Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1692/08 #1Usnesení ÚS ze dne 22.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1692.08.1
Datum podání09.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. L. P., právně zastoupené advokátkou Mgr. Zděnkou Havlíkovou, Guldenerova 28, 326 00 Plzeň a advokátem JUDr. Vladimírem Kovářem, Resslova 5, 301 35 Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. června 2008 sp. zn. 7 Tdo 549/2008, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. července 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008 sp. zn. 7 Tdo 549/2008, a to pro údajné porušení "ústavně deklarovaného práva občanů na řádný soudní proces". Toto porušení ústavního práva spatřuje stěžovatelka v tom, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byly vadně posouzeny podmínky její trestní odpovědnosti, došlo k nesprávné trestněprávní kvalifikaci skutku, který jí byl kladen za vinu a v důsledku toho byla též vadně (v její neprospěch) posouzena otázka promlčení trestního stíhání.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008 sp. zn. 7 Tdo 549/2008 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2008 sp. zn. 7 To 144/2007 Ústavní soud zjistil:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007 sp. zn. 43 T 19/2007 byla stěžovatelka (v trestním řízení obviněná) uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), g) trestního zákona a odsouzena podle § 219 odst. 2 za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Skutek trestného činu měl spočívat (zkráceně řečeno) v tom, že obviněná v roce 1950 jako prokurátorka tehdejší Státní prokuratury se podílela na inscenovaném trestním procesu, vedeném proti obžalované JUDr. M. H. a dalším spoluobžalovaným, tím, že zastupovala obžalobu v hlavním přelíčení, konaném u tehdejšího Státního soudu v Praze. Ačkoliv si byla vědoma, že tento trestní proces byl veden v rozporu s platnými zákony a že o vině a trestu obžalovaných bylo již předem rozhodnuto mimosoudními orgány, navrhovala soudu uložení přísných trestů a přispěla tak k tomu, že rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 8. 6. 1950 sp. zn. Or I/VII-65/50 byli čtyři obžalovaní (JUDr. M. H., J. B., JUDr. O. P. a Z. K.) nezákonně odsouzeni k trestu smrti, který byl dne 27. 6. 1950 vykonán, a dalších devět osob bylo nezákonně odsouzeno k trestům těžkého žaláře v rozmezí od 15 let až na doživotí.

Stěžovatelka podala proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. února 2008 sp. zn. 7 To 144/2007 tak, že rozsudek Městského soudu v Praze zrušil podle ust. § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a trestní stíhání obviněné zastavil z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. proto, že trestní stíhání je promlčeno. Své rozhodnutí zdůvodnil Vrchní soud v Praze tím, že prvoinstanční soud chybně posoudil skutek podle nyní platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv jej měl správně posoudit podle trestního zákona č. 117/1852 ř. z., účinného v době, kdy se skutek stal. Podle názoru Vrchního soudu v Praze měl být skutek kvalifikován jako zločin vraždy prosté podle § 135 bod 4, spáchaný vzdáleným účastníkem; tento zločin byl podle § 137 tr. zákona č. 117/1852 ř. z. ohrožen těžkým žalářem od pěti do deseti let, který se podle § 228 písm. b) tr. zákona č. 117/1852 ř. z. promlčuje za pět let. Z toho Vrchní soud v Praze dovodil, že vzhledem k ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, trestnost činu zanikla promlčením dne 30. 12. 1994, neboť trestní stíhání obviněné bylo zahájeno až po tomto datu. Ustanovení § 67a písm. d) tr. zákona o nepromlčitelnosti některých trestných činů spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 Vrchní soud v Praze neaplikoval s odůvodněním, že bylo do trestního zákona doplněno až dne 28. 12. 1999, tedy poté, co trestní stíhání bylo již podle jeho názoru promlčeno.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

O dovolání nejvyšší státní zástupkyně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. června 2008 sp. zn. 7 Tdo 549/2008 tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 7 To 144/2007 a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud vyslovil názor, že skutek měl být kvalifikován podle trestního zákona č. 117/1852 ř. z., nikoliv však podle ustanovení § 137, jak usoudil odvolací soud, nýbrž jako zločin vraždy podle ustanovení § 134 a ustanovení § 136 tohoto zákona. Na takto kvalifikovaný zločin stanovil trestní zákon č. 117/1852 ř. z. trest smrti, u něhož bylo podle § 231 tr. zák. č. 117/1852 ř. z. vyloučeno, aby jeho trestnost zanikla promlčením. Nejvyšší soud dále vyslovil názor, že při posouzení činu podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), který je pro obviněnou příznivější, je zřejmé, že trestní stíhání nebylo promlčeno vzhledem k promlčecí době dvaceti let, která je stanovena v § 67 odst. 1 písm. a) tr. zák. a která podle § 5 zákona č. 198/1993 Sb. v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 neběžela a mohla tedy skončit až 30. 12. 2009; na posuzovaný čin se vztahuje ustanovení § 67a písm. d) tr. zák., podle něhož trestnost činu uplynutím promlčecí doby nezaniká. Nejvyšší soud proto uzavřel, že trestní stíhání nebylo promlčeno a nemělo být proto zastaveno pro nepřípustnost ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.

III.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících různé typy řízení. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně práv. Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí „konečná“. Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338; usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/2000, II. ÚS 209/01, II. ÚS 650/01, II. ÚS 248/04). Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci.

Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, jestliže základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (v daném případě obecný soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci (shodně viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 707/08).

Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v projednávaném případě. Stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci dosud nebylo skončeno a nadále probíhá. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu. Vrchní soud v Praze za tohoto procesního stavu musí ve věci dále jednat a vydat rozhodnutí nové. V řízení před vrchním soudem je přitom nesporné, že stěžovatelka je jeho účastníkem a že tedy bude disponovat všemi svými procesními právy. Pokud toto pokračující trestní řízení dospěje k novému pravomocnému rozhodnutí, jež bude v rámci trestního stíhání konečné, není vyloučeno opětovné podání ústavní stížnosti.

Ústavní soud tedy (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva – k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně.

Ústavní soud posoudil i to, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud však naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

Jen pro úplnost lze dodat, že ústavní stížnost nesplňovala další požadavky kladené na řádné podání v řízení o ústavní stížnosti, zejména nebyly předloženy speciální plné moci advokátů, nezbytné pro řádné zastoupení stěžovatelky (ve smyslu § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti však soudce zpravodaj již nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti, neboť ani jejich odstranění by nemohlo přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí.

Po shrnutí výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2008

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru