Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 17/95Nález ÚS ze dne 20.06.1995Naléhavý právní zájem v řízení o žalobě na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklegitimace/aktivní
osoba/oprávněná
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 35/3 SbNU 261
EcliECLI:CZ:US:1995:3.US.17.95
Datum podání23.01.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39, § 40a

87/1991 Sb., § 3 odst.2 písm.c, § 8 odst.3

92/1991 Sb., § 10 odst.3, § 11 odst.1, § 11 odst.3

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 153 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 17/95 ze dne 20. 6. 1995

N 35/3 SbNU 261

Naléhavý právní zájem v řízení o žalobě na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 20. 6. 1995 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti J. T., proti Okresnímu soudu

v Pelhřimově a Krajskému soudu v Českých Budějovicích, o zrušení

rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 5. 1994, sp. zn.

5 C 12/93, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze

dne 15. 9. 1994, sp. zn. 6 Co 1943/94, jimiž byla prohlášena za

neplatnou dohoda o vydání věci takto:

Rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 5. 1994, sp.

zn. 5 C 12/93, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 15. 9. 1994, sp. zn. 6 Co 1943/94, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.), která i jinak splňovala podmínky pro její meritorní

projednání (§ 72 odst. 1 lit. a), odst. 3 a 4, § 34 odst. 1, 2

zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů

(rozsudky ve znělce nálezu označené) a tvrdil, že těmito

rozhodnutími, jako pravomocnými rozhodnutími orgánů veřejné moci,

bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva (§ 72 odst. 1 lit.

a) zák. č. 182/1993 Sb.) vyplývajícího zejména z ustanovení čl.

11 Listiny základních práv a svobod; svá tvrzení dále rozvedl

v tom smyslu, že na základě pravomocně registrované dohody

(státním notářstvím v Pelhřimově) o vydání věci ze dne 30. 3.

1992 byl jemu - a také dalším oprávněným osobám - vydán pozemek

(p. č. 2373/2 o výměře 2 200 m2, zapsaný v kat. úz. P.), a že

takto vzniklé jeho vlastnické právo k němu (ve výši 1/5 id.

spoluvlastnického podílu) je také řádně zapsáno v katastru

nemovitostí pro obec P., kat. území P.. Shora označenými rozsudky

však obecné soudy k návrhu vedlejšího účastníka (v řízení před

obecnými soudy jako navrhovatele) prohlásily (postupem ve smyslu

§ 80 lit. c) o. s. ř.) již dříve zmíněnou dohodu o vydání věci za

neplatnou, a to v podstatě proto, že tato dohoda pro překážku

zástavbou komunikací na části vydaného pozemku byla uzavřena

v rozporu se zákonem (§ 8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb.).

Tento závěr obecných soudů však stěžovatel nesdílí, jednak

proto, že obecnými soudy zjištěná zástavba, ve smyslu judikatury

Vrchního soudu v Praze, nemá takový rozsah či spíše charakter,

který by vydání pozemku bránil, jednak též proto, že (z procesního

hlediska) vedlejší účastník, jako navrhovatel v řízení před

obecnými soudy, nesplňoval podmínky stanovené pro určovací žalobu

zákonem (§ 80 lit. c) o. s. ř.), zejména v tom, že by jeho návrh

(a procesní postavení) vykazoval potřebné znaky naléhavého

právního zájmu; navrhl proto, aby Ústavní soud ČR obě rozhodnutí

obecných soudů svým nálezem zrušil.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích,

jako zástupkyně účastníka řízení (§§ 30 odst. 3, 76 odst. 1 zák.

č. 182/1993 Sb.), ve svém vyjádření odmítla vývody ústavní

stížnosti a zdůraznila, že stěžovatelův výklad ústavní ochrany

vlastnického práva je jednostranný a jako takový zcela opomíjí

ochranu vedlejšího účastníka; ve zbytku pak poukázala na

odůvodnění ústavní stížnosti napadených rozhodnutí s tím, že tato

zcela odpovídají zákonným předpisům, které ve věci bylo aplikovat.

Navrhla proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.

Vedlejší účastník (U., spol. s r. o. v P.) označil ústavní

stížnost - též s odkazem na judikaturu bývalého Ústavního soudu

ČSFR - za nepřípustnou, neboť svým obsahem, vlastně mimo účel

ústavního soudnictví, usiluje o přezkum rozhodnutí, která se

ústavně zaručených práv stěžovatele (který pro důvody vyložené

obecnými soudy nikdy vlastníkem sporného pozemku nebyl) nikterak

nedotkla; také on proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost

zamítl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož

i z listin, které byly v průběhu řízení předloženy, nebo které si

Ústavní soud vyžádal - necítiv se vázán skutkovými zjištěnými

učiněnými v předchozích řízeních (§ 81 zák. č. 182/1993 Sb.) -

(z dohody o vydání věci ze dne 30. 3. 1992, z výpisu z katastru

nemovitostí - LV 1785 pro kat. úz. P., z privatizačního projektu

spolu se znaleckým posudkem ing. R., ze zápisu o místním

šetření v areálu podniku U. ze dne 1. 11. 1993, z geometrického

plánu ze dne 26. 3. 1992 a z přípisu Ministerstva pro správu

národního majetku a jeho privatizaci, jakož z kupní smlouvy,

uzavřené mezi Fondem národního majetku ČR a spol. s r. o. Z.

a spol. ze dne 10. 7. 1992 a jejich příloh), vyplývá, že

stěžovatel, spolu s dalšími čtyřmi spoluvlastníky, na základě

dohody o vydání věci ze dne 30. 3. 1992, se stal jako osoba

oprávněná (§ 3 odst. 2 lit. c) zák. č. 87/1991 Sb.)

spoluvlastníkem jedné ideální pětiny parcely č. 2373/2 v kat.

území P., a že toto jeho vlastnické právo je také zapsáno na LV

1785 pro dotčené kat. území; v době uzavírání posléze zmíněné

dohody byl vlastníkem sporné parcely (povinnou osobou) státní

podnik U. P., jehož zbylý majetek - po vypořádání restitučních

nároků vydáním věcí - byl následně zprivatizován (§ 47 zák. č.

92/1991 Sb., v současně platném znění) a posléze kupní smlouvou ze

dne 10. 7. 1992 vlastnicky převeden na společnost s ručením

omezeným Z. P., jehož údajným právním nástupcem je vedlejší

účastník, tedy společnost s ručením omezeným U. P..

Z takto provedených důkazů, a z nich se podávajících

skutkových zjištění, vyplývá, že státní podnik U. P. privatizací

zanikl bez likvidace (§ 11 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., v současně

platném znění), jeho majetek po vypořádání restitučních nároků,

případně jiných závazků, přešel do správy (vlastnictví) Fondu

národního majetku (§§ 11 odst. 2, 27 odst. 3 citovaného zákona)

a jako takový byl nikoli zprivatizovaným vlastníkem, ale již

zmíněným fondem dále zcizen (prodán), a to jeho vlastním jménem

(§ 28 odst. 1 lit. g) citovaného zákona), takže účastníky

příslušné kupní smlouvy, na kterou se vedlejší účastník odvolává,

byl Fond národního majetku jako prodávající a právní předchůdce

vedlejšího účastníka jako kupující, a to bez jakýchkoliv právních

vztahů k vlastníkům předchozím. Neobstojí proto tvrzení vedlejšího

účastníka (a shodné závěry obecných soudů), že jako v pořadí již

druhý vlastník zprivatizovaného majetku je právním nástupcem

někdejšího státního podniku; Ústavní soud proto na straně

vedlejšího účastníka shledává především (ve sporu před obecnými

soudy) nedostatek aktivní legitimace.

Z výsledku zjišťování před obecnými soudy (soudě podle

odůvodnění napadených rozhodnutí), a konečně ani ze samotného

tvrzení vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy

navrhovatele), nevyplývá, že by - co do uvažovaného pozemku - jeho

právní předchůdce nebo on sám jednal při uzavírání kupní smlouvy

v omylu; ostatně i kdyby tomu tak bylo, případné jeho nároky

z takto postiženého jednání nevztahovaly by se - z důvodu již

dříve zmíněného - k osobě stěžovatele (a dalších oprávněných osob

- spoluvlastníků), ale k tomu, kdo podle kupní smlouvy byl jeho

smluvním partnerem.

K předchozím úvahám zbývá dodat, že vedlejší účastník (jeho

právní předchůdce), nejen při uzavírání kupní smlouvy z jejího

obsahu, ale i z jí předcházejícího privatizačního projektu,

zřetelně seznal (mohl seznat), co je předmětem kupní smlouvy (čl.

VIII, XIV kupní smlouvy ze dne 10. 7. 1992 a jejich příloh),

případně jakými právními skutečnostmi (nezbytnost nájemního vztahu

k části jím kupovaného areálu) je zatížena (čl. X dohody o vydání

věci ze dne 30. 3. 1992) a bylo věcí jeho svobodné vůle, zda i za

těchto podmínek - s ohledem na svůj podnikatelský záměr - na ni

přistoupí; pro změnu podmínek (obsahu) smluvního vztahu ex post

nebo pro zásah do jeho podstatných náležitostí dokonce na úkor

třetích, na vlastní kupní smlouvě nikterak nezúčastněných, osob,

není přirozeně nejmenší zákonné opory.

Právo na soudní ochranu vyplývá nejen z ústavních záruk

(Listiny základních práv a svobod - čl. 36 a násl.), ale také

(v posuzované věci) z občanskoprávních (obchodních) předpisů, ať

hmotných nebo procesních; stanoveným postupem při úsilí o právo

(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jako výrazu

spravedlivého procesu, je třeba rozuměti zákonem předepsaný

procesní postup, v posuzované věci tedy postup podle ustanovení

občanského soudního řádu; ten připouští - mimo jiné - návrh na

zahájení řízení, v němž by soudem bylo rozhodnuto o určení, zda tu

je či není právní vztah nebo právo, to však jen za podmínky, že na

takovém určení je naléhavý právní zájem (§ 80 lit. c) o. s. ř.);

odhlédnuto od otázky aktivní legitimitace, jak o tom byla zmínka

již dříve, předpokladem úspěšnosti takového návrhu (žaloby) je

především existence věcné legitimace, kterou ve smyslu ustálené

judikatury obecných soudů i nauky má toliko ten, kdo je

účasten právního vztahu (práva), o které v řízení jde (sr.

kupř. Bureš - Drápal: Občanský soudní řád - komentář).

I podle skutkových zjištění obecných soudů však vedlejší

účastník ve skutečnosti takto procesně oprávněn není, neboť nebyl

a není v pozici sporného vlastníka a ani - rovněž podle zmíněných

zjištění - po vydání jemu prospívajícího rozhodnutí se na jeho

postavení nájemce nic nemění; takto v rozhodnutích obecných

soudů dochází k posunu a záměně právních vztahů, neboť, zatímco

vedlejší účastník je - co do uvažované parcely - nesporně účasten

vztahu nájemního, z této pozice - neoprávněně - pokouší se

zasáhnout jednak do restitucí vypořádaného vztahu mezi zaniklým

státním podnikem a stěžovatelem (příp. do vztahu mezi ním a Fondem

národního majetku, do jehož dispozice schváleným privatizačním

projektem zbylý majetek přešel), jednak - rovněž neoprávněně - do

jeho, tj. stěžovatelových vlastnických práv; absolutní neplatnost

právního úkonu (§§ 39, 40a občanského zákoníku), i kdyby byla

zjištěna, nelegitimuje kohokoli, kdo má na tom naléhavý právní

zájem, k vyvolání řízení o neplatnost takového právního úkonu (jak

dovozují obecné soudy), ale toliko a výlučně toho, kdo, jak již

řečeno, mimo naléhavý právní zájem prokáže, že sám je na

posuzovaném vztahu (v posuzované věci, tedy na vztahu vlastnickém)

účasten.

Na správnosti těchto závěrů nic nemění ani vedlejším

účastníkem tvrzený neurčitý a především právně nezávazný (navíc

nikterak neprokázaný) příslib, že mu "příslušnými orgány (?) bude

pozemek odprodán formou přímého prodeje tak, jak se dříve stalo

v případě prodeje celého podniku" (str. 2 rozsudku odvolacího

soudu, obdobně str. 4 rozsudku soudu I. stupně); odhlédnuto od

toho, že soudní rozhodnutí zpravidla nelze zakládati na domněnkách

(že "vedlejší účastník se pokusí (!) se státem vyřešit získání

pozemku") zákon soudům přikazuje rozhodnout na základě

zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.)

a podle stavu v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.),

což již samo o sobě vylučuje, aby soud ve svém rozhodnutí

přihlížel ke skutkovým okolnostem, které teprve po jeho rozhodnutí

mají nastat (navíc o kterých v době rozhodování není vůbec

jisté, že nastanou); postupovaly tedy obecné soudy, co do

této části jejich rozhodnutí, v rozporu s ustanovením občanského

soudního řádu.

Nejinak je tomu i co do výkladu již několikrát zmíněného

naléhavého právního zájmu; ten v případě vedlejšího účastníka

- jako navrhovatele v řízení před nimi - obecné soudy spatřují

v tom, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem probíhal spor

o úhradu nájemného (to vedlejší účastník odmítl platit), případně

v tom, komu má být placeno nebo v tom, že je pro vedlejšího

účastníka důležité, "aby věděl, kdo je vlastníkem (uvažovaného)

pozemku" (str. 3 rozsudku odvolacího soudu).

Ani jeden z důvodů uváděných obecnými soudy však podle

přesvědčení Ústavního soudu neobstojí; i zde ustálená judikatura

obecných soudů, ve shodě s naukou, stojí na stanovisku, že

o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by

bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo

existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní

postavení stalo nejistým (sr. již dříve citovaný komentář), což

- řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce

o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době

vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně

hmotněprávní situaci, v níž by objektivněv již

existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své

postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Samy obecné soudy

však v posuzované věci výslovně zjišťují, že jimi vydanými

rozhodnutími se vedlejší účastník vlastníkem posuzovaného pozemku

nestane (a stát se ani nemůže), takže, zasahujíce do až dosud

existujícího vlastnického práva stěžovatele (a dalších

spoluvlastníků), přes schválený privatizační projekt a za

okolností zmíněných již dříve, vnucují vlastnictví pozemku státu

(na řízení nezúčastněnému), a to se zcela nejistým a za současné

situace nedůvodným a neprokázaným předpokladem, že takto (snad) se

současný nájemce vlastníkem přece jenom stane; takovýto postup

naznačující možné pochybnosti o nestranném přístupu soudu

k projednávané věci a naznačené závěry soudem učiněné jsou však ve

zcela zřetelném rozporu s procesními principy občanského soudního

řádu a jako takové, spolu s vadami vyloženými již dříve, jsou též

v příkrém rozporu s ústavními zárukami práva na soudní ochranu,

jak tyto vyplývají z Listiny základních práv a svobod (čl. 36

odst. 1).

Všechna tato procesní pochybení jak jednotlivě, tak ve svém

souhrnu, na druhé straně ovšem protiústavním způsobem zasahují do

vlastnického práva stěžovatele (a dalších spoluvlastníků), o němž,

pokud zákonným způsobem nebude zjištěno, že je vskutku

postiženo vadami, na které míří (ve spojení s ust. § 8 odst. 3

zák. č. 87/1991 Sb.) ustanovení § 39 a 40a o. z., nelze z pozice

vedlejšího účastníka jako nájemce jakkoli pochybovat; subjektivní

přesvědčení vedlejšího účastníka je přirozeně zcela nerozhodné.

Jestliže tedy obecné soudy poskytnou právní ochranu někomu,

komu podle zákona nepřísluší nebo tak učiní v rozporu s procesními

předpisy, postupují způsobem, který není v souladu s ústavně

zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu (čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod) a zpravidla tak způsobem

protiřečícím ústavnímu pořádku republiky zasáhnou do jiných

ústavně zaručených práv jiného (v daném případě do ústavně

zaručeného práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv

a svobod); takovýto postup obecných soudů ovšem ve svých

důsledcích znamená též porušení povinností, které jsou soudům

ústavně uloženy (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

V posuzované věci nadto sluší dodat, že obecné soudy, bez

ohledu na již vyložená stanoviska, rozhodovaly o právním vztahu

(právu), aniž by druhému účastníkovi tohoto vztahu (Fondu

národního majetku) daly příležitost se k rozhodujícím okolnostem

vyjádřit, případně k nim zaujmout stanovisko; i tento postup,

ignorující obecně uznávanou zásadu "audiatur altera pars", je

rovněž sám o sobě v rozporu s principy zmíněnými již dříve.

Protože zjištěnými vadami jsou postižena obě rozhodnutí

obecných soudů, nezbylo - též s přihlédnutím k zásadám procesní

ekonomie - z důvodů zde vylíčených, rozhodnout, jak ze znělky

nálezu je patrno, s tím, že vývody účastníka, jakož i vedlejšího

účastníka, se na ně odkazují.

Posuzovav důvodnost ústavní stížnosti, se Ústavní soud ČR

nezabýval (zabývat se nemohl) tvrzenými vadami v samotném

privatizačním projektu, tedy jeho hmotněprávními aspekty tvrzeně

podmíněnými ust. § 39 a 40a o. z.; na obecných soudech bude, aby

v následném řízení, s ohledem na ust. § 10 odst. 3 zák. č.

92/1991 Sb., uvážily, zda soudní přezkum schváleného

privatizačního projektu - bez ohledu na to, zda je či není

v souladu s ust. zák. č. 87/1991 Sb. - je v jakékoli formě vůbec

přípustný.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 20. 6. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru