na probíhajícím jednání (bez přítomnosti

navrhovatele). Z přítomných osob jen jedna měla k navrhovateli

určité (obchodní) vztahy. Jen v jejich očích tedy byla snížena

vážnost navrhovatele a jen na obchodní vztahy s tímto obchodním

partnerem mohl mít vyslovený difamující výrok vliv. O nákladech

řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu

(dále jen "o.s.ř.") za situace, kdy žádný z účastníků neměl

výrazný úspěch či neúspěch v řízení, aniž by tuto úvahu blíže

zdůvodnil.

Uvedený rozsudek co do výroků stran peněžité satisfakce

a nákladů řízení napadl navrhovatel odvoláním. V něm argumentoval

tím, že krajský soud neposoudil dostatečně intenzitu zásahu do

navrhovatelových osobnostních práv a jednání navrhovatele částečně

bagatelizoval. Navrhovatel je osobou obchodující v několika zemích

a jeho morální kredit je důležitý nejen z hlediska osobního, ale

i obchodního a pracovního. Míru snížení důstojnosti člověka je

nutno hodnotit nejen z hlediska množství osob, které byly hanlivým

výrokům přítomny a z hlediska technických prostředků šíření

hanlivých výroků, ale zejména z hlediska obsahu příslušných výroků

a konkrétních osob, které je vyslechly. V daném případě proto

nepeněžité zadostiučinění nepostačuje. Pokud jde o náklady řízení,

měl soud vzít v úvahu, že základ sporu byl vyřešen ve prospěch

navrhovatele.

O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze dne 4. 3. 1999

rozsudkem, čj. 1 Co 6/99-127 tak, že rozsudek soudu I. stupně

potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu I. stupně

a uvedl, že předpokladem pro přiznání náhrady nemajetkové újmy

v penězích je snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti

ve společnosti ve značné míře. Takovou značnou míru však neshledal

a v odůvodnění rozhodnutí také (i s poukazem na závěry učiněné

soudem I. stupně) vysvětlil rozumně svůj postoj. Otázkou nákladů

řízení se odvolací soud nezabýval, žádnou argumentaci navrhovatele

stran nákladů řízení před soudem I. stupně v odůvodnění rozhodnutí

neuvedl, užil pouze formální odkaz na příslušná ustanovení o.s.ř.

bez dalšího konstatování, v čem spočíval úspěch či neúspěch

navrhovatele.

Tento rozsudek napadl navrhovatel včas ústavní stížností,

doplněnou podáním ze dne 7. 5. 1999, v níž uvedl, že napadenými

rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní práva daná mu

čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), když blíže odůvodnil pouze své výhrady

směřující do nákladů řízení před soudy a to v zásadě tím, že

v meritu celého sporu před soudy uspěl a přes tuto skutečnost

nebyla povinnému stanovena povinnost nahradit náklady řízení

vynaložené stěžovatelem.

Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření ze

dne 2. 8. 1999 odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného

rozsudku.

Návrh je z části důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se

domáhá přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností tak,

jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných

soudů. Argumenty, týkající se požadavku na peněžitou satisfakci,

ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval

Vrchní soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl.

4 Ústavy ČR). Obdobné garance stanoví i čl. 17 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech. Pokud však jde o úpravu

vlastního soudního řízení platí obecná zásada, že domáhat se svého

práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným (čl. 36 odst. 1 a 4

Listiny), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným

způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou

soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). Listina

zakotvuje právo každého, aby se domáhal stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo navrhovatele

nebylo porušeno, neboť navrhovatel se obrátil na obecný soud,

který se jeho záležitostí zabýval, prováděl navržené důkazy a na

jejich základě rozhodl. Soud přitom postupoval v souladu

s příslušnými ustanoveními o.s.ř., zejména s ust. § 132,

upravujícího volné hodnocení důkazů. Ústavní soud se zabývá

správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud

zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní

principy. V souzeném případě však porušení uvedených principů

neshledal.

Listina v čl. 10 odst. 1 stanoví, že každý má (základní)

právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest,

dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Tato ochrana byla navrhovateli

poskytnuta v souladu s platným zněním občanského zákoníka. Ze

samotného faktu, že soudy přiznaly navrhovateli morální

zadostiučinění a nikoliv též peněžitou satisfakci, nelze

vyvozovat, že by tím bylo porušeno navrhovatelovo základní právo

dané zmíněným článkem Listiny, když své rozhodnutí v tomto směru

odpovídajícím způsobem vysvětlily.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než tu část návrhu, která se

týkala nepřiznání peněžité satisfakce, zamítnout.

Jiná však byla situace pokud jde o rozhodnutí, týkajícího se

nákladů řízení. Ústavní soud vzal za nepochybné, že navrhovatel

v předmětném sporu uspěl jen částečně, uspěl však v tom, co

tvořilo meritum věci, tedy v otázce, zda bylo zasaženo do jeho

osobnostních práv, neboť soud mu dal ve výroku rozsudku za pravdu,

když rozhodl, že difamující výroky žalovaného o něm jsou

nepravdivé (i když si Ústavní soud dovede představit jiný

a v této souvislosti výrok vyjádření obvyklejším způsobem;

nezbýval se jím, když tento výrok ústavní stížností napaden

nebyl). Pokud soudy za této situace rozhodly, že žádný

z účastníků neměl ve sporu výrazný úspěch či neúspěch ve věci,

respekt. stanovily dokonce navrhovateli povinnost zaplatit

žalovanému náklady odvolacího řízení, došlo k situaci, kdy ten,

o němž soud rozhodl, že bylo protiprávním způsobem zasaženo do

jeho práv, je nucen hradit náklady řízení tomu, kdo do zmíněných

práv neoprávněně zasáhl. Krajský soud pochybil, pokud rozhodoval

o nákladech řízení, když vycházel z toho, že žádný z účastníků

neměl v podstatě výrazný úspěch či neúspěch (bez bližšího

odůvodnění svého závěru). Soud nemůže v takových případech

postupovat mechanicky, ale musí věcně posoudit, co je v dané věci

hlavní a co doprovodné. Navrhovatel měl úspěch v hlavní otázce,

tj. v tom, že bylo zasaženo nepřípustným způsobem do jeho osobních

práv. Nepřiznání požadované náhrady nemajetkové újmy bylo dáno

úvahou soudu (§ 136 o.s.ř.), takže i když měl žalobce formálně

úspěch jen částečný, přichází v tomto případě v úvahu plná náhrada

nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. Obdobně

viz i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 25.2.1998,

sp.zn. 1 Co 173/97 (BA. 99, 2: 66).

Vrchní soud vlastně na námitky navrhovatele týkající se

nákladů řízení před soudem I. stupně, uplatněné v odvolání,

nereagoval a rozhodoval pouze o nákladech souvisejících s podaným

odvoláním. Ani v jednom z rozhodnutí obecných soudů tak výrok

o nákladech řízení nebyl odůvodněn, soudy vždy pouze formálně

odkázaly na příslušnou část o.s.ř. bez hodnocení a vysvětlení,

v čem je spatřován úspěch či neúspěch navrhovatele ve sporu.

V takovém postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen či

lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, pouhý formální

odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke

kterému soud dospěl, není dostačující. Také úvahou o úspěšnosti

(byť i částečné ve vedeném sporu se obecný soud musí zabývat

a z pohledu již řečeného tyto úvahy provést a přesvědčivě

odůvodnit závěry, ke kterým v těchto souvislostech dospěl.

S poukazem na uvedené tak nelze než konstatovat, že

v uvedeném směru tak bylo v konečném důsledku zasaženo

navrhovatelovo základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 1998, čj. 11 C 22/97-96,

v části III. týkající se nákladů řízení a rozsudek Vrchního soudu

v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 1 Co 6/99-127 v části, týkající se

výroků o nákladech řízení, zrušit.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru