Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1680/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1680.10.1
Datum podání10.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 652

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1680/10 ze dne 29. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1/ D.I.SEVEN, a.s., se sídlem v Praze 10, Slapská 1/2115, a 2/ SIPADAN, a.s., se sídlem v Písku, Nádražní 1936, zastoupených Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2010, č. j. 23 Cdo 1672/2009-292, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2008, č. j. 4 Cmo 431/2008-238, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008, č. j. 17 Cm 27/2006-178, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v obchodněprávní věci, v níž byly účastníky, neboť jimi měla být porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelek, kterou se proti vedlejším účastníkům (1/ E. S., 2/ Mgr. F. S. a 3/ C.I.D. service, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Křenová 299/26) domáhaly zákazu pokračování ve vymezeném nekalosoutěžním jednání a zaplacení vyčíslených částek z titulu náhrady škody, ušlého zisku a přiměřeného zadostiučinění.

Odvolací soud toto rozhodnutí napadeným rozsudkem potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelek pro nepřípustnost odmítl, neboť v dovolání nejenže nevymezily žádnou právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu povyšovala na rozhodnutí zásadního právního významu, nýbrž svými výtkami "nesouhlasily s tím, jak odvolací soud a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné, hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl", resp. poukazovaly, že "vymáhané částky mohly být posuzovány jak z hlediska náhrady škody z titulu nekalé soutěže, tak i z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti obchodních zástupců ve smyslu § 652 a násl. obch. zák. a porušením povinnosti člena dozorčí rady ve smyslu § 194 odst. 5 a § 200 odst. 3 obch. zák.", čímž fakticky uplatnily námitky proti skutkovým zjištěním nižších soudů co do jejich správnosti, resp. zaměření (které ovšem bylo určeno absencí žalobních tvrzení stěžovatelek ohledně škody podle výše zmiňovaných ustanovení obchodního zákoníku); ty však představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který lze uplatnit jen tehdy, je-li dovolání objektivně přípustné, a naopak nejsou dovolacími důvody způsobilými založit přípustnost dovolání ve smyslu rozhodného (zde jedině použitelného) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V ústavní stížnosti - obsahově blízké dovolání - stěžovatelky setrvaly v přesvědčení, že obecné soudy pochybily při provádění dokazování a při hodnocení důkazů. Posléze dovolacímu soudu oponovaly tvrzením, že škodu způsobenou vedlejšími účastníky v žalobě dostatečně specifikovaly, a namítly, že pokud soud prvního stupně pokládal odpovídající žalobní tvrzení za "neprojednatelná", měl stěžovatelky "náležitě poučit a vyzvat k doplnění tvrzení".

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

V ústavní stížnosti stěžovatelky námitku, že v dovolání "ve skutečnosti" vytkly nesprávnost právního posouzení věci, ústavněprávně relevantně nevznesly; okolnost, že odlišnému skutkovému základu (v rozhodných souvislostech ohledně tzv. přetahování jejich dosavadních zákazníků a zaměstnanců vedlejšími účastníky) odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, vskutku nemůže vést k automatickému úsudku, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který jediný - zásadně (tj. s výjimkou zde nevýznamnou) - je nadán způsobilostí založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Lze přisvědčit dovolacímu soudu, že ze žaloby nevyplynulo, jaká škoda vznikla v důsledku porušení povinnosti obchodního zástupce a člena dozorčí rady, přičemž stěžovatelkami (nyní) požadovaným poučením by je soud naváděl, jaké další nároky mají proti vedlejším účastníkům uplatnit, což je právě "nepřípustným poučením o hmotném právu", které porušuje princip nestrannosti soudu, jakož i rovnosti účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, případně odlišné stanovisko k nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2809/09).

V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího".

V ústavní stížnosti tedy stěžovatelky vycházely z nesprávného předpokladu, že jim dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu svědčí; dovolací soud však podané dovolání odmítl jako nepřípustné nikoli proto, že jimi vznesené otázky nekvalifikoval jako otázky zásadního právního významu, nýbrž že dospěl k závěru, že se nejedná - vůbec - o otázky právní, které by teprve byly způsobilé vytvořit prostor pro uvážení, zda jim lze přikládat zásadní právní význam.

Lhůtu k ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu bylo tudíž nutno počítat již od jeho doručení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po lhůtě, a tedy opožděně.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru