Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1696/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
MINISTERSTVO / MINISTR - zemědělství - Pozemkový úřad hl. města Prahy
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkDůkaz
osoba/oprávněná
dědic
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1696.10.1
Datum podání11.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2 písm.a, § 6 odst.1 písm.b, § 13 odst.4

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1696/10 ze dne 12. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. V. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2010 č. j. 24 Co 147/2009-205, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. listopadu 2008 č j. 11 C 265/2007-132, a proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. dubna 2007 sp. zn. PÚ 319/00/09, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 10, Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu hl. města Prahy jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2010, která splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1. odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatelka v rámci ústavněprávní argumentace poukazuje na obsah ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1615/09, "jejímž předmětem (pouze s částečně rozdílným okruhem účastníků řízení) je posouzení stejné právní otázky jako v tomto řízení a to včetně vytýkaných porušení jednotlivých ústavních práv stěžovatelky, jakož i shodného skutkového stavu a stanovisek jednotlivých účastníků". Z tohoto důvodu stěžovatelka v rámci projednávané ústavní stížnosti odkazuje i na důvody uvedené v ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 1615/09.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka ve vztahu ke skutkové stránce věci poukazuje především na dílčí rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu hl. města Prahy, jímž jsou postupně řešeny sporné nemovitosti, ohledně nichž stěžovatelka uplatnila svůj restituční nárok a které se staly předmětem samostatného soudního přezkumu.

V otázce přípustnosti předmětné ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dovolání s ohledem na odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1615/09 nepodala, neboť je považuje za neefektivní a je přesvědčena, že její ústavní stížnost je přípustná z hlediska namítaného porušení čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny již s ohledem na dosud Ústavním soudem neřešenou otázku údajně nesprávné interpretace § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), provedenou jak výše označeným správním orgánem, tak i obecnými soudy; jedná se o posouzení otázky, jestli je možné splnit jednu z podmínek stanovených zákonem o půdě až po uplynutí prekluzívní lhůty (po 31. 1. 1993), do kdy mohla tato osoba uplatnit svůj restituční nárok podle zákona o půdě. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. II. ÚS 408/01, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, "že v případě narušení celistvosti dědictví nelze tuto skutečnost vykládat v neprospěch závětního dědice tak, že nespadá pod režim oprávněných osob uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě". Protože se však Ústavní soud podle názoru stěžovatelky ani ve výše označeném nálezu nezabýval otázkou vztahu splnění podmínek citovaného zákonného ustanovení a konce prekluzívní lhůty, uvedené v ustanovení § 13 odst. 1 zákona o půdě, považuje stěžovatelka za nezbytné předložit tuto otázku k posouzení Ústavnímu soudu v rámci projednávané ústavní stížnosti.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí shledává stěžovatelka "nepředvídatelnými, porušujícími princip právní jistoty (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy)", a tvrdí, že obecné soudy porušily i její právo na spravedlivý proces, nejen tím, že rozhodnutí správního orgánu a odvolacího soudu chybí smysluplné odůvodnění, ale rovněž z toho důvodu, že v soudním řízení nebyl proveden jí navrhovaný důkaz dědickým spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. D 1222/93, přičemž soudy tento svůj postup nijak nezdůvodnily. Tento tzv. opomenutý důkaz měl podle tvrzení stěžovatelky v pravomocně skončeném řízení podstatný význam především z hlediska prokázání správnosti jejích skutkových tvrzení. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhuje, aby tento důkaz byl proveden na ústním jednání v řízení o předmětné ústavní stížnosti. Protože v pravomocně skončeném řízení obecné soudy neposkytly odpovídajícím způsobem ochranu všem jejím právům garantovaným Ústavou ČR, žádá Ústavní soud, "aby zaujal stanovisko ke všem částem její ústavní stížnosti, neboť prý pouze tak může dojít k obnovení její důvěry v právní stát".

Porušení čl. 90 Ústavy shledává stěžovatelka v tom, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku odvolává "na neexistující právně závazný názor".

Stěžovatelka podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rovněž navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť takový postup není podle jejího názoru v rozporu s důležitým veřejným zájmem, naopak realizace soudem přiznaných práv by pro ni znamenala nepoměrně vyšší újmu, než jaká by odložením vykonatelnosti mohla vzniknout jiným osobám.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 č. j. 11 C 265/2007-132 zamítl žalobu žalobce - Botanického ústavu Akademie věd ČR na určení, že A. I. jako oprávněná osoba není vlastnicí pozemku parcela č. 573/2 v kat. území Petrovice, obec Praha (výrok I.) a dále zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastnicí pozemků v tomto výroku specifikovaných v kat. území Petrovice, obec Praha, a že ostatní účastníci řízení nejsou vlastníky těchto pozemků, a že žalobkyně není vlastnicí ani dalších pozemků zde specifikovaných, jakož i pozemků v kat. území Křeslice, obec Praha, že jí za tyto pozemky přísluší náhrada podle zákona o půdě a že ostatním účastníkům řízení taková náhrada nepřísluší s tím, že v tomto smyslu má rozsudek v plném rozsahu nahradit rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 4. 2007 č. j. PÚ 319/00/9 (výrok II.); označený soud zamítl žalobu žalobců M. Z. a R. Z., kteří se domáhali zrušení napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu a určení, že jsou každý z 1/2 podílovými spoluvlastníky dalších pozemků rovněž blíže specifikovaných v tomto výroku, nejsou spoluvlastníky jiných pozemků, a že za tyto pozemky jim náhrada nepřísluší a že stěžovatelka a A. I. nejsou vlastnicemi uvedených pozemků, za které jim nepřísluší náhrada (výrok III.).

Výše označený soud prvního stupně rozhodoval ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o věci, v níž již rozhodl správní orgán o nároku uplatněném podle zákona o půdě.

V řízení bylo nepochybně zjištěno, že původním vlastníkem předmětných pozemků byl R. D. Tyto pozemky přešly do vlastnictví státu odnětím bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.; tedy byl naplněn restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Původní vlastník zemřel v roce 1952, restituční nárok na pozemky uplatnila universální závětní dědička A. I., a to před koncem prekluzívní lhůty, tedy před 31. 1. 1993. Jde o oprávněnou osobu [§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě]. Závěť ze dne 24. 6. 1952 předložila universální dědička v dodatečném dědickém řízení, přičemž její pravost a platnost byla ověřena v řízení vedeném Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 6 C 271/94. Závětní dědička je tak oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a tohoto jejího postavení jí nezbavuje okolnost, že závěť byla předložena v dědickém řízení po 31. 1. 1993. Soud prvního stupně s odkazem na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007 č. j. 24 Co 391/2007-112 uvedl, že lhůtu uvedenou v ustanovení § 13 odst. 4 věta první zákona o půdě je třeba považovat za lhůtu prekluzívní pouze k uplatnění restitučního nároku, existenci podmínek prokazujících prioritní postavení oprávněné osoby podle výše označeného ustanovení je třeba prokazovat až v průběhu řízení o uplatněném restitučním nároku.

O odvolání stěžovatelky a M. Z. a R. Z. rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I., II. a VI. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení o žalobě M. Z. a R. Z. zastavil (výrok II.).

V průběhu odvolacího řízení vzali žalobci M. Z. a R. Z. svoji žalobu zpět za souhlasu části účastníků řízení, část se ani po poučení soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila, proto řízení o této žalobě soud zastavil.

Ohledně dvou v řízení stěžejních otázek, a to identity pozemku parcela č. 573/2 v kat. území Petrovice s pozemkem, resp. částí pozemku odňatého původnímu vlastníkovi a posouzení otázky, jestli A. I. má jako oprávněná osoba prioritní postavení podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě vůči ostatním oprávněným osobám, které restituční nárok uplatnily jako oprávněné osoby podle dalších ustanovení § 4 zákona o půdě, tj. jestli je nezbytné, aby v dědickém řízení byla předložena závěť původního vlastníka ve lhůtě stanovené v § 13 odst. 4 věta právní zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993, odvolací soud rozhodl tak, že vysvětlil vznik a výměru této parcely, přičemž konstatoval, že jde o majetek náležející pod režim zákona o půdě a ohledně druhé otázky uvedl, že ta byla již správně řešena v rozsudku soudu prvního stupně.

III.

Ústavní soud považuje za vhodné na tomto místě připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V souladu s argumentací stěžovatelky, která v předmětné ústavní stížnosti poukazuje na obsah ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1615/09 a na právní závěry obecných soudů touto ústavní stížností napadených, Ústavní soud s ohledem na obdobnou skutkovou stránku věci a shodnou právní problematiku se ztotožňuje s odůvodněním usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 1615/09, přičemž z něj přebírá následující (podstatnou) část.

Jádrem projednávané ústavní stížnosti je argumentace stěžovatelky, která ve své podstatě představuje pouhou polemikou s právním posouzením otázky časového rámce splnění podmínek pro získání postavení oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Obecnými soudy přijatý právní názor nezbavuje dědice ze závěti postavení oprávněné osoby podle citovaného ustanovení v případě předložení závěti až po 31. 1. 1993, s čímž stěžovatelka nesouhlasí a požaduje, aby Ústavní soud závěry obecných soudů přehodnotil. Jde tedy o polemiku v rovině výkladu jednoduchého práva (zde jde o oblast restitučních předpisů). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je však výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, primárně záležitostí obecných soudů, zejména pak soudů vyšších stupňů. Jinak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky, za nichž by mohla mít nesprávná aplikace právních předpisů obecnými soudy za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod.

První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda ve věci aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité právní normy. Třetí skupinu tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy či takovou interpretaci, která je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O protiústavní interpretaci (a aplikaci) se pak dále jedná, je-li interpretace výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

V reakci na námitky stěžovatelky Ústavní soud tedy zvažoval pouze skutečnost, zda výklad provedený obecnými soudy nepředstavuje interpretaci natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Pochybení tohoto charakteru v předmětné ústavní stížnosti nezjistil.

Pozemkový úřad i obecné soudy při svém rozhodování nepochybně vycházely z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2002 sp. zn. II. ÚS 431/01, který zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001 č. j. 38 Ca 310/2000-60, a rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000 sp. zn. PÚ 319/00. V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil mj. názor: "Je-li tedy prokázáno, že další oprávněná osoba uplatnila své restituční nároky a prokáže-li se, že ji zůstavitel v závěti učinil univerzální dědičkou, je právně irelevantní, zda platná závěť byla předložena v původním řízení o dědictví po zemřelém vlastníkovi, nebo v řízení dodatečném."

Jistou oporu, byť nepřímou, lze nalézt i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. II. ÚS 408/01, vydaném v řízení probíhajícím mezi částečně shodným okruhem účastníků jako v nyní posuzovaném případě a za obdobných skutkových okolností. Námitka předložení závěti do dědického řízení po skončení prekluzívní lhůty podle zákona o půdě nebyla sice v tomto řízení vznesena, nicméně jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených. Z tohoto pohledu byl povinen se u napadených rozhodnutí zabývat i dalšími okolnostmi, důležitými pro posouzení jejich ústavnosti, přičemž nesprávnost postupu orgánů veřejné moci shledal pouze ve vztahu k posouzení otázky celistvosti dědictví.

Neopodstatněnost námitek stěžovatelky tedy vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou právní problematiku.

Ve vztahu k namítanému neprovedení důkazu dědickým spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. D 1222/93 Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý proces neznamená, že obecné soudy jsou automaticky povinny vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát určité proporcionality těchto návrhů. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V tomto směru Ústavní soud stěžovatelku odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které považuje za ústavně konformní, a to včetně logického zdůvodnění nevyhovění návrhu na provedení důkazu spisem dědického soudu pro jeho nadbytečnost. Nejde proto o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Poněvadž nebylo zjištěno v činnosti jednajících orgánů veřejné moci porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, bylo rozhodnuto, že ústavní stížnost se podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítá jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.

Ústavní soud neshledal též důvody pro rozhodnutí o naléhavosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť argumenty stěžovatelky jsou obdobné, jako zpravidla připadají v úvahu i v jiných restitučních věcech.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru