Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1683/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnost... více
Věcný rejstříksoud/odnětí/přikázání věci
soudce
příslušnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1683.15.1
Datum podání05.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 262, § 259 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1683/15 ze dne 9. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Adama, zastoupeného Mgr. Michalem Šigutem, advokátem se sídlem v Náchodě, Palachova 1742, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2015 č. j. 12 To 74/2015-244, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 81 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 2 T 18/2014 podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. řádu mu věc vrátil k dalšímu řízení; současně s odkazem na § 262 tr. řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném senátu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podmínky pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 262 tr. řádu nebyly splněny; dovozuje, že soud prvního stupně na podkladě řádně provedeného dokazování a se zřetelem ke značným pochybnostem o vině stěžovatele rozhodl o zproštění obžaloby v souladu se zásadou in dubio pro reo, a odlišná skutková zjištění soudu odvolacího regulérní důvod pro postup podle uvedeného ustanovení tr. řádu nepředstavují. S ohledem na konkretizované okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.

Ústavní soud předtím, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda splňuje všechny zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání; to se týká především podmínek ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Zde stojí za připomenutí, že ústavní stížnost je procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud judikoval (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 publ. ve SbNU., sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Z právního názoru prezentovaného uvedeným nálezem logicky vyplývá, že pokud stěžovatel napadá kasační rozhodnutí, kterým je věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci, je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli standardní procesní nástroje k ochraně jeho práv.

Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí vycházející z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 se v nyní posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost uplatnit nemůže (v podrobnostech lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4020/13 ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 1248/14 ze dne 15. 7. 2014 a sp. zn. III. ÚS 2442/14 ze dne 17. 9. 2014).

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je tedy třeba považovat část ústavní stížnosti, jež směřuje proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu.

K té části ústavní stížnosti, jíž stěžovatel napadl výrok, kterým byla věc přikázána senátu v jiném složení, je namístě odkázat na čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Vzhledem k tomu i případná výjimka z obecného určení soudce, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost zakládá zákonným způsobem. Ustanovení § 262 tr. řádu tak umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.

Při aplikaci tohoto ustanovení je ovšem nevyhnutelné vyloučit "libovůli"; z napadeného usnesení odvolacího soudu je však zjevné, že soud využil tyto zákonné možnosti adekvátně, tj. v mezích smyslu a účelu ustanovení § 262 tr. řádu, svůj postup obhajitelně odůvodnil, a proto v něm rozhodování vybočující ze zásad trestního řízení spatřovat nelze. Dostatečně a ústavně souladným způsobem popsal, jakými úvahami se řídil a z jakých konkrétních okolností k vyvození stěžovatelem kritizovaného závěru vycházel.

Ústavní soud nemůže nezaznamenat, že do hodnocení důkazů odvolací soud - ústavněprávně neudržitelným způsobem - nezasáhl; toliko soudu prvého stupně vytkl, že neprovedl potřebné důkazy v dostatečném rozsahu, přičemž takové zadání vyplývalo již z dřívějších rozhodnutí, jimiž byla věc vrácena k novému projednání. Odvolací soud tedy pouze soud prvního stupně vede k provedení odpovídajících zjištění a dostatečnému odůvodnění zjištěných závěrů; není proto případná námitka, že instanční cestou "vnucuje" nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

V části ústavní stížnosti směřující proti přikázání věci jinému senátu neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzené pochybení, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru