Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1646/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1646.15.1
Datum podání02.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 73a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1646/15 ze dne 25. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti 1. Vladislavy Hausové, t. č. Vazební věznice Ostrava, 2. Daniela Hause, t. č. Vazební věznice Ostrava a 3. Martina Hause, t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupených Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě - Hrabové, Místecká 329/258, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 1 To 87/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť jsou názoru, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu, stěžovatelé jsou na základě usnesení policejního orgánu (Policie České republiky, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, expozitura Ostrava) ze dne 13. 10. 2014 č. j. OKFK-3072-420/TČ-2013-252502 trestně stíhání pro skutky právě kvalifikované jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku.

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 0 Nt 4163/2014 stěžovatele vzal do vazby z důvodů uvedeného v § 67 písm. b) tr. řádu. Krajský soud v Ostravě usneseními ze dne 5. 12. 2014 sp. zn. 1 To 717/2014 a 1 To 718/2014 uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušil a rozhodl o vzetí stěžovatelů do vazby z důvodů uvedených v 67 písm. a) a b) tr. řádu.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka Ostrava přípisem ze dne 13. 1. 2015 stěžovatelům sdělilo, že u nich pominul důvod vazby uvedený v § 67 písm. b) tr. řádu, a tudíž se nacházejí ve vazbě toliko z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu.

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 2. 2015 č. j. 0 Nt 18003/2015-142 rozhodl tak, že podle § 71a tr. řádu se žádosti stěžovatelů o propuštění z vazby na svobodu zamítají a podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžité záruky nepřijímá.

Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením instanční stížnosti stěžovatelů proti usnesení soudu prvního stupně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že nenaplnili skutkovou podstatu jakéhokoli trestného činu; uvádějí, že obvinění jsou založena pouze na domněnkách a ničím nepodložených spekulacích policejního orgánu, a to zejména co do subjektivní stránky skutkové podstaty vytýkaného trestného činu. Mají dále za to, že napadené usnesení krajského soudu postrádá dostatečně přezkoumatelné odůvodnění ve vztahu k úvaze, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, má všechny znaky trestného činu a že jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchali. Podle jejich názoru krajský soud pouze mechanicky odkázal na tvrzení policie a státního zástupce, která však nejsou relevantně podložena, v důsledku čehož zcela selhává soudní kontrola při rozhodování o vazbě, jejímž smyslem je nezávislé zhodnocení, zda skutečně zde jsou směrodatné skutečnosti.

V usnesení o zahájení trestního stíhání je k domněnkám policejního orgánu ohledně možného naplnění subjektivní stránky trestného činu stěžovatelů uvedena pouze "analýza" obsahu ICQ komunikace, ze které má podle policejního orgánu vyplývat průběh obchodování, míra zapojení osob a určení řídící osoby, svědčící údajně o tom, že se má jednat o typický karuselový obchod, jehož jediným smyslem existence představovalo podvodné vylákání nadměrných odpočtů ke škodě České republiky. Jakákoli přesvědčivá analýza však zcela chybí.

Stěžovatelé dále podrobně rozebírají obsah komunikace, z něhož orgány činné v trestním řízení dovozují, že se dopustily inkriminovaných skutků, a uzavírají, že tyto závěry se odvíjejí z dezinterpretovaných sdělení, mnohdy vytržených z kontextu.

V jednotlivostech pak uvádějí, že vyslechnuté osoby je "zpravidla neznají", z ICQ komunikace nevyplývá, že stejné zboží "bylo obchodováno opakovaně", úvahy policejního orgánu o přeposílání plateb a střídání bankovních účtů za účelem zastření podvodného účelu jsou nesprávné, a podobně neobstojí ani úvahy o řešení pouze "obratového objemu v měsíci" namísto jednotlivých obchodních případů, zapojení Františka Břicháčka do "účelově vytvořeného řetězce", jakož i závěry vycházející z ICQ komunikace mezi stěžovatelem 3. a F. Břicháčkem. Stěžovatelé též upozorňují, že společnost STARCOM INTERNATIONAL s. r. o., sama požádala okresní státní zastupitelství o prošetření své obchodní činnosti a postupy finančního úřadu byly ve vztahu k označeným společnostem standardní.

Stěžovatelé argumentují rovněž nedostatkem motivu, majetnosti jejich společností bez ohledu na předmětné obchody, existencí dalších obchodních aktivit společností, vymykáním se obvyklému charakteru osob a společností podílejících se na krácení DPH, proběhnuvšími kontrolami k předmětným obchodům v minulosti s pozitivním výsledkem pro společnosti ze strany finančních úřadů a další. Rovněž se soudy podle jejich názoru nevypořádaly s návrhem obhajoby na propuštění alespoň jednoho z manželů Hausových za účelem péče o děti.

Stěžovatelé zdůrazňují, že neměli a ani nemají v úmyslu opustit Českou republiku, a nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by tomu snad nasvědčovaly. Úvahy orgánů činných v trestním řízení ohledně ukrytých peněžních prostředků jsou pouhými spekulacemi, a stěžovatelé jsou připraveni se zúčastnit celého trestního řízení.

Všichni stěžovatelé dali najevo připravenost odevzdat své cestovní doklady. Pouhá hrozba vysokého trestu odnětí svobody důvod útěkové vazby nezakládá (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/13, I. ÚS 1694/14). Ve vazbě se přitom nacházejí již dlouhou dobu, s čímž souvisí uplatnění tzv. doktríny zesílených důvodů.

Stěžovatelé zdůraznili svoje rodinné zázemí. Stěžovatelka 1 připomenula péči o děti, které má v pěstounské péči. Stěžovatel 3 trpí schizoafektivní poruchou a jeho zdravotní stav se pobytem ve věznici zhoršuje.

Obecné soudy konečně nesprávně rozhodly o nabídce peněžní záruky podané Alešem Matejzíkem.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení svobody stěžovatelů, jmenovitě rozhodování o propuštění z vazby trvající z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Patří se předeslat, že Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatelů, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti. Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 tr. řádu).

Podle § 67 písm. a) tr. řádu, o které jde v dané věci, smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.

Toto ustanovení poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný propouští z vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu] zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však obecné soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak relevantní námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soudy použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu označených ustanovení tr. řádu), k dispozici není.

K jednotlivým námitkám stěžovatelů pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.

Rozhodující soudy odhadly v souvislosti s posuzováním důvodnosti "útěkové vazby" [§ 67 písm. a) tr. řádu] - oproti stěžovatelům jinak - význam hrozícího trestu, nikoli však zjevně neúnosně.

Orgány činné v trestním řízení koncipovaly své úvahy ve věcné souvislosti se zločinem, z jehož spáchání jsou stěžovatelé obviněni. Pojem "vysokého trestu" z pohledu smyslu a účelu trestněprávní sankce Ústavní soud (srov. kupř. nález ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, N 48/33 SbNU 3) identifikoval s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných zločinů" podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku (resp. dříve "zvlášť závažných trestných činů" podle § 41 odst. 2 tr. zákona). Uvedené zákonné ustanovení přitom zvlášť závažné zločiny definuje coby úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Podle Ústavního soudu lze pak "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.

Přitom právě ze shora uvedeného vymezení zločinů, z jejichž spáchání jsou stěžovatelé obviněni a ke kterým trestní zákoník přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí přesahující deset let (a které tak spadají do kategorie zvlášť závažných trestných činů dle § 14 odst. 3 tr. zákoníku), a to ve spojení s konkrétními okolnostmi v napadených usneseních uvedenými, rozhodující soudy vyvodily i ústavně udržitelný závěr, že podmínky dle § 67 písm. a) tr. řádu byly naplněny.

Obvinění mohou oproti tomu namítat a prokazovat existenci skutečností, jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu eliminují a aplikaci odpovídajícího vazebního důvodu vylučují; obecným soudům však nelze vytýkat, že usoudily, že takové významné skutečnosti stěžovatelé nedoložili, a ve prospěch udržitelnosti protichůdného úsudku stěžovatelé nevedou efektivní polemiku ani v ústavní stížnosti. Není důvod k vážné výhradě (natožpak v rovině ústavněprávní), pakliže obecné soudy konstatovaly, že se stěžovatelé trestné činnosti měli dopouštět "dlouhodobou, plánovitou, konspirativní formou a s výrazným ziskem, a to ve výši 192 291 922,97 Kč, přičemž pouze díky obezřetnosti správce daně nebyla trestná činnost dokonána ve výši 9 166 085,27 Kč". Ani stěžovateli předestřené okolnosti, kladené do kontrapozice k důvodné obavě z útěku v souvislosti s hrozbou vysokého trestu, nejsou způsobilé shora uvedené momenty co do jejich vzájemné proporcionality a optimalizace přesvědčivě překonat.

Pokud tedy Ústavní soud ve své judikatuře výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem interpretuje ve smyslu individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k osobě obžalovaného, pak je namístě úsudek, že tomuto požadavku v souzené věci orgány činné v trestním řízení přiměřeně dostály. Jejich argumentací - ve spojení s vymezením skutkové podstaty zločinů, jichž se měli stěžovatelé dopustit - je tak možné považovat za odůvodněné naplnění podmínky "hrozby vysokého trestu", aniž by šlo jen o hrozbu "typovou", která sama o sobě (bez dalšího) pro naplnění citovaného vazebního důvodu naopak postačující není.

Obecným soudům nelze též efektivně vytýkat, že nemožnost nahradit vazební důvod "jiným opatřením" dovodily z charakteru trestné činnosti a ze stěžovatelových osobních poměrů, poukazujíce na řadu konkrétních okolností (viz výše) představujících ústavně přijatelný základ pro stěžovateli oponovaný úsudek. K ústavněprávně relevantnímu porušení § 71 odst. 1 tr. řádu nedošlo rovněž.

K námitce, že krajský soud odkázal na odůvodnění předchozích rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, stojí za zaznamenání, že podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, což lze přiměřeně aplikovat i na stěžovateli oponovaný postup.

Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněných ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými z jejích substitutů. V posuzovaném případě však, s ohledem na délku vazebního řízení a se zřetelem k výše uvedenému, Ústavní soud ještě důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu neshledal.

Rovněž tedy potud (co do argumentačních jednotlivostí) není opory pro závěr o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru