Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1660/15 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.1660.15.1
Datum podání03.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1660/15 ze dne 28. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Hany Cifrové, zastoupené Mgr. Martinem Seberou, advokátem se sídlem Plzeň, Bezručova 153/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015 č. j. 30 Cdo 5355/2014-233 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2014 č. j. 12 Co 274/2014-204, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Josefa Penišky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. června 2015, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud") ze dne 10. listopadu 2004 č. j. 22 Cm 1709/98-172, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. února 2008 č. j. 22 Cm 1709/98-262, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2005 č. j. 3 Cmo 118/2005-202, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. května 2008 č. j. 3 Cmo 118/2005-270, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 313 386 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. prosince 1996 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 70 276 Kč a částku 27 078 Kč. Těmito rozhodnutími bylo rozhodnuto o nároku vedlejšího účastníka vyplývajícím z vypovězené smlouvy o tichém společenství, kterou uzavřel se stěžovatelkou, na vrácení vkladu zvýšeného nebo sníženého o jeho podíl na výsledku podnikání [§ 680 a 681 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013]. Jeho žalobě bylo částečně vyhověno.

3. Usnesením Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 19. srpna 2009 č. j. 13 Nc 12960/2009-13 byla nařízena exekuce podle uvedeného rozsudku k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka na úroku z prodlení ve výši 529 304,20 Kč a k uspokojení nákladů exekuce. V průběhu exekuce podala stěžovatelka návrh na její zastavení, když uplatnila námitku promlčení vymáhaného nároku. Na jeho základě rozhodl okresní soud usnesením ze dne 24. dubna 2014 č. j. 13 Nc 12960/2009-180 o zastavení předmětné exekuce a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit náklady exekuce. Posouzení předmětné námitky záviselo na zodpovězení otázky, zda mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla uzavřena dohoda o splátkách dluhu. Podle okresního soudu vyžadovala takováto dohoda k platnosti písemnou formu, neboť šlo o právní vztah ze smlouvy o tichém společenství. Z provedených důkazů, zejména obsáhlé e-mailové komunikace mezi účastníky a jejich zástupci, vyplynulo, že vedlejší účastník nesouhlasil s návrhem stěžovatelky na uzavření dohody o splátkách. Jiná věc je, že se s nimi fakticky "smířil". Za této situace nastala splatnost závazku stěžovatelky ke dni 30. listopadu 1996, přičemž desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku uplynula ke dni 30. listopadu 2006. Návrh na nařízení exekuce podaný dne 1. července 2009 byl proto promlčen. Námitka promlčení zároveň nebyla okresním soudem shledána za rozpornou s dobrými mravy.

4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. srpna 2014 č. j. 12 Co 274/2014-204 změnil usnesení okresního soudu tak, že návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl. Krajský soud měl z korespondence mezi právními zástupci účastníků za prokázané, že zástupkyně stěžovatelky navrhla vedlejšímu účastníkovi uzavření dohody o splátkách, podle které by do 15. prosince 2005 uhradila první splátku 156 000 Kč a zbytek jistiny a příslušenství by platila ve splátkách od 1. ledna 2006 po 6 000 Kč a následně od října 2006 po 8 000 Kč měsíčně. Podle tohoto návrhu také postupovala, a to až do dubna 2007. Dopisem ze dne 21. října 2008 ji proto zástupce vedlejšího účastníka vyzval k úhradě dalších splátek po 8 000 Kč měsíčně a dopisem ze dne 18. listopadu 2008 potvrdil souhlas, aby dále splácela měsíčně právě tuto částku. Sama stěžovatelka pak v dopise ze dne 13. dubna 2009 potvrdila, že se snaží dodržet splátkový kalendář a vedlejší účastník v dopise ze dne 22. dubna 2009 potvrdil, že byla uzavřena dohoda o splátkách. Na základě těchto důkazů dospěl krajský soud k závěru, že vedlejší účastník - navzdory původnímu odmítnutí - akceptoval úhradu ve splátkách po zjištění, že stěžovatelka nemá kromě mzdy jiný majetek. Ten s ohledem na ustálenou soudní praxi za této situace ani nemohl přistoupit k podání návrhu na nařízení exekuce. Hrozilo totiž, že exekuce by byla k námitce stěžovatelky jako nepřípustná zastavena. Z těchto důvodů nebyl nárok vedlejšího účastníka promlčen.

5. Podle krajského soudu měla stěžovatelka po celou dobu od vydání exekučních titulů udržovat vedlejšího účastníka v přesvědčení, že nejdříve přisouzené částky uhradí prodejem majetku. Poté, kdy bylo zjištěno, že nemá žádný jiný majetek než příjem z pracovního poměru u nadnárodní společnosti, žádala o splátky s poukazem na možnou ztrátu zaměstnání s tvrzením, že zaměstnavatel netrpí zaměstnance s exekucí, ač taková skutečnost nemůže být podle zákoníku práce důvodem pro skončení pracovního poměru. Za tohoto stavu považoval krajský soud vznesenou námitku promlčení za odporující dobrým mravům. V neposlední řadě přihlédl k tomu, že občanský zákoník od 1. ledna 2014 stanoví, že nároky z exekučních titulů vydaných soudem jsou vymahatelné 10 let od vykonatelnosti exekučního titulu, a nikoliv od okamžiku, kdy věřitel mohl své právo v nalézacím řízení uplatnit poprvé. Výklad hmotného práva účinného před uvedeným datem přitom nelze provádět v rozporu se základními zásadami tohoto kodexu.

6. Dovolání stěžovatelky proti posledně uvedenému usnesení Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 17. února 2015 č. j. 30 Cdo 5355/2014-233, neboť v něm neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, ani se otázkou přípustnosti dovolání nijak nezabývala. Netvrdila ani existenci čtvrtého předpokladu přípustnosti dovolání, tedy že by určitá (a která) právní otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka nesouhlasí s důvody, pro které bylo odmítnuto její dovolání, a považuje je za příliš formální. Má za to, že v dovolání zcela úplně popsala veškeré námitky proti postupu krajského soudu, včetně odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010 sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, který zmínila v souvislosti s námitkou nedostatečného odůvodnění usnesení krajského soudu a jeho nepřezkoumatelnosti. Rovněž poukázala na nálezy ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 346/09 (N 194/54 SbNU 393), od kterých se krajský soud při svém postupu odchýlil. Stěžovatelka uznává, že v jejím dovolání není explicitně obsažen pojem "přípustnost dovolání", domnívá se však, že jasné zdůraznění konkrétního procesního pochybení krajského soudu, spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí a odkaz na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, se kterým je takové pochybení v rozporu, postačuje k prokázání skutečnosti, že krajský soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od konkrétní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Postupem dovolacího soudu mělo v jejím případě dojít k odmítnutí spravedlnosti.

8. Ve své další argumentaci pak stěžovatelka uvedla, že krajský soud ve svých závěrech vybočil z procesních standardů stanovených občanským soudním řádem, neboť své rozhodnutí založil na skutečnostech, které sice byly vedlejším účastníkem tvrzeny, nebyly jím však prokázány. Usnesení krajského soudu nemělo být odůvodněno v souladu s požadavky plynoucími z § 157 občanského soudního řádu. Nijak se rovněž nevypořádalo s důvody, pro které nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na výslech advokátky, která ji zastupovala při jednání o uzavření dohody o splátkách. Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje, že její návrh na úhradu splátek ve výši 8 000 Kč měsíčně vedlejší účastník výslovně neakceptoval, a tudíž nebylo možné dospět k závěru, že mezi nimi byla takováto dohoda uzavřena. Samotná skutečnost, že se svůj dluh snažila splácet měsíčními splátkami v téže výši, na neexistenci dohody o splátkách nic nemění, a vedlejší účastník mohl podat návrh na zahájení exekuce již dříve. Odůvodněný není ani závěr ohledně rozporu stěžovatelkou uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, když sama podle svých možností plnila vedlejšímu účastníkovi ještě 2,5 roku po promlčení jeho nároku. Závěrem namítá, že se krajský soud dopustil nepřípustné retroaktivity, když na otázku promlčení nároku vedlejšího účastníka, ke kterému mělo dojít k 30. listopadu 2006, aplikoval ustanovení občanského zákoníku, účinného teprve od 1. ledna 2014.

III.

Podmínky projednání ústavní stížnosti

9. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Pokud však jde o přípustnost ústavní stížnosti, ta je dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.

10. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich ze strany příslušného orgánu i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle § 237 až 238a občanského soudního řádu [srov. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].

11. V dané věci směřovala ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž bylo za podmínek plynoucích z § 237 občanského soudního řádu přípustné dovolání. Předmětné dovolání sice bylo podáno, důvodem jeho odmítnutí však byly jeho vady, resp. neodstraněné nedostatky. Nešlo tedy o odmítnutí pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, u něhož by byla zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Dovolání proti usnesení odvolacího soudu nebylo ze strany stěžovatelky efektivně vyčerpáno, v důsledku čehož proti tomuto usnesení není přípustná ani ústavní stížnost. I kdyby přitom dovolací soud v rámci tohoto hodnocení pochybil a dopustil se tak porušení jejích ústavně zaručených základních práv nebo svobod, Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti zásadně vyhovět jen v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. Zrušení jeho rozhodnutí by totiž otevíralo prostor k posouzení přípustnosti jeho dovolání a eventuálně též k jeho meritornímu projednání. V tomto případě by tak byla ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu předčasná.

12. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesení dovolacího soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému posouzení.

IV.

Vlastní posouzení

13. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadených rozhodnutí, načež zjistil, že její ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

16. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že odmítl dovolání stěžovatelky z důvodu, že nemělo všechny zákonem stanovené náležitosti. Podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

17. Ústavní soud přisvědčil závěru dovolacího soudu, že stěžovatelka ve svém dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Otázkou přípustnosti dovolání se přesněji řečeno vůbec nezabývala. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že na jednom místě použila odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Konkrétně tak učinila k podpoře své námitky, že napadené usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné, resp. nesplňuje požadavek náležitého odůvodnění. Z tohoto odkazu totiž nelze ani při zohlednění celého znění dovolání bez dalšího vyvodit, v jaké konkrétní otázce hmotného nebo procesního práva spatřuje stěžovatelka odchýlení se krajského soudu od závěrů obsažených v uvedených rozhodnutích. Kdyby se tato otázka měla týkat pouhého obecného požadavku přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, pak by nedávalo smysl, aby stěžovatelka v dovolání uplatňovala i další námitky směřující proti právním závěrům týkajícím se promlčení nároku a existence dohody o splátkách. Tyto naopak svědčí o tom, že toto usnesení je přezkoumatelné a bylo podrobně odůvodněno (což samozřejmě ještě neznamená, že správně, potažmo ústavně konformně).

18. Za této situace lze konstatovat, že dovolání postrádá jednu z náležitostí podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, jež mohou být podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu doplněny jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání. Je tedy zatíženo vadou, jež nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud se proto nedopustil nesprávného posouzení předmětné náležitosti. Byla to naopak právě stěžovatelka, kdo řádně nevyužil zákonem stanoveného postupu k ochraně svého práva. V odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu nelze spatřovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

19. Ostatními námitkami stěžovatelky se již Ústavní soud nezabýval, neboť směřovaly výlučně proti usnesení krajského soudu, vůči němuž byla ústavní stížnost nepřípustná.

20. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2017

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru