Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 17/01Nález ÚS ze dne 18.10.2001Vzájemný vztah restituce a privatizace

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkVlastnictví
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 152/24 SbNU 117
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.17.01
Datum podání09.01.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38 odst.2, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

92/1991 Sb., § 3, § 10


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 17/01 ze dne 18. 10. 2001

N 152/24 SbNU 117

Vzájemný vztah restituce a privatizace

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě, o ústavní stížnosti

navrhovatelky L. P-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně,

č.j. 29 Ca 104/99-29, ze dne 24. 10. 2000, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 104/99-29, ze dne

24. 10. 2000, jakož i rozhodnutí Magistrátu města Brna,

pozemkového úřadu, č.j. 774/91/9-RBD, ze dne 2. 3. 1999, se

zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatelka osobně dne 9. 1. 2001 podala ústavní stížnost,

která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca

104/99-29, ze dne 24. 10. 2000. Uvedeným rozsudkem bylo potvrzeno

rozhodnutí Magistrátu města Brna, pozemkového úřadu, č.j.

774/91/9-RBP, ze dne 2. 3. 1999, jímž bylo vysloveno, že

navrhovatelka není vlastníkem nemovitostí v rozhodnutí

specifikovaných. Podle názoru navrhovatelky byla napadeným

rozsudkem porušena její základní práva zakotvená v čl. 1, 11 odst.

1, čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva") a tím došlo i k porušení

čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 29

Ca 104/99, vedený u Krajského soudu v Brně a další předcházející

spisy, sp. zn. 29 Ca 7/93, 29 Ca 123/94, 29 Ca 163/96 a 29 Ca

62/98, vedené u téhož soudu. Ze spisového materiálu Ústavní soud

zjistil, že navrhovatelka uplatnila podle zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") vůči

povinné osobě (Č. Brno - město, st.p.) dne 4. 12. 1991 a vůči

Magistrátu města Brna, pozemkovému úřadu (dále jen "pozemkový

úřad") dne 5. 12. 1991 nárok na vydání označených nemovitostí,

které zdědila po své matce, jíž tyto nemovitosti propadly ve

prospěch státu na základě rozsudku Lidového soudu trestního

v Brně, sp. zn. 4 T 268/53, ze dne 27. 8. 1953. Rozsudek Lidového

soudu byl zrušen usnesením Městského soudu v Brně, sp. zn. 1 Rt

143/90, ze dne 22. 10. 1990, v plném rozsahu včetně vysloveného

propadnutí majetku.

Pozemkový úřad rozhodnutím, č.j. 774/91/3, ze dne 5. 8.

1992, rozhodl ve prospěch navrhovatelky. Na základě opravného

prostředku rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který

rozsudkem, č.j. 29 Ca 7/93-10, ze dne 15. 2. 1993, zrušil napadené

rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že uznal za

důvodnou námitku povinné osoby o zastavěnosti pozemku a doporučil

pozemkovému úřadu provést další dokazování. Pozemkový úřad na

základě dalšího šetření dospěl k závěru, že pozemky nelze

považovat za zastavěné a rozhodnutím, č.j. 774/91/4-RBD, ze dne

22. 2. 1994, opět rozhodl ve prospěch navrhovatelky. Na základě

opravného prostředku povinné osoby Krajský soud v Brně rozsudkem,

č.j. 29 Ca 123/94-19, ze dne 20. 3. 1995, zrušil rozhodnutí

pozemkového úřadu, věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že neuznal

námitku zastavěnosti pozemků, nedostatku restitučního titulu, ale

doporučil přezkoumat námitku nedostatku pasivní legitimace povinné

osoby.

Po podrobném šetření pozemkový úřad dospěl k závěru, že

povinná osoba je pasivně legitimována k danému restitučnímu

titulu, a proto rozhodnutím, č.j. 774/91/6-RBD, ze dne 28. 2.

1996, rozhodl ve prospěch navrhovatelky. K opravnému prostředku

povinné osoby Krajský soud v Brně rozsudkem, č.j. 29 Ca

163/96-29, ze dne 7. 10. 1997, zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu

a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že potvrdil právní názor

pozemkového úřadu o pasivní legitimaci povinné osoby, ale

akceptoval námitku povinné osoby týkající se nedostatku výroku

správního rozhodnutí, pokud jde o specifikaci pozemků. Na základě

závazného závěru Krajského soudu v Brně pozemkový úřad nechal

zpracovat nový geometrický plán k přesnější specifikaci

předmětných nemovitostí, na jeho základě potom novým rozhodnutí,

č.j. 774/91/7-RBD, ze dne 28. 1. 1998, opět rozhodl ve prospěch

navrhovatelky. K opravnému prostředku povinné osoby Krajský soud

v Brně rozsudkem, č.j. 29 Ca 62/98-26, ze dne 1. 12. 1998, zrušil

rozhodnutí pozemkového úřadu a věc vrátil k novému rozhodnutí.

V odůvodnění Krajský soud uvedl, že podle § 14a) zákona o půdě věc

nelze vydat, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do vlastnictví jiné

osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci

privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci.

Oprávněná osoba podle § 13 odst. 5 zákona o půdě má nárok na

náhradu, která se poskytne podle § 18a) odst. 2 citovaného zákona.

Uvedená ustanovení reagují na nové změny vlastnických poměrů,

vzniklé na základě zákonů o privatizaci majetku, zejména zákona č.

92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb.").

Krajský soud v Brně konstatoval, že přijetím této právní úpravy

nedošlo k zániku trvajících restitučních nároků, ale k nemožnosti

nemovitost vydat in natura, přičemž oprávněné osobě se po právu

uplatněný restituční nárok uspokojí formou finančních náhrad.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podala

navrhovatelka ústavní stížnost, která však byla usnesením

Ústavního soudu, č.j. I. ÚS 82/99-17, ze dne 11. 1. 2000 odmítnuta

proto, že nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním

opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Na

základě uvedeného závazného právního názoru pozemkový úřad

rozhodnutím, č.j. 774/91/9-RBD, ze dne 2. 3. 1999 rozhodl tak, že

navrhovatelka není vlastníkem specifikovaných nemovitostí

a současně ve výroku uvedl, že nárok oprávněné osoby byl ve

správním řízení prokázán. Podle § 18a odst. 2 zákona o půdě

spočívá náhrada v poskytnutí nemovitostí ve správě pozemkového

fondu nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním

předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu

státních dluhopisů. K opravnému prostředku navrhovatelky

rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudkem, č.j. 29 Ca

104/99-29, ze dne 24. 10. 2000, potvrdil rozhodnutí pozemkového

úřadu.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 104/99-29,

ze dne 24. 10. 2000, podala navrhovatelka ústavní stížnost,

protože podle jejího názoru byla napadeným rozsudkem porušena její

základní práva zakotvená v čl. 1, 11 odst. 1, čl. 36 a v čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále

jen "Úmluva") a tím došlo i k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Porušení

uvedených práv spatřovala navrhovatelka v následujících

skutečnostech: Porušení práva na soudní ochranu podle čl. 90

Ústavy ČR a čl. 36 Listiny bylo způsobeno tím, že soud vyslovil

právní názor, že schválení privatizačního projektu není způsobilé

být přezkoumáváno soudem, a tím, že v řízení u soudu docházelo

k neodůvodněným průtahům. Porušení rovnosti v právech podle čl.

1 Listiny bylo způsobeno tím, že soud preferoval práva akcionářů

stávající obchodní společnosti Č. holding Brno, a.s., ačkoliv

právním předchůdcem tohoto subjektu uváděný důvod nevydání pozemku

pro jeho zastavěnost byl vědomě nepravdivý a majetek, na který byl

uplatněn restituční nárok, neměl být zahrnut do privatizačního

projektu. Soud tak preferoval vlastnické právo získané způsobem

nečestným a protiprávním před vlastnickým právem původního

vlastníka. Porušení práva na ochranu vlastnického práva podle čl.

11 odst. 1 Listiny bylo způsobeno tím, že soud svůj právní názor

na nemožnost vydat nemovitost in natura vyvodil z ustanovení §

14a zákona o půdě. Citované ustanovení výslovně uvádí datum 1. 9.

1993 jako mez, po níž nabyté vlastnictví či schválení

privatizačního projektu nelze vydat, přičemž privatizační projekt

byl schválen 10. 3. 1992, majetek byl vložen do zakládané akciové

společnosti k 30. 4. 1992. Současně však toto ustanovení nemělo

být vůbec použito v případě navrhovatelky, protože celá novela č.

30/1996 Sb., jíž bylo předmětné ustanovení vloženo do zákona

o půdě, měla být aplikována na případ skupiny osob, jímž je

umožněno novelou vznést restituční požadavek v souvislosti se

zrušením podmínky trvalého pobytu na území republiky. Porušení čl.

38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy spatřovala navrhovatelka

v tom, že řízení o jejím nároku trvá neúměrně dlouhou dobu.

Konečně navrhovatelka odkazovala na některé nálezy Ústavního

soudu, které konstatovaly, že v případě zrušení trestu propadnutí

majetku se obnovuje vlastnické právo ex tunc a že restituční

zákony nejsou v rozporu se zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, upravují postup, jakým

se má oprávněná osoba domáhat svého majetku. Navrhovatelka proto

žádala, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí soudu.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Brně

jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že námitky navrhovatelky

považuje za neopodstatněné. Především uvedl, že nebylo úkolem

soudu v přezkumném řízení zabývat se důvody, resp. zákonností

postupu a rozhodování při schvalování privatizačního projektu

a vyslovil-li soud, že schválení privatizačního projektu není

způsobilé být přezkoumáno soudem, pak jde o skutečnost vyplývající

ze zákona. Dále se Krajský soud podrobně zabýval ustanoveními

zákona č. 92/1991 Sb. a jejich vazbou na zákon o půdě. K této věci

soud uvedl, že zákon č. 92/1991 Sb. výslovně odkazuje na nároky

oprávněných osob pouze podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní

rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o mimosoudní rehabilitaci"). I přes tuto skutečnost má soud za to,

že nelze s ohledem na širší vymezení vyloučit dopad těchto

ustanovení na případy restitučních nároků uplatněných osobami

oprávněnými podle zákona o půdě. Otázkou však je, kdy a jakým

způsobem měl být restituční nárok podle zákona o půdě na

privatizovaný majetek uplatněn, když zákon o mimosoudní

rehabilitaci zakotvuje jiný režim pro způsob uplatnění nároku než

zákon o půdě. Logika věci pak napovídá, že osoba uplatňující

restituční nárok podle zákona o půdě měla svůj nárok uplatnit

podle zákona č. 92/1991 Sb. způsobem zakotveným v § 47 odst. 2

tohoto zákona. Zda došlo v případě navrhovatelky k postupu ve

shodě s citovanými právními normami, může zodpovědět pouze orgán

příslušný k rozhodování v procesu privatizace národního majetku.

Dále obecný soud uvedl, že jeho právní názor podporuje i dikce §

10a odst. 6 zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož při privatizaci

majetkové účasti státu lze rozhodnutím o privatizaci uložit Fondu

zajistit prodej, případně vydání majetku "osobě oprávněné podle

zvláštních předpisů", přičemž nepochybně osobou oprávněnou je

nejen oprávněná osoba podle zákona o mimosoudní rehabilitaci, ale

i oprávněná osoba podle zákona o půdě, popř. podle jiných

restitučních předpisů. Zákon o půdě sám podrobil právní režim

majetku uvedeného v § 17 odst. 1 zákonu č. 92/1991 Sb., když

v ustanovení § 17 odst. 2 zakotvil, že pozemkové fondy postupují

při převodech nemovitého majetku podle zvláštních předpisů

s odkazem právě na zákon č. 92/1991 Sb. Konečně obecný soud uvedl,

že § 14a zákona o půdě zakotvil, že věc nelze vydat, byla-li po

1.9.1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li

schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno

rozhodnutí o její privatizaci. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že

se vztahuje na nemovitosti nabyté do vlastnictví jiné osoby než

státu po datu 1. 9. 1993, ale brání také vydání věci v případech,

kdy došlo ke schválení privatizačního projektu nebo vydání

rozhodnutí o privatizaci. Neznamená to, že oprávněné nároky osob

uvedených v § 4 zákona o půdě nemohou být uspokojeny ve smyslu

části druhé tohoto zákona, nemůže však dojít k obnovení

vlastnického práva k takové věci a jejímu vydání oprávněné osobě.

Tak bylo postupováno v případě navrhovatelky, oprávněný restituční

nárok byl stvrzen, uspokojen může být formou náhrady. Krajský soud

v Brně proto navrhoval, aby Ústavní soud podaný návrh svým nálezem

zamítl.

Vedlejší účastník, Magistrát města Brna, pozemkový úřad se

přípisem ze dne 24. 7. 2001 svého postavení v řízení před Ústavním

soudem vzdal.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutím konstatoval,

že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto

vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho

základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že

navrhovatelka se domáhala právě ochrany svých základních práv

zakotvených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí

i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je

opodstatněný. Navrhovatelka založila svůj návrh na několika

námitkách, jimiž se Ústavní soud postupně zabýval. Pokud jde

o průtahy v řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1

Úmluvy), nutno konstatovat, že řízení probíhalo po značnou dobu,

nelze však soudu vyčítat (kromě úvah o koncentraci řízení před

správním soudem), že by byl v řízení nečinný, a v současné době,

kdy je již pravomocně rozhodnuto, nelze na základě tohoto důvodu

rozhodovat o zrušení rozhodnutí obecného soudu, protože výrokem na

základě tohoto důvodu může Ústavní soud jen rozhodnout, aby orgán

veřejné moci nepokračoval v průtazích a ve věci jednal. Pokud jde

o námitku ve vztahu k čl. 1 Listiny, Ústavní soud nepřisvědčil

tvrzení navrhovatelky. Obecný soud musel rozhodnutí pozemkového

úřadu vždy přezkoumávat jen z hlediska námitek uplatněných

v opravném prostředku a pokud v postupu a rozhodnutí správního

orgánu neshledal dostatek podkladů pro potvrzení rozhodnutí,

nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit zpět

k dalšímu řízení. K čl. 11 odst. 1 Listiny v daném případě lze

stručně zopakovat, že v dané věci šlo o vlastnictví tvrzené, které

nemůže (není schopno) požívat ústavní ochrany jak Ústavní soud

vícekrát v tomto směru judikoval.

Pokud jde o námitku, že majetek neměl být zahrnut do

privatizace, a námitku, že obecný soud měl přezkoumat rozhodnutí

o privatizaci, Ústavní soud se částečně přiklonil k názoru

navrhovatelky. Obecný soud ve smyslu § 10 zákona č. 92/1991 Sb.

není opravdu oprávněn přezkoumávat samo rozhodnutí o privatizaci.

Podle názoru Ústavního soudu však ze soudního přezkumu není

vyloučeno přezkoumávání podmínek, za nichž je možno rozhodnutí

o privatizaci přijmout. S ohledem na to, že restituční procesy ve

smyslu zákona o půdě jsou také pod soudní ochranou, je z hlediska

možných dopadů do ústavně zaručených práv navrhovatelky třeba

akceptovat, že je věcí ústavního soudnictví posoudit, nakolik byla

v rozhodovací praxi správního orgánu a obecného soudu při aplikaci

a interpretaci ustanovení, řešících eventuální kolize restitučního

a privatizačního zákonodárství, šetřena ústavně zaručená práva

navrhovatelky, zejména právo na spravedlivý proces, princip právní

jistoty a důvěry v právo. Ústavní soud je toho názoru, že v daném

případě je třeba se přidržet dosavadní rozhodovací praxe

v obdobných situacích jak ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tak

i ve vztahu k zákonu o půdě, která je obsažena v řadě rozhodnutí

tohoto soudu (např. sp. IV. ÚS 536/98, III. ÚS 269/96, II. ÚS

11/97 a dalších), a z níž vyplývá, že jsou-li řádně a včas podle

příslušných restitučních předpisů uplatněny restituční nároky tak

do doby než je o nich rozhodnuto nebo byly zamítnuty, platí

blokace privatizačních procesů podle § 3 odst. 2 zákona č.

92/1991 Sb. Z uvedeného vyplývá, že byla-li uplatněna výzva podle

zákona o půdě a nárok uplatněn u pozemkového úřadu a o uplatněném

restitučním nároku nebylo negativně rozhodnuto, nemělo vůbec

k privatizaci takového majetku dojít.

V předmětné věci je jednoznačně dáno, že navrhovatelka

uplatnila svůj nárok řádně a postupem upraveným v zákoně o půdě

vůči povinné osobě dne 4. 12. 1991 a vůči pozemkovému úřadu dne

5. 12. 1991, kdežto o privatizačním projektu bylo rozhodováno až

10. 3. 1992 tedy v době, kdy již musely být vzaty v úvahu

skutečnosti plynoucí z ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991

Sb. (tzv. blokace). Z uvedeného vyplývá, že pokud v době

probíhajícího schvalování privatizačního projektu nebylo

pravomocně rozhodnuto o restitučních nárocích ani nebyly

zamítnuty, nebylo možné restitučním nárokem dotčený majetek do

privatizace zahrnout. Pokud tedy předmětné nemovitosti byly

zahrnuty do privatizačního projektu a privatizovány za situace,

kdy restituční nárok byl uplatněn a nebyl zamítnut, odporoval

takový právní úkon ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.,

a je proto neplatný. Ve zkoumané věci je navíc zřejmé, že povinná

osoba svým jednáním vytvořila faktický stav odporující již

samotnému zákonu, a to navíc jednání s nepominutelnými rysy

svévole, a je proto z ústavního hlediska vyloučeno, aby takto:

contra legem vytvořenému stavu byla poskytnuta ústavní ochrana.

Na základě výše uvedeného dospěl proto Ústavní soud

k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo

navrhovatelky na soudní ochranu (stanovené zejména čl. 36 odst.

1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a proto rozhodl tak, jak je ve

výroku uvedeno.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru