Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 169/01Nález ÚS ze dne 17.01.2002Soudní poplatky ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo... více
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
Doručování
PoznámkaPřekonáno novou právní úpravou ve smyslu nálezu Pl. ÚS 2/07.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 9/25 SbNU 65
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.169.01
Datum vyhlášení29.01.2002
Datum podání19.03.2001
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9 odst.1

99/1963 Sb., § 49


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 169/01 ze dne 17. 1. 2002

N 9/25 SbNU 65

Soudní poplatky ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

ing. M. P., a PhDr. R. V-ové, proti usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca 413/2000-14, spojené

s návrhem na zrušení části ustanovení § 9 zákona č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve slovech "po marném uplynutí této lhůty

soud řízení zastaví", takto:

I.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca

413/2000-14, se zrušuje.

II.

Návrh na zrušení ustanovení vyjádřeného v § 9 odst. 1 zákona

č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších

předpisů, slovy "po marném uplynutí této lhůty soud řízení

zastaví" se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se návrhem ze dne 17.3.2001 domáhali zrušení

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca

413/2000-14, jímž bylo zastaveno řízení zahájené na základě jejich

žaloby směřující proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru

výstavby, ze dne 13.7.2000, č.j. MHMP-25264/2000/VYS/Ca/Be, kterým

bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí stavebního odboru

Místního úřadu Městské části Praha-Libuš ze dne 3.2.2000

o dodatečném povolení stavby. Soud řízení zastavil z důvodu

nesplnění poplatkové povinnosti, když vycházel ze zjištění, že

vyzval právního zástupce stěžovatelů (v řízení před obecným soudem

v postavení žalobců) k zaplacení soudního poplatku s upozorněním,

že řízení bude zastaveno, jestliže do 8 dnů ode dne doručení výzvy

soudní poplatek nebude zaplacen. Podstata ústavní stížnosti je

založena na tvrzení, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla

být doručena stěžovatelům a nikoliv pouze jejich právnímu

zástupci. Na tomto místě se stěžovatelé dovolávají dřívějšího

nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 238/99.

Stěžovatelé současně s ústavní stížností - ve smyslu § 64

odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále

jen "zákon o Ústavním soudu") - podali návrh na zrušení části

ustanovení § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,

(přesněji § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně zákona č.

255/2000 Sb. - pozn. ÚS) ve slovech "po marném uplynutí této lhůty

soud řízení zastaví", neboť mají za to, že tato část zákona je

v rozporu s ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen

"Ústava"), čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). Porušení základních práv spatřují v prvé

řadě v tom, že soudy jsou postaveny do role fiskálních orgánů,

když jejich pravomoc je podústavní normou rozšiřována na

"vybírání, vyměřování, doměřování a vymáhání soudních poplatků",

což vzbuzuje pochybnost o jejich nezávislosti, jestliže samy

rozhodují o svých nárocích. Dále namítají, že podmínění soudního

řízení - práva na spravedlnost - splněním poplatkové povinnosti ve

svém důsledku znamená vytvoření nerovného přístupu občanů ke

spravedlnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění

napadeného usnesení a zejména zdůraznil (byť si je vědom

rozdílných stanovisek Ústavního soudu a Nejvyššího soudu), že

doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze právnímu

zástupci žalobců, kterému byla udělena plná moc pro celé řízení,

bylo v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 obč. soudního řádu,

neboť se na daný případ nevztahuje druhá věta tohoto ustanovení.

Z těchto důvodů má za to, že řízení bylo zastaveno v souladu se

zákonem.

Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, se vzdal

svého postavení vedlejšího účastníka.

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaného vyjádření

účastníka a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca

413/2000 učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelé

- řádně zastoupeni právním zástupcem - se žalobou doručenou

Městskému souduv Praze dne 13.9.2000 domáhali zrušení rozhodnutí

Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, ze dne 13.7.2000, č.j.

MHMP - 25264/2000/VZS/Ca/Be, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání

proti rozhodnutí stavebního odboru Místního úřadu Městské části

Praha-Libuš ze dne 3.2.2000 o dodatečném povolení stavby a jímž

bylo toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Souběžně požádali

o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí soudem. Vzhledem

k tomu, že stěžovatelé nesplnili poplatkovou povinnost, vyzval je

soud, aby ve lhůtě do 8 dnů od doručení výzvy zaplatili soudní

poplatek ve výši 1000,- Kč v kolkových známkách, s upozorněním, že

nebude-li poplatek zaplacen, soud řízení zastaví. Výzva byla

odeslána na adresu právního zástupce stěžovatelů a ten ji osobně

převzal dne 22.11.2000. Protože soudní poplatek nebyl ve stanovené

lhůtě zaplacen, Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.1.2001,

č.j. 38 Ca 413/2000-14, zastavil řízení. Teprve 7.2.2001 vrátil

1. stěžovatel soudu výzvu s vylepenou kolkovou známkou

v požadované hodnotě.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání

a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé

oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali

všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv

poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc

byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její

opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je

v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným

rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů

a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná. V předmětné věci byli poplatníkem

soudního poplatku ze žaloby proti rozhodnutí orgánu veřejné správy

stěžovatelé (§ 2 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) a neuplatnil se žádný

z důvodů věcného nebo osobního osvobození. Poplatková povinnost

vzniká podáním žaloby a poplatek je splatný v tentýž okamžik (§

4 a § 7 odst. 1 cit. zákona). Ústavní soud v této souvislosti již

opakovaně judikoval, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který

musí, resp. měli, osobně vykonat stěžovatelé (srov. nálezy

Ústavního soudu z 24. 1. 2000 sp.zn. IV. ÚS 238/99 a z 10. 1.

2001 sp. zn. III. ÚS 377/2000 publikované ve svazku 17 na str. 83

a násl. a ve svazku 21 na str. 45 a násl. Sbírky rozhodnutí ÚS),

a proto se podle ustanovení § 49 odst. 1, věty druhé, obč.

soudního řádu vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku.

Výzvu je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i samotným

účastníkům - poplatníkům. Městský soud v Praze tudíž pochybil,

když výzvu k zaplacení soudního poplatku nedoručil přímo též

stěžovatelům, ale pouze jejich právnímu zástupci, neboť šlo

o případ, kdy stěžovatelé sami měli v řízení něco vykonat. Ústavní

úroveň takového postupu je nutné především spatřovat v tom, že

porušení § 49 odst. 1 obč. soudního řádu, jež v konečném důsledku

vedlo k zastavení řízení, současně představuje zásah do ústavně

zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36

odst. 1 Listiny, i porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy

povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a § 82

odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl

a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca

413/2000-14, zrušil, když shledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

a čl. 90 Ústavy.

V další fázi řízení se Ústavní soud zabýval návrhem

stěžovatelů na zrušení části ustanovení § 9 zák. č. 549/1991 Sb.

a zjistil, že návrh je nepřípustný. Návrh na zrušení zákona nebo

jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy

je oprávněn podat, kromě jiných subjektů, i ten, kdo podal ústavní

stížnost, a to za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním

soudu. Z tohoto ustanovení plyne, že návrh na zrušení zákona nebo

jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení může

být podán jednotlivcem jen výjimečně, a to za současného splnění

všech podmínek zakotvených v citovaném ustanovení, tedy i za

splnění podmínky že uplatněním napadeného zákona, jiného předpisu,

resp. jejich částí, nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti. Z obsahu posuzované ústavní stížnosti vyplývá, že

usnesením Městského soudu v Praze bylo zastaveno řízení pro

nezaplacení soudního poplatku s aplikací § 9 zák. č. 549/1991 Sb.,

avšak podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky vůči postupu soudu,

který použití tohoto ustanovení předcházel. Stěžovatelé konkrétně

namítají, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručena

výlučně jim a nikoliv pouze jejich právnímu zástupci, přičemž

poukazují na rozdílné přístupy Ústavního soudu (nález ve věci sp.

zn. IV. ÚS 238/99) a Nejvyššího soudu (R 1/2001). Jde tedy

o rozpor v názorech na aplikaci jiného ustanovení, a to § 49 odst.

1 obč. soudního řádu.

Protože k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelů

nedošlo za přímé aplikace § 9 zák. č. 549/1991 Sb., senát

Ústavního soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona

o Ústavním soudu návrh na zrušení části § 9 zák. č. 549/1991 Sb.

jako nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním

soudu odmítl.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. ledna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru