Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 170/01Nález ÚS ze dne 10.07.2001K zamítnutí žádosti o propuštění z vazby soudem druhého stupně z jiných důvodů než soudem prvního stupně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 105/23 SbNU 53
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.170.01
Datum vyhlášení10.07.2001
Datum podání20.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.a, § 67 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 170/01 ze dne 10. 7. 2001

N 105/23 SbNU 53

K zamítnutí žádosti o propuštění z vazby soudem druhého stupně z jiných důvodů než soudem prvního stupně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

navrhovatele V. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad

Labem, č.j. 4 To 109/2001-500, ze dne 21. 2. 2001, ve spojení

s usnesením Okresního soudu v Teplicích, č.j. 2 T 427/2000-450, ze

dne 10. 1. 2001, o žádosti o propuštění z vazby, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 4 To

109/2001-500, ze dne 21. 2. 2001, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 19. 3. 2001 ústavní stížnost, kterou

napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 4 To

109/2001-500, ze dne 21. 2. 2001, ve spojení s usnesením Okresního

soudu v Teplicích, č.j. 2 T 427/2000-450, ze dne 10. 1. 2001

s tím, že jejich vydáním byla zasažena jeho základní práva

a svobody obsažená v čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 a konečně

čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina").

Z citovaných rozhodnutí obou obecných soudů Ústavní soud

zjistil, že navrhovatel (jako obviněný) podal dvě žádosti

o propuštění z vazby, o kterých Okresní soud v Teplicích rozhodl

jediným usnesením (č.j. 2 T 427/2000-450) a to tak, že obě žádosti

zamítl a nepřijal ani slib nabízený navrhovatelem. V odůvodnění

svého rozhodnutí uvedl, že nadále je shledáván (a trvá) vazební

důvod označený v ust. § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále

jen "tr.ř.")., když bydliště označené navrhovatelem v té době bylo

pouze formální, často se bez oznámení pohyboval i v zahraničí,

hrozí mu vysoký trest a je tedy důvodná obava, že by se mohl

skrývat a mařit tak průběh trestního řízení. Proti uvedenému

rozhodnutí podal navrhovatel stížnost, ve které uvedl, že se do

České republiky vrátil sám z vlastní vůle, po zadržení mu byl

odebrán cestovní pas, zdržoval se trvale na konkrétním místě,

spolupracuje se správcem konkurzní podstaty i konkurzním soudem,

má možnost trvalého bydlení, vrátil se i proto, aby své věci dal

do pořádku. Poukázal i na svůj slib. Stručně řečeno, svou

argumentaci v rámci podané stížnosti směřoval výlučně proti

důvodům vazby z pohledu ust. § 67 odst. 1 písm. a) tr.ř. (tzv.

vazby útěkové), když tyto důvody byly v již citovaném usnesení

soudu prvního stupně, jako jediné a výlučné shledány. O podané

stížnosti rozhodoval jako soud odvolací Krajský soud v Ústí nad

Labem, který již citovaným rozhodnutím napadené usnesení zrušil

a znovu rozhodl tak, že žádosti navrhovatele o propuštění z vazby

na svobodu se zamítají s tím, že nadále trvá důvod vazby, uvedený

tentokráte v ust. § 67 odst. 1 písm. c) tr.ř. V odůvodnění svého

rozhodnutí odvolací soud uvedl proč, má za to, že opodstatněnost

tzv. útěkové vazby § 67 odst. 1 písm. a) tr.ř. v dané chvíli dána

není. Na druhé straně však shledal existenci vazebního důvodu

uvedeného v ust. § 67 odst. 1 písm. c) tr.ř. s tím, že již

v minulosti se navrhovatel dopouštěl majetkové trestné činnosti,

byl za ni odsouzen a přesto, že se osvědčil či odsouzení byla

zahlazena, má určité sklony k páchání trestné činnosti majetkového

charakteru, když jej neodradilo ani to, že dvakrát vykonal

v uvedených souvislostech nepodmíněné tresty odnětí svobody.

V uvedeném spatřoval obavy z toho, že navrhovatel bude pokračovat

v trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Nepřijal ani nabízený

slib navrhovatele.

Uvedená rozhodnutí napadl navrhovatel ústavní stížností, ve

které namítl, že v daném řízení bylo obecnými soudu porušeno

zejména jeho právo na spravedlivý proces zaručený mu čl. 36 odst.

1 Listiny. To proto, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu

bylo rozhodnuto o takovém základním právu jako je právo na osobní

svobodu, přičemž navrhovatel neměl možnost se vyjádřit k důvodům,

které soud uvedl jako nové (jiné) a které nebyly stanoveny soudem

prvního stupně. K těmto novým (jiným) důvodům se takto neměl

možnost vyjádřit, nemohl k nim uvést či doložit skutečnosti, které

ani odvolací soud neuvedl, či se k nim nevyjádřil. Teprve

v ústavní stížnosti sdělil, že nikdy nebyl ve výkonu trestu, ani

nebyl omezen na svobodě (přiložil potvrzení Okresního soudu

v Mostě i výpis z rejstříků trestů z června roku 2000). S poukazem

na uvedené potom navrhl obě napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad

Labem, ve kterém účastník řízení uvedl, že změnou vazebních důvodů

nedošlo ke zhoršení pozice navrhovatele a dodal, že navrhovatel má

i nadále právo žádat o propuštění z vazby a důvodnost vazby bude

opětovně soudy přezkoumána.

Dle ust. § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání

upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem

k tomu, že oba účastníci, stěžovatel podáním ze dne 31. 5. 2001

a účastník řízení podáním ze dne 8. 6. 2001 vyjádřili svůj souhlas

s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní

soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další

objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Na tomto místě je nutné opakovaně připomenout, že pouze

hledisko ústavněprávní je tím, které zakládá ingerenci Ústavního

soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných. V této souvislosti

pak Ústavní soud musí konstatovat, že v dané věci obecné soudy

v označené rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu zejména

s obsahem hlavy páté Listiny. Proto také podanou ústavní stížnost

shledal důvodnou. V dané věci je totiž nepochybné, že žádosti

o propuštění z vazby byly soudem prvního stupně zamítnuty, když

byl shledán existující vazební důvod uvedený v § 67 odst. 1 písm.

a) tr.ř., jako důvod jediný a spočívající v obavě, že navrhovatel

uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo

trestu vyhnul, když mu hrozí vysoký trest. Vůči tomuto důvodů tzv.

vazby útěkové brojil v podané stížnosti navrhovatel svou

argumentací. Neměl takto zajisté žádný důvod, aby argumentoval ve

vztahu k případně jinému vazebnímu důvodu, když jeho žádost

o propuštění z vazby byla zamítnuta právě pro existenci vazebních

důvodů shledaných v případě tzv. vazby útěkové. Odvolací soud jeho

argumentaci v označeném směru také posléze shledal důvodnou

a dospěl při svém rozhodování o žádosti navrhovatele o propuštění

z vazby k závěru, že důvod vazby útěkové v dané věci a v daném

stadiu trestního řízení vedeného proti navrhovateli již není dán.

Současně však (bez dalšího) dospěl k závěru, že v té chvíli je

dána existence jiného vazebního důvodu, totiž důvodná obava, že

navrhovatel bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán

§ 67 odst. 1 písm. c) tr.ř., tzv. vazba předstižná. To s tím, že

navrhovatel byl v minulosti soudně trestán pro majetkovou trestnou

činnost, byl ve výkonu trestu a nevzal si z toho dostatečné

poučení. Změnil tak rozhodnutí soudu prvního stupně a uvedl zcela

jiné důvody pro setrvání navrhovatele ve vazbě. Je tedy

nepochybné, že navrhovatel v průběhu řízení o trvání jeho vazby

(a to je vedeno v neveřejném zasedání) nemohl vést argumentaci,

která by se vztahovala právě k těm důvodům vazby, které v konečné

fázi tohoto řízení obecné soudy (v dané věci soud druhého stupně)

shledaly za existující. Proti shledaným (dovozovaným) vazebním

důvodům měl navrhovatel možnost brojit pouze v rámci své stížnosti

podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně. To také učinil

a jeho argumentace byla odvolacím soudem akceptována. Nemohl však

předpokládat, že odvolací soud při svém rozhodování označí za

existující jiný důvod vazby. Na důvody vazby takto shledané

odvolacím soudem (důvody nové), však již přirozeně s ohledem na

to, že řízení před odvolacím soudem je konečné, nemohl reagovat.

Byl tak nepochybně zbaven možnosti alespoň se vyjádřit ke všem

prováděným důkazům či obecným skutečnostem označeným odvolacím

soudem, případně provedené důkazy vyvracet či nabízet jiné, jak

také plyne i z listin, které zaslal Ústavnímu soudu v rámci řízení

o ústavní stížnosti (zejména stran jeho údajného výkonu

nepodmíněných trestů odnětí svobody v minulosti). Tvrzení uvedené

ve vyjádření účastníka, totiž možnost navrhovatele podat znovu

žádost o propuštění z vazby (a de facto tak reagovat na změnu

vazebních důvodů) je třeba odmítnout jako postup zcela formální

a nahrazující bezdůvodně řízení předchozí. Ústavní soud rozhodoval

již v minulosti ve srovnatelných případech (nálezy z 11. 12.

1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, z 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS

139/98 a z 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 4/97) s tím, že lze

konstatovat, že pokud odvolací soud rozhodne s konečnou platností

(v řízení o vazbě takto zamítavým výrokem o podané stížnosti při

změně vazebních důvodů), aniž by v řízení přecházejícímu vydání

jeho rozhodnutí dal možnost stěžovateli se k takovéto změně

vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava

připouští, tak v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení

a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva

stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1

Listiny. V posuzované věci Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl

tak, že shledal existenci vazebních důvodů, avšak rozdílných od

těch, které shledal nalézací soud, to také vyjádřil ve svém

rozhodnutí a s ohledem na již uvedené tak odňal navrhovateli

reálnou a efektivní možnost obrany spočívající v jeho oprávnění

skutkově i právně argumentovat ve vztahu k důvodům označeným

soudem v jeho rozhodnutí a tím porušil jeho základní práva

plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavnímu

soudu tak nezbylo než usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,

č.j. 4 To 109/2001-500, ze dne 21. 2. 2001, zrušit § 82 odst. 1,

3, písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, když pouze

proti němu směřují námitky vznesené ústavním stěžovatelem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 10. července 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru