Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1652/20 #1Usnesení ÚS ze dne 16.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
přípravné řízení
Trestní řízení
orgán činný v trestním řízení
stížnost
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.1652.20.1
Datum podání15.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1652/20 ze dne 16. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo vydáno v řízení vedeném pod sp. zn. 2 NZT 8/2020, a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 8. 2019 o zahájení trestního stíhání v řízení vedeném pod sp. zn. KSV 4/2019, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, jakož i v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích doplnění a vyžádaného trestního spisu Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") sp. zn. KSV 4/2019 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je trestně stíhán pro jednání, které je právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Trestní řízení stěžovatele a podstatná část trestního spisu vedeného ve věci podléhá režimu utajení podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně utajovaných informací"), a to ve stupni ochrany D - důvěrné, nebo T - tajné.

3. Vyšetřování orgánů činných v trestním řízení vedeném ve věci stěžovatele se vztahuje k okolnostem zpravodajské akce řízené Úřadem pro zahraniční styky a informace (dále jen "ÚZSI"). Tato zpravodajská akce měla proběhnout v zahraničí při zapojení cizích státních občanů a příslušníků zpravodajských služeb cizích států. Předmětem trestního řízení je sporná část akce, na jejíž průběh mají stěžovatel a státní zástupce městského státního zastupitelství odlišný skutkový pohled.

II.

Argumentace stěžovatele

4. K porušení práv stěžovatele mělo dojít v důsledku zahájení jeho trestního stíhání a následného nevyhovění jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž v dalším vedení trestního stíhání stěžovatel shledává trvání zásahu do jeho ústavně zaručených práv a hrozbu rizika jeho prohlubování.

5. Stěžovatel zpochybňuje možnosti městského státního zastupitelství vykonávat jeho pravomoc stanovenou mu trestním řádem a obstarávat důkazy pro úplné zjištění skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a vést tak na podkladě napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání řízení proti němu bez toho, že by došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Poukazuje na porušení svého práva na obhajobu, a to s ohledem na specifické okolnosti věci, existenci a nezpřístupnění utajovaných informací, a též možné ohrožení zájmů České republiky a jejích občanů, jež neumožňují vést trestní řízení způsobem, který by mohl věc objasnit a způsob realizace zpravodajské operace objektivně potvrdit.

6. Vedení trestního řízení může podle stěžovatele ohrožovat životy a zdraví osob a zájmy České republiky na utajování některých informací. Nejvyšší státní zastupitelství si při rozhodování o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání muselo být vědomo specifických okolností a zájmu na ochraně utajovaných informací, v důsledku nichž nelze stěžovateli poskytnout garanci ústavně zaručených práv obviněného. Nelze tak podle něj zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a tedy "trestní řízení nelze zcela evidentně vést".

7. Stěžovatel dále konkretizuje překážky objasnění trestní věci a zjištění skutkového stavu a specifika věci, jež mají za následek selektivní poskytování důkazů ze strany ÚZIS městskému státnímu zastupitelství, což brání obstarání relevantních důkazů v jeho prospěch. Problematická je nejen dosažitelnost svědků a jejich možnost podat výpověď s ohledem na požadavek utajení informací, ale i možné ohrožení zájmů České republiky. Poukazuje též na skutečnost, že již realizované kroky v trestním řízení zacílené na objasnění věci, konkrétně žádost státního zástupce městského státního zastupitelství ze dne 5. 12. 2019 č. j. 0 KSV 4/2019-116 o právní pomoc, resp. o provedení úkonů trestního řízení na území dožadovaného cizího státu, blíže specifikovaných v předmětné žádosti, může vést nejen k vyzrazení utajovaných informací, ale i ohrožení zdraví a života osob, o nichž byly zahraniční justiční orgány informovány a jejichž výslech je požadován. Nadto podle stěžovatele nelze ani dostát jeho právu jako obviněného účastnit se takových úkonů v trestní věci, resp. právu účasti obhájce na úkonech, když taková účast by mohla představovat přímé ohrožení života nebo zdraví.

8. Porušení práv na obhajobu a na řádný proces stěžovatel shledává též v omezeních jeho komunikace s obhájcem a přístupu k vyšetřovacímu spisu, jež jsou důsledkem vedení trestního řízení v příslušných režimech utajení a povinnosti mlčenlivosti stěžovatele k řadě informací získaných při plnění si svých pracovních povinností pro ÚZSI.

III.

Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele

9. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Dle jeho názoru byla v trestním řízení zachována veškerá práva stěžovatele. Poukazuje též na způsob nakládání s informacemi v situaci, kdy je vedeno trestní řízení v utajeném režimu a přípustnost rozsahu omezení práv orgány činnými v trestním řízení. K námitce selektivního poskytování informací nezbytných pro zjištění skutkového stavu ze strany ÚZSI Nejvyšší státní zastupitelství uvádí, že s ohledem na fázi řízení byly poskytnuty všechny nezbytné informace, a pokud některé informace poskytnuty nebyly, nejsou ve věci podstatné a nemohou přispět k jejímu objasnění. Rozporuje též způsobilost napadených rozhodnutí zasáhnout do ústavně chráněných práv stěžovatele, když ta nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci a podle jeho názoru nejsou způsobilými k přezkumu Ústavním soudem.

10. Městské státní zastupitelství ve vyjádření argumentuje povinností trestní stíhání zahájit, jelikož bylo dáno podezření o trestné činnosti konkrétní osoby. Příslušný státní zástupce městského státního zastupitelství po zahájení trestního stíhání stěžovatele činí v souladu s trestním řádem všechny úkony nezbytné k objasnění věci. Vyjádření dále poukazuje na to, že ústavní stížnost brojí spíše proti postupu příslušného státního zástupce po zahájení trestního stíhání, nežli proti samotnému usnesení o zahájení trestního stíhání a podmínkám pro jeho vydání. Rozporuje i tvrzení o neschopnosti městského státního zastupitelství zajistit, aby nedošlo během trestního řízení k vyzrazení utajovaných informací. Za absurdní považuje tvrzení stěžovatele, že zájem na utajení informací, které by mohly věc objasnit, převyšuje nad zájmem tuto věc objasnit. K odmítnutí poskytnutí informací, resp. dokumentů ze strany ÚZSI doplňuje, že po úvaze nepovažuje za důvodné ani vhodné vést dokazování touto cestou a připojovat spisy zpravodajských operací, které s touto věci nesouvisejí.

11. Stěžovatel podal k vyjádřením účastníků řízení repliku a současně doplnil ústavní stížnost, přičemž setrval na důvodnosti své ústavní stížnosti a na přesvědčení, že zákonné podmínky pro vydání napadených rozhodnutí nebyly naplněny, když ve věci nelze objektivně zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Replika stěžovatele k vyjádření účastníků řízení opakuje argumentaci z ústavní stížnosti a blíže ji rozvádí. Pozastavuje se též nad neřešením otázky možné kárné odpovědnosti příslušného státního zástupce městského státního zastupitelství v souvislosti s obsahem podání zaslaného do cizího státu, které obsahovalo informace podléhající režimu utajení podle zákona o ochraně utajovaných informací. Stěžovatel opětovně vyjadřuje své přesvědčení, že městské státní zastupitelství není schopno trestní řízení vést způsobem, který by neohrozil zájmy České republiky a život a zdraví některých osob.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který je účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen podle § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), jelikož směřuje proti rozhodnutí, vůči němuž není přípustný další opravný prostředek.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud připomíná, že možnost jeho zásahu do přípravného řízení v trestních věcech je v jeho rozhodovací praxi vykládána restriktivním způsobem: považuje se být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení v situaci, kdy vzniklé vady nebo jejich důsledky nelze v následujících fázích trestního řízení již nijak odstranit. Subsidiarita ústavní stížnosti se promítá i do jeho rozhodování v nyní posuzované věci, proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a o stížnosti proti němu, přičemž stěžovatel svou argumentaci staví jednak do roviny splnění podmínek pro zahájení trestního řízení, zejména s poukazem na objektivní nemožnost zjištění skutkového stavu věci, ale též zpochybňuje oprávněnost dalšího vedení trestního řízení a procesního postupu při realizaci úkonů v přípravném řízení.

15. Přípravné řízení ve fázi vyšetřování po sdělení obvinění slouží především ke shromáždění důkazů svědčících ve prospěch i neprospěch obviněného. Úkolem orgánů činných v trestním řízení je shromáždit takové důkazy, na jejichž základě bude možno učinit rozhodnutí, zda zjištěné skutečnosti odůvodňují postavení obviněného před soud. Po zahájení trestního stíhání tedy nelze nikdy s určitostí stanovit, zda se podaří věc objasnit, či nikoliv a samotné zahájení trestního řízení nelze podmiňovat stanovením míry pravděpodobnosti objasnění věci. Důvodné podezření, jež je podmínkou zahájení trestního stíhání vůči určité osobě má být dále objasňováno a důkazy k jeho prokázání zajišťovány právě ve fázi vyšetřování.

16. Ústavní soud napadená usnesení o zahájení trestního stíhání a o zamítnutí stížnosti proti němu neshledává jako rozhodnutí, jimiž by stěžovatelem tvrzeným způsobem bylo zasaženo do jeho základních práv, aniž by takovýto zásah nemohl být zhojen v samotném trestním řízení.

17. Zájmem státu je náležité zjištění skutečností svědčících o tom, zda k trestněprávnímu skutkovému jednání obviněného došlo, zda naplňuje znaky trestného činu, a následně meritorně rozhodnout ve věci. Za tímto účelem je povinností státního zástupce stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví, a to ve smyslu zásady legality zakotvené v § 2 odst. 3 trestního řádu. K tomu přistupuje povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat v trestním řízení z úřední povinnosti ve smyslu zásady oficiality zakotvené v § 2 odst. 4 trestního řádu. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší meritorní přezkum rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a věcné hodnocení skutkových zjištění, proto se zaměřil toliko na posouzení, zda napadená usnesení nepředstavují projev libovůle nebo svévole rozhodujících orgánů.

18. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno na podnět ÚZSI, který obsahoval informace o skutečnostech nasvědčujících důvodnému podezření z trestné činnosti. Jestliže byl v podnětu zjištěn materiální důvod pro zahájení trestního stíhání stěžovatele a současně příslušný státní zástupce neshledal zákonný důvod nepřípustnosti nebo neúčelnosti trestního stíhání, bylo jeho zákonnou povinností trestní stíhání zahájit a nejde o projev jeho svévole. V případě, že prověřováním zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že mohl být spáchán trestný čin, a že ho spáchala konkrétní osoba, rozhodne orgán činný v trestním řízení neprodleně o zahájení trestního stíhání konkrétní osoby, k čemuž došlo i ve věci stěžovatele. Věcný přezkum materiálních podmínek zahájení trestního stíhání Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467)]. Dalším postupem v trestním řízení by mělo být podezření potvrzeno nebo vyvráceno za pomoci důkazních prostředků. Nelze rovněž přehlédnout, že státní zástupce městského státního zastupitelství obdržel pokyn od nadřízeného státního zástupce trestní stíhání zahájit.

19. Ačkoli je s ohledem na specifika trestního řízení možnost důsledného objasnění věci při respektování všech ústavně zaručených práv stěžovatele jako obviněného zřejmě toliko hypotetická, posouzení důvodnosti dalšího vedení trestního stíhání a předpokladu prokázání viny bez důvodných pochybností je výlučně na orgánech činných v trestním řízení. Zásah Ústavního soudu by byl přípustný pouze proti konečnému meritornímu rozhodnutí ve věci nebo k odstranění excesu, který by nebylo možno zhojit v dalším průběhu trestního řízení, což v nyní posuzované věci zatím zjevně nenastalo. Judikatura Ústavního soudu k problematice jeho omezené možnosti zasáhnout do trestního řízení je ustálená a v nyní posuzované věci není důvod se od ní odchýlit [srov. např. nález III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471) a usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 a sp. zn. III. ÚS 554/03 (dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz)].

20. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru