Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1678/13 #1Nález ÚS ze dne 24.04.2014K zásadě rovnosti účastníků řízení v řízení o předběžném opatření

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkOdvolání
Předběžné opatření
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 67/73 SbNU 257
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1678.13.1
Datum vyhlášení29.04.2014
Datum podání24.05.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 18 odst.1, § 75c odst.3, § 74, § 210 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření anebo zastavení řízení soudem prvního stupně není usnesení ani odvolání doručováno žalovanému. Pokud za této procesní situace soud druhého stupně alespoň částečně vyhoví odvolání navrhovatele návrhu na nařízení předběžného opatření a žalovaný se o řízení dozví až z usnesení soudu druhého stupně, porušuje takový procesní postup obecných soudů zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Ústavní soud rovněž přihlíží k tomu, jaké následky by v konkrétním případě lpění na pravidlech procedurální spravedlnosti mohlo mít pro následné možné uplatnění práv dalších účastníků řízení před obecnými soudy, kdy by zrušení předběžného opatření Ústavním soudem představovalo hrozbu přímého, bezprostředního a nadále již nenapravitelného zásahu do sféry možností faktického uspokojení v řízení uplatněného nároku.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky AMÁDEUS REAL, a. s., rozhodl III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 24. dubna tak, že usnesením Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 78/2013-56 ze dne 3. dubna 2013 bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na rovnost účastníků řízení a spravedlivý proces (čl. 37 odst. 3 Listiny). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo v mezidobí zrušeno, Ústavní soud nepřistoupil k jeho zrušení a návrh v této části zamítl.

Narativní část

Napadeným rozhodnutím krajský soud vyhověl odvolání navrhovatelky a změnil (v pořadí již druhé) zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že proti stěžovatelce nařídil předběžné opatření, kterým jí uložil povinnost zdržet se v rozhodnutí konkretizovaných jednání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že městský soud vydal napadené předběžné opatření, aniž by jí umožnil se k podanému odvolání vyjádřit. V důsledku tohoto postupu stěžovatelka nemohla řádně hájit svá práva, čímž měl odvolací soud porušit princip rovnosti účastníků řízení. Obvodní soud následně po podání ústavní stížnosti napadené předběžné opatření zrušil.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve předeslal, že totožnou právní otázkou, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti otevřela, posuzoval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a v řadě na něj navazujících rozhodnutí. Ústavní soud proto omezil svůj přezkum na ověření toho, zda je možné skutkové okolnosti případu podřadit pod obecné právní závěry obsažené v prejudikatuře.

Rovněž v posuzované právní věci dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka neměla žádnou možnost procesní obrany proti soudem uložené právní povinnosti; neměla k dispozici odvolání, ani jiný procesní prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), a neměla příležitost se k odvolání žalobkyně proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně vyjádřit. Stěžovatelka se tak v důsledku postupu obecných soudů ocitla ve vztahu k žalobkyni v nevýhodném (nerovném) postavení. Ústavní soud proto, poté co dospěl k závěru, že právní závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 jsou aplikovatelné také na stěžovatelčin případ, stížnosti vyhověl a konstatoval, že bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na rovnost účastníků řízení a spravedlivý proces (čl. 37 odst. 3 Listiny). Ke kasaci napadeného rozhodnutí však Ústavní soud nepřistoupil, neboť v mezidobí bylo zrušeno, a tak návrh na jeho zrušení zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1678/13 ze dne 24. 4. 2014

N 67/73 SbNU 257

K zásadě rovnosti účastníků řízení v řízení o předběžném opatření

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 24. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 1678/13 ve věci ústavní stížnosti AMÁDEUS REAL, a. s., IČO 27241131, se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, zastoupené Mgr. Janem Petříkem, advokátem, se sídlem Týnská 12, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2013 č. j. 51 Co 78/2013-56 o předběžném opatření, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna zdržet se demoličních a stavebních úprav a výkopových prací na specifikovaných nemovitostech, a byly jí stanoveny další povinnosti, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Mayfair Asset Management, s. r. o., IČO 26187604, se sídlem Klicperova 581/7, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2013 č. j. 51 Co 78/2013-56 bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na rovnost účastníků řízení a spravedlivý proces ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2013 č. j. 51 Co 78/2013-56 se zamítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 23. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo zasaženo (přinejmenším) do jejího práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení, chráněného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

2. Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 12. 2012 č. j. 42 C 106/2012-29 byl v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem výrokem I zamítnut návrh žalobkyně Mayfair Asset Management, s. r. o., na vydání předběžného opatření, aby stěžovatelce jako žalované byla uložena povinnost zdržet se jakýchkoliv demoličních a stavebních úprav na budově č. p. 678 a výkopových prací a stavebních úprav na parcele č. 662 v k. ú. Staré Město a obci Praha (bod 1), aby bylo stěžovatelce zakázáno pověřit danými pracemi jiný subjekt (bod 2) a aby jí bylo zakázáno zcizit předmětné nemovitosti po dobu soudního sporu (bod 3), výrokem II a III byla žalobkyni jednak uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1 000 Kč, jednak jí byla vrácena složená jistota ve výši 50 000 Kč. Dlužno dodat, že šlo o v pořadí druhý návrh na nařízení předběžného opatření, přičemž první návrh stejného znění obvodní soud usnesením ze dne 1. 8. 2012 č. j. 42 C 106/2012-11 zamítl.

3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že stěžovatelka je povinna zdržet se jakýchkoliv demoličních a stavebních úprav a výkopových prací na předmětných nemovitostech (výrok I), dále pak jím bylo rozhodnuto, že je stěžovatelka povinna po dobu trvání předběžného opatření zdržet se pověření danými pracemi jiný subjekt a předmětné nemovitosti zcizit (výrok II) a že se usnesení obvodního soudu ve výroku II potvrzuje a ve výroku III zrušuje (výrok III).

4. Usnesením obvodního soudu ze dne 23. 5. 2013 č. j. 42 C 106/2012-M90 byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zrušení výše uvedeného předběžného opatření [§ 77 odst. 2 ve spojení s § 102 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")].

5. Usnesením obvodního soudu ze dne 6. 6. 2013 č. j. 42 C 106/2012-M114 bylo nařízené předběžné opatření zrušeno, jde-li o zákaz demoličních a stavebních úprav, resp. výkopových prací na předmětných nemovitostech, jakož i zákaz pověření jiného subjektu těmito pracemi (výrok I), a dále jím byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení předběžného opatření "v rozsahu, v němž jí bylo žalované uloženo předmětné nemovitosti zcizit" (výrok II). Usnesením městského soudu ze dne 11. 9. 2013 č. j. 51 Co 321/2013-134 bylo výše uvedené usnesení obvodního soudu ve výroku I potvrzeno, dále byl jeho výrok II změněn (resp. opraven) tak, že stěžovatelce bylo uloženo zdržet se zcizení předmětných nemovitostí.

6. Usnesením obvodního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 42 C 106/2012-200 bylo zrušeno předběžné opatření i v té části, kde bylo stěžovatelce uloženo zdržet se zcizení předmětných nemovitostí. Usnesením městského soudu ze dne 4. 3. 2014 č. j. 51 Co 58/2014-252 pak bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a podle úředního sdělení Městského soudu v Praze nabylo právní moci dne 22. 3. 2014.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí jakožto osobě povinné z nařízeného předběžného opatření byla odňata možnost jakkoli hájit práva v rámci řízení o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření. V této souvislosti poukazuje na princip rovnosti účastníků řízení, dle něhož každá z procesních stran musí mít dánu přiměřenou možnost uvádět rozhodná tvrzení, včetně důkazů, a to za podmínek, které ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je druhá strana řízení, což platí rovněž pro řízení o nařízení předběžného opatření, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.). Stěžovatelka si je vědoma zvláštní povahy (a úpravy) daného řízení, v němž se využívá "moment překvapení", tato však nevylučuje možnost procesní obrany povinné osoby ve druhém stupni rozhodování, jestliže byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut.

8. V daném případě měla být stěžovatelce odepřena možnost vyjádřit se k tvrzením žalobkyně v odvolacím řízení, jehož výsledkem bylo vydání ústavní stížností napadeného usnesení, čímž došlo k nepřípustnému zvýhodnění druhé strany, a to nad rámec povahy a účelu daného řízení, kdy žalobkyně mohla tvrdit jakékoliv skutečnosti, k nimž se však ona nemohla vyjádřit, resp. které nemohla vyvrátit, to v situaci, kdy první instance žalobkyni nevyhověla. Současně stěžovatelka upozornila, že Ústavní soud již v minulosti prohlásil rozhodnutí odvolacího soudu, kterým došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření tak, že toto bylo nařízeno, za porušující základní práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení, přičemž poukázala na nález ze dne 9. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 2100/08 (N 21/56 SbNU 249) s tím, že skutkové okolnosti obou případů jsou shodné. Současně stěžovatelka připomněla, že zákonné zmocnění pro změnu zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně, obsažené v ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 3. 2011, podle něhož městský soud postupoval, bylo zrušeno prvně uvedeným nálezem.

9. Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatelka odůvodnila tím, že tento postup není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, protože napadené rozhodnutí bylo vydáno v rámci soukromoprávního sporu mezi dvěma právnickými osobami, přičemž v jeho důsledku jí vznikají zásadní škody v podobě dodatečných nákladů, ušlého zisku a ohrožuje ji co do plnění povinností vůči financující bankovní instituci, což pro ni může mít fatální následky, oproti tomu žalobkyni žádná škoda nehrozí, neboť v důsledku stavebních prací dochází ke zvýšení hodnoty nemovitostí.

III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení

10. Ústavní soud požádal o vyjádření Městský soud v Praze, který uvedl, že se v rámci přezkumné činnosti zabýval věcí nejen, pokud jde o splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření, ale také s přihlédnutím k předmětu řízení, načež vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelka na svých právech nebyla zkrácena, neboť podala písemné vyjádření k odvolání. Je-li namítána absence zákonného zmocnění, došlo pouze k chybě v označení příslušného ustanovení, správně měl být uveden § 221a o. s. ř.

11. Žalobkyně byla soudcem zpravodajem vyzvána, aby se vyjádřila k návrhu na zahájení řízení, což však neučinila, avšak postavení vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem se výslovně nevzdala.

IV. Formální předpoklady projednání návrhu

12. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. zákon jí žádný takový prostředek k ochraně jejího práva neposkytoval.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že poté, co soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření a co žalobkyně toto rozhodnutí napadla odvoláním, jí městský soud neumožnil se k podanému odvolání vyjádřit a návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl. V důsledku tohoto postupu stěžovatelka nemohla řádně hájit svá práva. Oproti tomu městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tvrdil, stěžovatelka vyjádření k odvolání, jak má plynout ze samotného ústavní stížností napadeného usnesení, podala, a že tudíž na svém právu nebyla nijak krácena.

15. Jak Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, stěžovatelce byla k vyjádření zaslána pouze žaloba spojená s (prvním) návrhem na vydání předběžného opatření (viz č. l. 32, 33 soudního spisu), podáním ze dne 19. 12. 2012 stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k podání vyjádření (č. l. 35), samotné vyjádření, na které městský soud ve zmíněném vyjádření poukazoval, nese datum 15. 1. 2013 (č. l. 48), přičemž z něj neplyne, že by se týkalo odvolání, které žalobkyně podala dne 2. 1. 2013 (č. l. 39 a násl.), také v předkládací zprávě pro městský soud se výslovně uvádí, že vyjádření k odvolání nebylo podáno (č. l. 54). Ze spisu přitom nelze vyvodit, že by stěžovatelce byl obsah odvolání znám, a dokonce ani to, že soud prvního stupně již o (prvním či druhém) návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření rozhodl a že druhé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo napadeno odvoláním.

16. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka za dané procesní situace neměla žádnou možnost procesní obrany proti soudem uložené právní povinnosti - neměla k dispozici odvolání ani jiný procesní prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), a neměla ani příležitost se vyjádřit (alespoň) k odvolání žalobkyně proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně.

17. Nelze sice přehlédnout, že obvodnísoud stěžovatelce zaslal žalobu spojenou s prvním návrhem na vydání předběžného opatření, aby se k ní vyjádřila, což stěžovatelka učinila, možnosti vyjádřit se ke zmíněnému návrhu na vydání předběžného opatření však nevyužila. Pokud by ovšem stěžovatelka takové vyjádření podala, nemohlo by být považováno za relevantní, neboť o předmětném návrhu již obvodní soud pravomocně rozhodl a svůj druhý návrh žalobkyně doplnila o další skutečnosti, přičemž reagovala na předchozí rozhodnutí obvodního soudu, kterým byl první návrh zamítnut (tj. na usnesení č. j. 42 C 106/2012-11). Z výše uvedeného plyne, že v důsledku postupu obecných soudů se stěžovatelka z hlediska procesních příležitostí ocitla ve vztahu k žalobkyni ve zjevně nevýhodném (nerovném) postavení. Navíc se mohla důvodně spoléhat na to, že obecné soudy budou postupovat v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak je níže označena, a z tohoto důvodu stěžovatelce nelze klást za vinu, že nebyla v řízení o nařízení předběžného opatření dostatečně procesně aktivní.

18. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že totožnou právní otázku posuzoval Ústavnísoud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 2100/08, resp. v souvisejícím řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 16/09, v němž hodnotil ústavní konformitu ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. v tehdy účinném znění. S ohledem na všeobecnou závaznost nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, resp. jeho nosných důvodů, a vzhledem ke skutečnosti, že nebyly shledány důvody pro postup dle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, se Ústavní soud omezil jen na ověření, zda stěžovatelka byla ve svých základních právech postižena za stejných okolností, z jakých vycházelo uvedené rozhodnutí, jakož i navazující rozhodování Ústavního soudu [viz nálezy ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 2481/10 (N 248/59 SbNU 535), ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 205/11 (N 109/61 SbNU 617) a ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13 (N 17/72 SbNU 211)], přičemž dospěl k závěru, že se tak stalo, neboť skutkové okolnosti případu dokládají názorně opodstatněnost obecných závěrů, k nimž Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a dalších dospěl. Z tohoto důvodu lze na právní závěry v uvedených rozhodnutích obsažené v plném rozsahu odkázat, nicméně se současným poukazem na právní názor, který tento senát již vyslovil v nálezu sp. zn. III. ÚS 1888/13. V něm konstatoval povinnost Ústavního soudu rovněž přihlížet k tomu, jaké následky by v konkrétním případě lpění na pravidlech procedurální spravedlnosti mohlo mít pro následné možné uplatnění práv dalších účastníků řízení před obecnými soudy, kdy by zrušení předběžného opatření Ústavním soudem představovalo hrozbu přímého, bezprostředního a nadále již nenapravitelného zásahu do sféry možností faktického uspokojení v řízení uplatněného nároku, neboť uplatňování procesních práv účastníků řízení před soudem není samoúčelem, nýbrž jen akcesorickým prostředkem ke zjednání spravedlnosti mezi účastníky právního styku.

19. S ohledem na tyto důvody Ústavnísoud vyhověl ústavní stížnosti v té části, kde se stěžovatelka domáhala vyslovení, jaké ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jde-li o stěžovatelčin návrh na zrušení napadeného rozhodnutí, vyhovět mu nebylo možné, neboť v mezidobí bylo nařízené předběžné opatření zrušeno (viz výše), a tak jej zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

20. Pokud se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavnísoud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, vyhovět danému návrhu nebylo možné, a to s ohledem na povahu věci. Jak již Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), stanovení odkladného účinku v případě usnesení obecného soudu o nařízení předběžného opatření by bylo spojeno s jeho meritorním přezkoumáním, které má být teprve předmětem rozhodování Ústavního soudu, a to pouze z hlediska jeho ústavnosti, nikoli z hlediska zákonných podmínek pro jeho vydání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru