Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1663/13 #1Usnesení ÚS ze dne 11.07.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
satisfakce/zadostiučinění
řízení/zastavení
litispendence
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.1663.13.1
Datum podání22.05.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1663/13 ze dne 11. 7. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2013 č. j. 30 Cdo 2040/2012-150, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Dne 22. května 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojící proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo zastaveno řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 12 C 119/2008.

2. V tomto řízení se stěžovatel domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena postupem vězeňské služby a Policie České republiky, jimiž byl stěžovatel pod hrozbou násilí donucen k poskytnutí vzorku DNA. Nalézací i odvolací soud stěžovatelovu žalobu zamítly, neboť dle jejich názoru došlo již k promlčení uplatňovaného nároku. Nejvyšší soud rozhodoval na základě stěžovatelem podaného dovolání, přičemž obě napadená rozhodnutí zrušil a řízení o žalobě zastavil, jelikož zjistil, že stěžovatel se stejného nároku domáhá rovněž v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 49/2008. Žaloba podaná obvodnímu soudu v řízení sp. zn. 12 C 119/2008 je tak nepřípustná z důvodu překážky litispendence, pročež Nejvyšší soud řízení o ní zastavil.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel je toho názoru, že výše uvedeným postupem Nejvyššího soudu došlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší soud zastavil předmětné řízení z důvodu jiného probíhajícího řízení, aniž by uvedl, jakým výsledkem toto údajně dřívější řízení skončilo. Podle stěžovatele tak nastala situace, kdy mohou být obě řízení zastavena ze stejného důvodu a k projednání věci tak vůbec nedojde. Dále stěžovatel namítá, že žaloby zahajující obě zmíněná řízení směřovaly proti odlišným subjektům, a tudíž se nemohlo jednat o totožný nárok. Uvedeným postupem tak došlo ze strany Nejvyššího soudu k odepření práva na soudní ochranu stěžovatelových práv a z toho důvodu stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Z obsahu spisů obvodního soudu sp. zn. 12 C 119/2008 a spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 49/2008, které si Ústavní soud vyžádal k posouzení opodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti, vyplývá, že závěry Nejvyššího soudu stran existence dovolacích argumentů a existence překážky věci zahájené (litispendence) jsou přiléhavě odůvodněny. Z obsahu obou podaných žalob vyplývá, že se jimi stěžovatel domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou fakticky jediným zásahem veřejné moci (odběr) a vůči témuž subjektu (Česká republika z hlediska pravidel náhrady škody). Nelze proto považovat za neústavní zásah postup, kdy má být táž věc projednána v jediném řízení, kde žalovanou je Česká republika, přičemž je povinností soudu, aby zjistil, která její organizační jednotka bude žalovanou stranu v každém konkrétním řízení zastupovat, bez ohledu na to, který orgán v žalobě označil stěžovatel (obdobně např. VOJTEK, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 80). V tomto ohledu nehraje roli ani skutečnost, zda byl Nejvyšší soud seznámen s průběhem či výsledkem dříve zahájeného řízení. Z toho důvodu tedy nelze v rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřovat neoprávněný zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru