Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 165/08 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.165.08.1
Datum podání20.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 125 odst.1, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 165/08 ze dne 14. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila jako soudce zpravodaje ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného Helenou Dvornou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Řehořova 52, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2007 sp. zn. 7 To 351/2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. 33 T 52/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu a jeho příloh, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným spácháním trestného činu pohlavního zneužívání podle ust. § 242 odst. 1, 2 tr. zákona, kterého se měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že v přesně nezjištěné době, přibližně od podzimu roku 2005 do 2. 7. 2006 v místě svého trvalého bydliště v Praze 4 a na dalších místech, v průběhu pravidelných návštěv své nezletilé dcery Jany (jedná se o pseudonym) , tuto nutil spát nahou s ním v jedné posteli, přičemž se poškozené nevhodným způsobem dotýkal na genitáliích a pro případ, že by poškozená toto jeho jednání prozradila jiným osobám, hrozil poškozené fyzickými tresty. Za uvedené jednání byl stěžovateli nalézacím soudem uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen se zkušební dobou pěti let, přičemž byl nad stěžovatelem vysloven dohled a bylo mu uloženo psychiatrické ochranné léčení ambulantní formou.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, které však bylo Městským soudem v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.

V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřoval nesouhlas s tím, že obecné soudy zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování a náležitým způsobem se nevypořádaly s rozpory v důkazech, např. s rozporem ve výpovědi samotné poškozené. Zásadní pochybení stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy neprovedly výslech svědkyně B., která byla přítomna u telefonického hovoru stěžovatele s matkou poškozené, v němž matka poškozené hrozila stěžovateli újmou a zničením (což zanedlouho realizovala oznámením o tom, že zneužívá jejich společnou dceru). Soud prvého stupně také vůbec neprovedl důkaz výslechem svědkyně P., na jejímž výslechu stěžovatel trval, přičemž toto pochybení nenapravil ani soud odvolací.

Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací soud prováděl dokazování jednostranně v jeho neprospěch, nebral zřetel na výpovědi svědků, kteří vypovídali či mohli vypovídat ve prospěch stěžovatele, popř. obhajobou označené svědky vůbec nevyslechl. Naproti tomu považoval obecný soud bez dalšího za věrohodné výpovědi poškozené a její matky. Nezabýval se však rozpory ve výpovědích, nezabýval se tím, že matka dítěte je zaměřena proti stěžovateli, což uvedl i soudní znalec.

Stěžovatel dále namítá, že v protokole o hlavním líčení jsou odlišnosti od toho, co bylo řečeno před soudem v průběhu hlavního líčení, o čemž prý svědčí zvukový záznam. V několika případech jde o odlišnosti důležité, měnící smysl toho, co bylo zapsáno a z čeho vycházel pak i odvolací soud. Zejména jde dle stěžovatele o odlišné zaznamenání výpovědi znalce, který prý uvedl, že si není jist, zda měl ohledně poškozené k dispozici všechny potřebné materiály pro vypracování posudku a dále o záznam toho, co uvedl stěžovatel ohledně svědkyně B. - jakému hovoru byla přítomna.

II.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a vyžádaný trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 52/2007 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutím obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 a 2 a článku 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud se v minulosti již opakovaně zabýval problematikou tzv. opomenutých důkazů v řízení před obecnými soudy (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. I. ÚS 362/96) a konstatoval, že při určení náležitého rozsahu dokazování v trestních věcech musejí obecné soudy vycházet zejména z tzv. zásady materiální pravdy. Z této zásady vyjádřené v ust. § 2 odst. 5 trestního řádu plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. je totiž rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí § 2 odst. 5 věta první in fine (,,v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí"). Soudy přitom ovšem musejí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné. Samotné hodnocení důkazů obecnými soudy je pak ovládáno zásadou uvedenou v ust. § 2 odst. 6 tr. řádu. Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nejsou tedy stanovena zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti ani stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ust. § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. řádu.

V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy z mezí uvedených zásad vykročily, a to i přes dílčí výhrady, které lze mít k některým bodům jejich argumentace.

Ke specifikům projednávané věci lze poznamenat, že řízení o sexuálních deliktech páchaných na dětech a mládeži jejich vlastními rodinnými příslušníky klade na postup orgánů činných v trestním řízení při shromažďování a provádění důkazů mimořádné nároky. Jde-li o trestný čin ve smyslu ust. § 242 odst. 1, 2 tr. zákona, spáchaný rodičem na vlastním nezletilém dítěti, jsou dle dostupných odborných studií vymyšlená obvinění poměrně vzácná, mohou se však někdy vyskytnout právě v situaci rozpadu partnerského vztahu rodičů, kdy jeden z nich využije dítě k osočení druhého a tím k získání různých výhod, např. k získání dítěte do péče (k viktimologickým aspektům pohlavního zneužívání viz např. Weiss, P.: Sexuální deviace, Praha: Portál, 2002, str. 86). Potenciální nepřátelský postoj druhého z rodičů oběti k obviněnému, zaujatost, jistou pomstychtivost, zveličování ba i samu možnost návodu dítěte ke křivým obviněním atd. musejí vzít orgány činné v trestním řízení při hodnocení výpovědi takového svědka (druhého z rodičů) a výpovědi dítěte náležitě v úvahu, což však neznamená, že by tyto výpovědi bylo třeba a priori diskvalifikovat a hodnotit jako nevěrohodné. Takové hodnocení je s ohledem na výše uvedené zásady plně v kompetenci obecných soudů.

V projednávané věci se obecné soudy otázce nepřátelského postoje bývalé družky stěžovatele A. V. vůči stěžovateli v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně nevěnují, avšak tato otázka je implicite zahrnuta v jejich hodnocení klíčového důkazu - výpovědi samotné poškozené nezl. Jany, a to jednak ve světle znaleckého posudku a výpovědi znalce z oboru soudní psychologie, který dospěl k závěru, že u nezletilé Jany nebylo zjištěno ovlivnění či navedení jinou osobou a dále v kontextu jednotlivých výpovědí poškozené, která i přes svůj nízký věk, podprůměrný intelekt a opožděný vývoj (viz č. l. 55) vypovídala jak u znalce tak i u policejního orgánu s nepatrnými odchylkami shodně a logicky. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů tak neplyne, že by obecné soudy k nepřátelskému postoji matky poškozené vůči stěžovateli nebraly při provádění a hodnocení důkazů náležitý zřetel, ba právě naopak, neboť jej vzaly v úvahu při kladení otázek soudnímu znalci a hodnocení výpovědi samotné poškozené. Lze říci, že negativní postoj svědkyně V. ke stěžovateli byl během řízení natolik evidentní (jak je zřejmé z její vlastní výpovědi či ze vzájemné korespondence se stěžovatelem na č. l. 107 až 115), že činil nadbytečným stěžovatelem navrhovaný výslech svědkyně B. (viz odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvého stupně na č. l. 162). Tato spolupracovnice stěžovatele měla být dle jeho tvrzení přítomna telefonickým rozhovorům stěžovatele se svědkyní V., v nichž V. měla stěžovateli vyhrožovat blíže neurčitým ,,zničením". Výpověď svědkyně v tomto smyslu by tak toliko potvrdila skutečnost soudu již známou (negativní vztah A. V. ke stěžovateli), zatímco pro otázky viny stěžovatele trestným činem by za situace, kdy je stěžovatel usvědčován především výpovědí poškozené nezletilé a znaleckými posudky, neměla zásadního významu. Z uvedeného vychází i odvolací soud, když poukazuje na to, že svědkyně B. by mohla být vyslechnuta toliko k reakcím stěžovatele během telefonního rozhovoru.

Obiter dictum je však na tomto místě třeba odmítnout jako nesprávnou formulaci uvedenou na str. 2 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že svědkyni B. není třeba vyslýchat, neboť tato svědkyně ,,nebyla přítomna páchání trestné činnosti". Obecný soud arci nemá povinnost vyslýchat jen očité svědky trestného činu. Na výše uvedené nadbytečnosti výslechu svědkyně B. to však nic nemění.

Ze stejného důvodu lze za nadbytečný označit i další výslech svědkyně P., známé stěžovatele, jejíž výpověď z přípravného řízení byla v hlavním líčení čtena. Výpověď této svědkyně by se totiž opět mohla týkat toliko vztahů v rodině stěžovatele, nikoli viny stěžovatele trestným činem.

S další námitkou stěžovatele ohledně určitých rozporů ve výpovědi poškozené se již adekvátním způsobem vypořádal rovněž soud odvolací, jenž konstatoval, že takovýto dílčí rozpor nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti výpovědi poškozené, s čímž lze s ohledem na kontext její výpovědi souhlasit.

Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně nepřesností v protokolaci, lze jednak připomenout, že stěžovatel, ač zastoupen advokátem, takovou nepřesnost v hlavním líčení nenamítal a dále že tvrzené odlišnosti znění zvukového záznamu a znění protokolu o hlavním líčení, nejsou takového charakteru, aby zpochybňovaly skutková zjištění obecných soudů, resp. aby byla odůvodněna kasace ústavní stížností napadených rozhodnutí. Pokud jde o znalecký posudek a výslech znalce z odvětví psychologie, má z jeho výsledků pro závěr o vině stěžovatele trestným činem význam toliko závěr znalce o věrohodnosti výpovědi poškozené, na základě jejího psychologického vyšetření a pohovoru (viz výpověď znalce v protokolu o hlavním líčení na č. l. 137).

Celkově je možno shrnout, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o dokazování v rozsahu odpovídajícím konkrétní důkazní situaci. Podstatným usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené nezl. Jany, která vypovídala shodně a logicky jak u policejního orgánu, tak i u znalce. Její výpověď koresponduje i s vlastní výpovědí stěžovatele, který přiznal, že se genitálií poškozené opakovaně dotýkal, byť toto své jednání vysvětloval jako nezávadné. Další důkazy v projednávané trestní věci provedené, popř. jednotlivé důkazní návrhy stěžovatele, nebyly prakticky způsobilé na skutkovém stavu, zjištěném na základě výpovědi poškozené, cokoli podstatného změnit, neboť se přinejlepším jednalo o vzdálené indicie, týkající se vzájemných vztahů a rodinného prostředí stěžovatele a poškozené.

Dokazování, provedené obecnými soudy, nevykazuje žádné ústavněprávní závady.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit, neboť v projednávaném případě obecné soudy nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru