Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1656/10 #1Usnesení ÚS ze dne 02.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
Skutek
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1656.10.1
Datum podání08.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 241, § 242

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1656/10 ze dne 2. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Janem Legem, advokátem v Plzni, Lochotínská 18, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2009 č. j. 2 T 2/2009-254, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. 2 To 37/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. 11 Tdo 1127/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 8. 6. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí a samotnými napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 3. 2009 č. j. 2 T 2/2009-254 uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. z.") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se dle krajského soudu dopustil v přesně nezjištěný den v době od měsíce října 2008 do 7. 11. 2008 tak, že poté, co kolem 14. hodiny vyzvedl se souhlasem rodičů nezletilou poškozenou Janu (jedná se o pseudonym) z mateřské školky, aby ji předal otci kolem 15. hodiny, jmenovanou odvedl do svého bydliště, kde využil své autority dospělé osoby a toho, že se nemůže vzhledem k nedostatečné vyspělosti dané jejím velmi nízkým věkem účinně bránit, a nejméně v jednom případě vysvlékl sebe i nezletilou, obkročmo si kleknul na její hrudník, když ležela na posteli, a vsouval jí svůj penis do jejích úst, až u něho došlo k ejakulaci. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, načež Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. 2 To 37/2009 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že se stěžovateli podle § 241 odst. 3 tr. z. ukládá trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon se stěžovatel zařazuje do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku stěžovatel brojil dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. 11 Tdo 1127/2009 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel jednak namítá nesprávnou právní kvalifikaci daného skutku. Tvrdí, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, na základě něhož by bylo možno dospět k závěru, že poškozená nebyla schopna posoudit význam odporu proti předmětnému jednání. Z jednotlivých provedených důkazů přitom vyplývá, že poškozená hodnotí popisovaný děj, současně matka poškozené popisuje ve své výpovědi to, že pro nezletilou nepředstavoval stěžovatel žádnou autoritu, byla vůči němu agresivní, napadala ho, až ji museli okřikovat. Z toho má být zřejmé, že poškozená byla schopna jak hodnocení popisovaného skutku, tak vyjádření svého nesouhlasu. Z tohoto důvodu měl být skutek, jenž je mu kladen za vinu, kvalifikován jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. z. Jiné hodnocení by muselo vést k závěru, že jakákoliv soulož či jiný obdobný pohlavní styk s osobou mladší určitého, zákonodárcem nestanoveného věku, je nutné hodnotit vždy jako znásilnění, což by v podstatě znamenalo, že trestný čin pohlavního zneužívání je u těchto osob a priori vyloučen. Takovou právní úpravu však trestní zákon neobsahuje a jen takto přesně formulované ustanovení by mohlo k takovému závěru vést. Tuto argumentaci stěžovatel uplatnil v dovolání, k němuž se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které se danou právní otázkou podrobně zabývalo a následně učinilo závěr, že shora uvedenou právní kvalifikaci nepovažuje za odpovídající. V návaznosti na ni se stěžovatel dovolává zásady nullum crimen sine lege a také in dubio pro reo, poukazuje na údajný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, porušující postulát zákazu libovůle. Navíc má za to, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nutno považovat za tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť mohl důvodně (oprávněně) očekávat, že předchozí rozhodnutí budou zrušena s ohledem na to, že jejich zrušení pro nezákonnost navrhlo i Nejvyšší státní zastupitelství. Nejen že se tak nestalo, navíc bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel má dále za to, že soudy vycházely při svém rozhodování z důkazů, které nemohly nijak vést k objasnění projednávaného případu, jako byl např. znalecký posudek Dr. M., jakož i z důkazů, jejichž věrohodnost byla zásadním způsobem v průběhu hlavního líčení zpochybněna, a soud nevzal tuto skutečnost v úvahu a ani se nepokusil (zřejmě) jeho tvrzení verifikovat, jako tomu bylo v případě svědecké výpovědi otce poškozené, přestože na to v průběhu hlavního líčení i v podaném odvolání marně upozorňoval. V podrobnostech stěžovatel odkázal na podané odvolání. K samotnému trestnímu řízení stěžovatel uvádí, že veškeré jeho důkazní návrhy byly zamítnuty a soud vycházel pouze z důkazů, které navrhl státní zástupce. Nelze dle stěžovatele přitom nevidět, že soud prvního stupně se ani nepokusil verifikovat jeho tvrzení, resp. k nim vůbec nepřihlédl. Obecné soudy se přitom nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení. K takovému výkladu rolí těchto institucí nelze dospět ani výkladem § 2 odst. 5 věty poslední tr. ř.; podle tohoto ustanovení je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. Závěrem stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení vůbec nerespektovaly zásadu presumpce neviny a po celou dobu byly vedeny snahou vyhledávat důkazy svědčící toliko v jeho neprospěch. Jestliže ale on (stěžovatel) vznesl vlastní návrhy či namítal nesprávnost či nezákonnost důkazů či procesního postupu, nebylo mu nikdy ani v nejmenším vyhověno.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud uvedl, že jádro argumentace státní zástupkyně spočívalo ve srovnání zákonné úpravy dle § 241 odst. 3 písm. b) a § 242 odst. 1 tr. z.; pokud prvně uvedené ustanovení poskytuje zvýšenou ochranu dětí do 15 let, jevilo se státní zástupkyni jako nelogické, aby ochranu dítěte mladšího 15 let, navíc bezbranného, reflektovala již základní skutková podstata § 242 tr. z., a z tohoto důvodu považovala toto ustanovení za subsidiární ve vztahu k ustanovení § 241 tr. z. s tím, že poskytuje výraznější ochranu na nedotknutelnost tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších 15 let, u nichž je jistá bezbrannost vzhledem k věku předpokládána, přičemž ustanovení § 241 tr. z. poskytuje ochranu všem, u nichž bylo omezeno právo na svobodné rozhodování o pohlavním životě násilím, pohrůžkou násilí nebo při zneužití bezbrannosti. Trestný čin znásilnění by pak bylo možné spáchat na osobě mladší 15 let, pokud by pachatel mj. zneužil bezbrannosti, za kterou by automaticky nemohl být považován nedostatek věku. Nejvyšší soud však - dle svých slov - vycházel z relevantní judikatury, konkrétně z publikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 105/1993 (Rt 43/1994) a Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 100/2004 (Rt 42/2006) a ze svého stanoviska Tpjf 158/80 (Rt 17/1982). Z nich pak Nejvyšší soud cituje a dále k tomu uvádí, že v rámci přezkumu opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal důvod se od předchozí judikatury odchýlit, a protože nebylo možno dospět k závěru, že by rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, a to z pohledu "namítané absence naplnění znaků stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění" podle § 241 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého usnesení a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Vrchní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil a krajský soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení omisivně vzdalo.

Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovateli k replice, ten tohoto svého práva však nevyužil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud pokládá za potřebné předznamenat, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných soudních rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).

Takovouto vadou zásadně tedy není údajně nesprávné hodnocení důkazů ze strany obecných soudů; je-li takové pochybení v ústavní stížnosti namítáno, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší takové hodnocení "přehodnocovat", a to ani kdyby se s ním neztotožňoval, a že jeho úlohou je "toliko" posoudit, zda v daném hodnotícím procesu nedošlo k natolik závažným vadám, že soudní rozhodování nese zjevné znaky excesivního vybočení z obvyklých standardů a kdy v důsledku těchto vad skutkové závěry soudů stojí ve zcela evidentním ("extrémním") rozporu s provedenými důkazy. Obdobně nelze z hlediska řízení o ústavní stížnosti pokládat za relevantní námitku, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a na posuzovanou věc aplikovaly normy tzv. jednoduchého práva. Důvodem zásahu Ústavního soudu mohou totiž být zcela zásadní pochybení, a to např. kdy obecné soudy postupovaly svévolně (zejména proto, že nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu), anebo nesprávně zohlednily dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc (nebo tak neučinily vůbec, ač tak učinit měly), výjimečně snad také tehdy, pokud výsledek takové interpretace (a následné aplikace) stojí ve zjevném rozporu s principy obecně přijímané spravedlnosti.

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že otázka, zda předmětný skutek může být kvalifikován jako trestný čin znásilnění ve smyslu § 241 odst. 1 písm. b) trestního zákona nebo jako trestný čin pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1 trestního zákona, není otázkou, jejíž řešení přísluší Ústavnímu soudu. Z napadených rozhodnutí lze zjistit, že se jí soudy všech stupňů zabývaly, naposledy pak Nejvyšší soud jako soud dovolací, který podrobně vysvětlil, z jakých důvodů pokládá právní kvalifikaci použitou soudem prvního stupně za správnou. Přitom samotná skutečnost, že Nejvyšší státní zastupitelství bylo názoru jiného, věc do ústavní roviny nijak neposouvá, neboť Ústavnímu soudu nenáleží funkce arbitra, jehož úkolem by bylo rozhodnout, zda je správný názor Nejvyššího soudu či Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolává-li se pak stěžovatel v ústavní stížnosti názoru Nejvyššího státního zastupitelství za situace, kdy se Nejvyšší soud s tímto názorem plně vypořádal v odůvodnění svého usnesení, nezbývá Ústavnímu soud než na (ostatně zcela přiléhavé) závěry tohoto soudu odkázat. Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že v případě zmíněného usnesení Nejvyššího soudu jde o tzv. překvapivé rozhodnutí, porušující jeho právo na spravedlivý proces, této námitce přisvědčit nelze. Uvedený soud postupoval tak, jak stanoví příslušný procesní předpis (trestní řád) v případě, že shledá podané dovolání evidentně nedůvodným. Přitom se skutečností, že stěžovatel mohl - vzhledem k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství - očekával jiný výsledek, trestní řád žádné následky nespojuje; ostatně ani stěžovatel nijak nespecifikuje, na jakém konkrétním procesním právu měl být zkrácen.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vycházely z irelevantních důkazů, které tak nemohly vést k objasnění projednávaného případu, přičemž konkrétně poukazuje na znalecký posudek PhDr. M. M., týkající se duševního stavu poškozené. Tato námitka je zjevně vyjádřením pouhého nesouhlasu s tím, jak obecné soudy daný důkaz zhodnotily, tedy že jde o důkaz relevantní, a dokonce o důkaz nikoliv nevýznamný, přičemž stěžovatel důvody, proč by dané hodnocení mělo být vadné, natož pak vadné do té míry, že jde o otázku, která by mohla dosáhnout ústavní dimenze, neuvádí. Takovýto nesouhlas pak opodstatněnost ústavní stížnosti evidentně založit nemůže. Ani Ústavnímu soudu ostatně není zřejmé, z jakého důvodu by důkaz stran věrohodnosti této klíčové svědkyně, která v rozhodné době byla velmi nízkého věku, měl být irelevantní.

Dále stěžovatel namítá, že soudy vycházely z nevěrohodných důkazů, přičemž konkrétně poukazuje na svědeckou výpověď otce poškozené. Ovšem otázkou věrohodnosti tohoto svědka se již zabýval odvolací soud, a pokud stěžovatel pouze opakuje to, co uvedl ve svém odvolání, Ústavnímu soudu nezbývá, než na rozhodnutí odvolacího soudu odkázat s tím, že jde opět o otázky, které náleží řešit obecnému soudu. Možno snad v této souvislosti stěžovateli připomenout, že uvedený důkaz nebyl jediným a dokonce ani ne hlavním usvědčujícím důkazem. Pokud stěžovatel tvrdí, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, pak dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že takovouto povinnost soudy nemají; musí však řádně zdůvodnit, proč tomu kterému důkaznímu návrhu odmítly vyhovět, přičemž se tak může stát pouze z ústavně akceptovatelných důvodů. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Krajský soud stěžovateli nevyhověl, protože pokládal stěžovatelem navržené důkazy za nadbytečné, a také zdůvodnil, proč k takovému závěru dospěl, touto otázkou se pak znovu zabýval odvolací soud a dospěl ke stejnému závěru. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud žádné pochybení ze strany obecných soudů nezjistil.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru