Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1671/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
správní žaloba
doručenka
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1671.15.1
Datum podání03.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

133/2000 Sb., § 12

40/1964 Sb., § 175

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1671/15 ze dne 16. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivany Kvasnicové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2015 č. j. 9 As 7/2015-118 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014 č. j. 6 A 151/2011-275, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Městský soud v Praze (poté co bylo jeho předchozí rozhodnutí ze dne 7. 3. 2012 v této věci zrušeno kasačním soudem) ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl jako opožděnou žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odbor občanskoprávních věci ze dne 31. 1. 2002 č. j. MHMP 9059/2002; na základě výsledků provedeného dokazování, jehož součástí byl i důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, uzavřel, že stěžovatelka převzala napadené rozhodnutí správního orgánu již dne 25. 2. 2002, a tudíž její žaloba ze dne 29. 6. 2011 byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty dle § 72 odst. 1 s. ř. s..

Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Podle jeho odůvodnění stěžovatelka v řízení neprokázala, že by podpis na doručence (ze dne 25. 2. 2002) byl padělaný, a její tvrzení nepodpořil ani vyžádaný znalecký posudek, jehož závěry k otázce pravosti podpisu soud označil za logické a pro zjištění skutkového stavu za dostatečné. Za této situace bylo tudíž nadbytečné, aby bylo dokazování doplňováno, a to jak městským soudem, který dostatečně zdůvodnil, proč další stěžovatelkou navržené důkazy neprovedl, tak - k požadavku stěžovatelky - poté i soudem kasačním. Podáními stěžovatelky, jimiž doplňovala kasační stížnost, se soud nezabýval, pokud se vztahovala k posouzení věci samé (zrušení údaje o místu trvalého pobytu); listiny, které předložila za účelem porovnání podpisu, označil za nadbytečné, neboť otázka pravosti podpisu je otázkou odbornou, kterou zodpovědět nemůže soud, ale znalec, který tak již učinil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje opětovně přesvědčení, že žalobu podala včas, neboť s rozhodnutím žalovaného se seznámila prostřednictvím svého právního zástupce až dne 5. 11. 2011. Dokazování, jež ohledně pravosti podpisu na doručence provedl městský soud, považuje za neúplné za situace, kdy nevyhověl jejímu návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku, a neprovedl ani další důkazy, jež v řízení navrhla. Podle stěžovatelky soud "žádným způsobem" nevyvrátil její námitku, že zásilku nepřevzala; jeho závěr tak nemá v provedeném dokazování oporu, neboť "chybějící dokazování není v tomto případě možno nahradit úvahou, nadto úvahou ne zcela průkaznou". V dalších svých tvrzeních se poté stěžovatelka soustřeďuje na vylíčení okolností ohledně existence jejího užívacího práva k bytu, jimiž oponuje věcné správnosti rozhodnutí správního orgánu.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudu městského soudu jí byla k dispozici kasační stížnost, kterou (a to opakovaně) využila. Nikterak se přitom nenaznačuje, že byla omezena v zákonem stanovených procesních právech, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

Stěžovatelce příznivý závěr - v takto vymezených hranicích ústavněprávního přezkumu - však učinit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, když vycházely z judikatorně ustáleného názoru o důkazní síle doručenky, a v dalším již šlo jen o hodnocení, zda tvrzení stěžovatelky a provedené důkazy jsou způsobilé doložit opak toho, co je doručenkou potvrzeno. Závěr, že se v řízení nepodařilo prokázat, že podpis na doručence nebyl podpisem stěžovatelky, přitom oba soudy odůvodnily přesvědčivým způsobem, jenž je obhajitelný a lze jej rozumně zastávat.

Výtce neúplnosti dokazování proto přisvědčit nelze; podstatné z roviny ústavněprávní je, že důvody, pro které soudy další stěžovatelkou navržené důkazy (zde zejména vypracování revizního znaleckého posudku) neprovedly, se z jejich rozhodnutí podávají rovněž.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru