Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1661/12 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkodposlech
Dokazování
In dubio pro reo
hlavní líčení/čtení výpovědi svědka/spoluobviněného
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.1661.12.1
Datum podání04.05.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 211 odst.2 písm.a, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1661/12 ze dne 17. 1. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou v Havířově, Dělnická 1a/434, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. března 2009 sp. zn. 71 T 117/2007, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2011 č. j. 39 To 32/2009-7972 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011 č. j. 3 Tdo 1500/2011-87, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 3. 5. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivé projednání věci zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovné postavení v soudním řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "tr. z."), a odsouzen jednak k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, jednak k trestu vyhoštění na dobu neurčitou a propadnutí věcí podle § 55 odst. 1 písm. a) a také písm. c) tr. z., jež jsou blíže specifikovány v příslušném výroku.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel z podnětu jím podaného odvolání - při nezměněném výroku o vině z výše citovaného rozsudku okresního soudu ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 30. července 2009 sp. zn. 39 To 32/2009 - "nově" odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí dále uvedených věcí podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. z. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na zákaz libovůle a zásadu in dubio pro reo a namítá existenci důkazní nouze, resp. hodnocení důkazů považuje za exces, protože je v rozporu pravidly elementární právní logiky, protože z odůvodnění příslušných rozhodnutí nevyplývá vztah mezi provedenými důkazy a úvahami, na základě kterých obecné soudy rozhodly o vině a trestu, a protože obecné soudy vycházely z absolutně neúčinných důkazů. Pokud obecné soudy opřely svá skutková zjištění o telefonní odposlechy, tyto byly nesprávně přeloženy tlumočníky, kteří nemají zkoušky z českého jazyka a sami neovládají albánský jazyk (konkrétně pak mělo jít o osobu tlumočníka K. P.). S poukazem na názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 558/02, podle kterého podmínky čtení výpovědi svědka podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nelze vykládat extenzivně, stěžovatel vyvozuje, že stejné právo měl "v rámci probíhajícího překladu důkazních prostředků" s tím, že sice se k překladům mohl vyjádřit, jeho námitky však nebyly vzaty v potaz. Následně demonstrativně uvádí konkrétní pochybení v překladech a tvrdí, že v případě změny tlumočníka by jeho vina nebyla prokázána, přičemž poukazuje na to, že v řízení před Nejvyšším soudem sp. zn. 3 Tdo 1500/2011 doložil originál překladu jím vybraných albánských slov tlumočníkem R. M. a předložil kopii protokolu o prokázání znalosti českého jazyka ze dne 15. 6. 2011. Závěrem pak odmítá, že by řetězec nepřímých důkazů byl uzavřený a přesvědčivý, aby bylo možné s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že se daných skutků dopustil, a vytýká Nejvyššímu soudu, že mu - i přes striktně vymezené dovolací důvody - neposkytl ochranu, jde-li o jeho základní práva a svobody.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nelze jej proto - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud musí respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a do daného rozhodovacího procesu že může zasáhnout jen v případě takových (zásadních) pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké (tzv. kvalifikované) vady se jedná, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu.

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v prvé řadě rozsudek okresního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 71 T 117/2007. Nutno podotknout, že ten byl na základě odvolání stěžovatele rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. 39 To 32/2009 zrušen, toliko však ve výroku o trestu [navíc jen ve výroku o trestu odnětí svobody a propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. z.], přičemž v této (zrušené) části krajský soud (nově) rozhodl o stěžovatelově trestu. Poté, co byl tento "odvolací" rozsudek v celém výroku o trestu zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 č. j. 3 Tdo 1371/2010-113, rozhodoval v dané trestní věci znovu krajský soud i Nejvyšší soud ústavní stížností napadenými rozhodnutími, to však nikoliv o stěžovatelově vině, ale pouze o jeho trestu (viz výše).

Vyjde-li Ústavní soud z předpokladu, že počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti možno odvíjet až od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011 č. j. 3 Tdo 1500/2011-87, kterým bylo soudní řízení - jako celek - skončeno, byť rozhodnutí o stěžovatelově vině nabylo právní moci již dne 30. 7. 2009, musí stěžovateli vytknout, že se v ústavní stížnosti nedomáhá - v prvé řadě - zrušení rozsudku krajského soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. 39 To 32/2009 a případně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 č. j. 3 Tdo 1371/2010-119, kterými bylo rozhodnuto o opravných prostředcích, jejichž prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení (i) výroku o vině z ústavní stížností napadeného rozsudku okresního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 71 T 117/2007. Bylo by totiž v rozporu s principem právní jistoty, příp. i subsidiarity ústavní stížnosti, aby z ústavněprávního přezkumu byla vyloučena právě tato rozhodnutí o řádném i mimořádném opravném prostředku, resp. aby tato zůstala případným kasačním zásahem Ústavního soudu nedotčena. V případě, že by daný nedostatek bylo možné považovat (pouze) za odstranitelnou vadu návrhu, Ústavní soud neshledal za potřebné vyzývat stěžovatele k jejímu odstranění, neboť by to na výsledek řízení o souzené ústavní stížnosti nemělo žádný vliv.

Stěžovatel svou ústavní stížnost sice postavil na námitce vadného hodnocení provedených důkazů, a to vadného takovou měrou (takovým způsobem), že dochází k porušení ústavnosti, tuto svou námitku však odůvodnil v podstatě jen tím, že některé telefonní hovory a SMS zprávy, coby eventuálně usvědčující důkazy, byly nepřesně či nesprávně přeloženy do českého jazyka, přičemž tvrdil, že by k jeho odsouzení nedošlo, pokud by překlady byly správné. Jak k takovému závěru stěžovatel dospěl, v ústavní stížnosti ovšem uvedeno není, a ani jej nelze na základě stěžovatelovy argumentace nijak vyvodit, neboť stěžovatel sice demonstrativně uvádí několik pochybení, to však bez vztahu k důkazní situaci, ze které soud prvního stupně vycházel. Z odůvodnění jeho rozsudku je přitom zřejmé, že stěžovatelovo odsouzení bylo založeno na celé řadě důkazů, kde klíčovou roli hrály výpovědi odsouzených L. G. a R. K., na které navazovaly důkazy další; nejde jen o samotný obsah telefonních hovorů (kde se ostatně používaly jinotaje, jak okresní i krajský soud shodně zmínily, jež pak byly vysvětleny na základě zmíněných výpovědí), ale i např. o samotný telekomunikační provoz či poznatky získané sledováním. Jde-li o odposlechy telefonních hovorů, kde mělo dojít k vadám v překladu (akce JAVIR 82, 126, 131), z napadeného rozsudku okresního soudu plyne, že tento soud - kromě odposlechů v rámci akce JAVIR 126 (zde nutno poznamenat, že nešlo jen o jeden telefonní hovor, jehož překlad stěžovatel zpochybňuje) - hodnotil obsah zachycených hovorů a SMS zpráv (vedených či napsaných nepochybně i v českém jazyce), včetně údajů o telekomunikačním provozu, které byly zaznamenány či opatřeny v rámci dalších akcí, a to JAVIR 58, 64, 66, 72, 95, 107, 110 (viz str. 126 až 128 rozsudku). Vzhledem k výše uvedenému nelze než konstatovat, že i kdyby k určitým pochybením v překladu došlo, nic nenasvědčuje tomu, že by skutkové závěry okresního soudu ve svém celku nemohly obstát.

Domáhá-li se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelovy námitky, jak jsou výše shrnuty, jsou evidentně nepřípadné, neboť směřují primárně proti rozhodnutí o jeho vině, kterážto otázka (již) předmětem jejich rozhodování nebyla (viz shora).

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru