Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1673/15 #1Usnesení ÚS ze dne 18.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Odvolání
opravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1673.15.1
Datum podání03.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 201, § 229


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1673/15 ze dne 18. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Ing. Pavla Radoně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2015 č. j. 31 Co 135/2009-120, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013 č. j. 4 Co 79/2013-60 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2013 č. j. 31 Co 135/2009-44, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2015 napadá navrhovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, právo na přístup k soudu a na rovné zacházení. Došlo prý též k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, všeobecného zákazu diskriminace, porušení principu legality ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.

V souvislosti s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013 č. j. 4 Co 79/2013-60 a s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2013 č. j. 31 Co 135/2009-44 navrhovatel tvrdí, že o "existenci výše označených rozhodnutí se dozvěděl až po doručení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015 č. j. 31 Co 135/2009-120".

Obecným soudům navrhovatel vytýká, že prý mu bránily v tom, aby v předmětném řízení vystupoval jako účastník řízení, aniž zkoumaly, zda podmínky pro činnost soudem ustanoveného opatrovníka stále trvají. Ze strany krajského soudu prý šlo o "záměrnou šikanu navrhovatele", neboť v průběhu řízení nebylo soudem jednáno s navrhovatelem jako s účastníkem řízení, ačkoliv navrhovatel je "neopomenutelným dědicem zůstavitele", což mělo vést krajský soud k závěru, že v důsledku této právní skutečnosti zaniklo opatrovnictví "dosud neznámých dědiců". Navrhovatel rovněž namítá nesprávnou a svévolnou aplikaci jednoduchého práva, konkrétně ustanovení § 103, § 107, § 29 a § 41 odst. 2 občanského soudního řádu, která prý měla za následek nepřípustný a tedy i protiústavní zásah obecných soudů do základních práv navrhovatele.

Závěrem navrhovatel žádá, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení, které mu prý vznikly v souvislosti s řízením o projednávaném návrhu a které "vyčíslí a sdělí později oproti výzvě Ústavního soudu".

II.

Ústavní soud z připojeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015 č. j. 31 Co 135/2009-120 zjistil, že v řízení ve věci žalobkyně Marie Radoňové proti neznámým dědicům po zemřelém Josefu Radoňovi o žalobě pro zmatečnost usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Co 135/2009-237 rozhodl soud tak, že zamítl žalobu na zrušení výše uvedeného usnesení, nepřipustil vstup Ing. Pavla Radoně do řízení o projednávané žalobě pro zmatečnost, návrh na přerušení řízení zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

III.

Ústavní soud nejprve zkoumal podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zjistil, že podaný návrh nesplňuje podmínku povinného zastoupení advokátem, uvedenou v ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Z lustra podání navrhovatele Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se před podáním projednávaného návrhu obrátil se svými návrhy na Ústavní soud celkem v 18 případech, přičemž se mu v šesti z nich dostalo poučení o náležitostech a podmínkách ústavní stížnosti stanovených zákonem o Ústavním soudu, v ostatních případech podaná ústavní stížnost náležitosti spojené především s povinným zastoupením stěžovatele advokátem na základě speciální plné moci splňovala. Z výše uvedeného shrnutí je tedy zřejmé, že navrhovateli jsou dostatečně známy podmínky uvedené v ustanovení § 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přesto se je navrhovatel bez zjevného důvodu rozhodl v nyní projednávaném návrhu nerespektovat. Ústavní soud na základě výše uvedených skutečností a také z dalších důvodů, které budou dále vyloženy, nevyzval navrhovatele k odstranění vady předmětného návrhu.

V průběhu zmatečnostního řízení navrhovatel dne 20. 2. 2015 podal procesní návrh, jímž se domáhal vstupu do zahájeného řízení ve smyslu ustanovení § 93 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.". Vstup navrhovatele do řízení krajský soud nepřipustil. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015 č. j. 31 Co 135/2009-120 Ústavní soud mimo jiné zjistil, že proti předmětnému usnesení bylo možné podat odvolání, které však navrhovatel nevyužil.

Ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015 č. j. 31 C 135/2009-120 je návrh nepřípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly před podáním návrhu vyčerpány všechny opravné procesní prostředky k ochraně práv navrhovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Jestliže navrhovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká, že mu byla jeho nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem, resp. že mu byl v řízení vedeném před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 31 Co 135/2009 ustanoven opatrovník (usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 135/2009-44, potvrzené usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 79/2013-60), ačkoli pro takový postup nebyly splněny předpoklady, uplatňuje tak důvody zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 229 o. s. ř. Z návrhu podaného Ústavnímu soudu však nevyplývá, že by navrhovatel před podáním návrhu tento procesní prostředek k ochraně svých práv ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyčerpal. V tomto směru je návrh v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013 č. j. 4 Co 79/2013-60 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2013 č. j. 31 Co 135/2009-44 rovněž nepřípustný.

Ústavní soud nezjistil existenci podmínky umožňující aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 citovaného zákona.

I z těchto skutečností je zřejmé, že by bylo zcela bezúčelné vyzývat navrhovatele k odstranění vad podání.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh nepřípustný.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud důvod podmínky pro případné přiznání nákladů řízení navrhovatele (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2015

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru