Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 17/02Usnesení ÚS ze dne 05.03.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
hmotné zabezpečení
Důchod
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.17.02
Datum podání10.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 237, § 239


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 17/02 ze dne 5. 3. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené Mgr. J. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.10.2001, č.j. 30 Cdo 1447/2001-57, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.3.2001, č.j. 2 Cao 294/2000-39, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.11.2000, č.j. 29 Ca 300/99-31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.10.2001, č.j. 30 Cdo 1447/2001-57, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.3.2001, č.j. 2 Cao 294/2000-39 (v podání nepřesně specifikovaného jako rozsudek čj. 2 Ccao 294/2000), a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.11.2000, č.j. 29 Ca 300/99-31, jako rozhodnutí obecných soudů týkajících se přezkumu rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7.7.1999, č. 755 618 2469, kterým byla zamítnuta její žádost o přiznání invalidního důchodu. Ve stručném návrhu na zahájení řízení, který byl na základě výzvy Ústavního soudu částečně doplněn, stěžovatelka uvedla, že považuje napadená rozhodnutí soudu za "zásah do jejích práv daných čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy".

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání, přitom zjistil, že stěžovatelka byla řádně zastoupena. Z obsahového hlediska však Ústavní soud musel podání rozdělit na dvě části, a to jako stížnost směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.3.2001, č.j. 2 Cao 294/2000-39, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.11.2000, č.j. 29 Ca 300/99-31, na straně jedné, a jako stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.10.2001, č.j. 30 Cdo 1447/2001-57, na straně druhé.

Pokud jde o stížnost směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, je třeba vycházet z podmínek pro podání ústavní stížnosti, které předepisuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z § 72 odst. 2 zákona vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatelka se mylně domnívá, že tímto rozhodnutím bylo usnesení Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 129/97, uveřejněné pod č. 14 in Sbírka nálezů a usnesení, Praha 1998, svazek 8, str. 431), že pokud zákon dovolání nepřipouští (s odkazem na § 237 až 239 obč. soudního řádu), není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (pozn. od novelizace provedené zákonem č. 77/1998 Sb., který nabyl účinnosti 10.5.1998, ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovateli). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání. Protože napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci v průběhu roku 2001, a to ještě v době před podáním dovolání, aniž by Ústavní soud zjišťoval den jeho doručení stěžovatelce, je evidentní, že lhůta stanovená pro podání ústavní stížnosti nebyla dodržena, neboť zásilka se stížností byla předána k poštovní přepravě až 9.1.2002. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat formulovanými věcnými námitkami proti oběma rozsudkům.

Při posuzování stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, shledal Ústavní soud její neopodstatněnost. Stěžovatelka proti tomuto usnesení neformuluje žádné konkrétní námitky, a to ani po výzvě k doplnění návrhu. Navíc se stěžovatelka mýlí, pokud by postup dovolacího soudu subsumovala pod právní úpravu tzv. správního soudnictví, protože šlo o standardní postup v rámci mimořádných opravných prostředků. Přitom z obsahu odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že namítaný dovolací důvod (nedostatečně zjištěný skutkový stav věci není dovolacím důvodem, a proto dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.10.2001, č.j. 30 Cdo 1447/2001-57, došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.3.2001, č.j. 2 Cao 294/2000-39, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.11.2000, č.j. 29 Ca 300/99-31, současně senát odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona, jako návrh podaný po stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5.března 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru