Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1689/07 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkbyt/vyklizení
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1689.07.1
Datum podání03.07.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 706, § 712a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1689/07 ze dne 27. 3. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Jáchymem Kanarkem, advokátem v Brně, Smetanova 17, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2007 sp. zn. 19 Co 424/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 2. 7. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku. Dle tvrzení stěžovatele byl porušen § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 a ustanovení občanského zákoníku upravující nájem bytu a poskytování bytových náhrad. Dále byl dle stěžovatele porušen čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiložené kopie napadeného rozsudku a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2006 č. j. 33 C 202/2003-78 zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2006 č. j. 33 C 202/2003-78 bylo vyhověno žalobě, kterou se dvě žalobkyně - spoluvlastnice domu domáhaly proti stěžovateli vyklizení bytu nacházejícího se v jejich domě.

Soud vzal za prokázané, že byt byl v užívání matky stěžovatele; ve společné domácnosti žil i stěžovatel. Rozhodnutím Obvodního národního výboru Brno V ze dne 14. 5. 1987 zn. ONV V byt.1414/87 bylo její právo užívání zrušeno dle § 40 zákona č. 41/1964 Sb., přičemž vyklizení bytu bylo vázáno na přidělení náhradního bytu. Dopisem ze dne 19. 6. 2002 matka stěžovatele oznámila žalobkyním, že se odstěhovala ke své dceři a do bytu se již nevrátí. Matka stěžovatele byla nadále hlášena v daném bytě, stěžovatel nadále v bytě bydlel. Po rozhodnutí o zrušení užívacího práva nebyla matkou stěžovatele ani stěžovatelem uzavřena nájemní smlouva k danému bytu, nebyl přidělen náhradní byt, nebyla ani podána žaloba k vyklizení. Dne 19. 1. 2006, v průběhu soudního řízení o vyklizení bytu stěžovatelem, matka stěžovatele zemřela.

Prvostupňový soud dospěl k závěru, že po zrušení užívacího práva měla matka stěžovatele právo bydlení (nebyla povinna se vystěhovat do doby přidělení náhradního bytu - § 186 občanského zákoníku ve znění zákona č. 70/1983 Sb.) a stěžovatel odvozené právo bydlení. Matce nemohlo vzniknout v návaznosti na novelu občanského zákoníku (zákon č. 509/1991 Sb.) nájemní právo, neboť její užívací právo bylo zrušeno; nemohlo tedy dojít ani k přechodu nájmu na stěžovatele. S ohledem na datum podání žaloby a den rozhodnutí ve věci prvostupňový soud uvedl, že matka stěžovatele užívala byt v souladu s § 712a občanského zákoníku ve znění zákona č. 501/2001 Sb.; v daném případě proto nelze aplikovat § 706 občanského zákoníku o přechodu nájmu; právo na bytovou náhradu bylo vázáno pouze na matku stěžovatele (původní uživatelku), na stěžovatele nepřešlo. Závěrem soud uvedl, že neshledal důvody pro aplikaci § 712 občanského zákoníku, a proto rozhodl o vyklizení bez náhradního bytu či náhradního ubytování. Otázku opuštění domácnosti matkou stěžovatele soud již nehodnotil.

Proti prvostupňovému rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítl, že soud nezohlednil nevykonatelnost rozhodnutí z roku 1987 a nehodnotil všechny okolnosti, neboť některé skutečnosti svědčí ve prospěch aplikace § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a tedy výjimečného přiznání nároku na zajištění bytové náhrady (předchozí jednání o uzavření nájemní smlouvy, korespondence žalobkyň obsahující pojmy "nájem" a "nájemné").

Žalobkyně ve svém vyjádření uvedly (shodně jako v žalobě), že umožnily matce stěžovatele v bytě nadále bydlet, avšak nájemní smlouva uzavřena nebyla.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 4. 2007 sp. zn. 19 Co 424/2006 prvostupňový rozsudek potvrdil. Stejně jako prvostupňový soud dospěl k závěru, že matka stěžovatele měla po rozhodnutí z roku 1987 pouze právo bydlení, které její smrtí zaniklo; toto právo nemohlo přejít na stěžovatele. Stěžovatel užívá byt bez právního důvodu, přičemž z občanského zákoníku nevyplývá pro tento případ žádný nárok na zajištění náhrady. Odvolací soud se dále zabýval možností aplikace § 3 odst. 1 občanského zákoníku, avšak neshledal, že by požadavek na vyklizení byl v rozporu s dobrými mravy.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že odvolací soud na prokázaný skutkový stav nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku, když stanovil povinnost k vyklizení bytu bez bytové náhrady. Stěžovatel z rozhodnutí z roku 1987 o "zrušení užívacího práva" vyvodil zánik "nájemního práva". Dle stěžovatele právní názor, podle kterého na osoby žijící ve společné domácnosti nepřechází po smrti původního nájemce právo na přidělení náhradního bytu ani právo v bytě bydlet, navozuje těmto osobám stav nejistoty. Stěžovatel uvedl tři interpretační alternativy vylučující tuto právní nejistotu. V první tvrdí přechod práva na náhradní byt původního nájemce na osoby ve společné domácnosti dle § 706 občanského zákoníku, ve druhé zastává názor o primárním vzniku práva na náhradní byt osobám ve společné domácnosti z důvodu, že tyto užívají byt pouze bez právního důvodu (nikoliv protiprávně), a ve třetí tvrdí primární vznik tohoto práva dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Námitky (návrhy, názory) obsažené v ústavní stížnosti již byly řešeny obecnými soudy. Ústavní soud z rozhodnutí obecných soudů zjistil, že v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly k závěrům, které mají oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnily, tedy uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a která ustanovení právních předpisů aplikovaly. Interpretace a aplikace právních předpisů provedená obecnými soudy nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele; soudy postupovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost v plném rozsahu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru