Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1643/10 #1Usnesení ÚS ze dne 17.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1643.10.1
Datum podání07.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 101

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1643/10 ze dne 17. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 17. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. N., zastoupeného JUDr. Marcelou Šonkovou, advokátkou se sídlem Trojanova 18, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010 č. j. 55 Co 63/2010-55, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2010, napadá stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010 č. j. 55 Co 63/2010-55, kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a stěžovateli (v dřívějším řízení žalovanému) uložil zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 800,- Kč (výrok II.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje zejména na okolnost, která vedla k zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 100 000,- Kč z titulu plnění ze smlouvy o půjčce, a to uplatnění námitky promlčení. Neúspěšnost žalobkyně v řízení shledává stěžovatel v příkrém rozporu s výrokem soudu prvního stupně, potvrzeného posléze napadeným usnesením odvolacího soudu, jímž stěžovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. a odvolacím soudem mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

S ohledem na aplikaci § 150 o. s. ř. v předmětné věci stěžovatel neshledává v důvodech uváděných soudem prvního stupně a převzatých i soudem odvolacím žádný z důvodů "zvláštního zřetele hodných", neboť i když žalobkyně je starobní důchodkyně s průměrnou výší důchodu a nevlastní žádné nemovitosti, nebyla částka 26 100,- Kč, která tvořila jeho náklady řízení, "tak vysoká, aby ji žalobkyně v přiměřených splátkách nemohla ze svého důchodu postupně uhradit".

Podle názoru stěžovatele to byla žalobkyně, která, i když byla v řízení zastoupena advokátem, se svou žalobou domáhala promlčeného nároku a dostala tak zbytečně stěžovatele do situace, v níž si i on musel zajistit ve sporu právní zastoupení.

V rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces a rovnosti účastníků řízení (ve smyslu čl. 37 Listiny základních práv a svobod).

II.

Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze se zjišťuje, že tento soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení s tím, že stěžovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a současně mu uložil povinnost uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 800,- Kč.

Odvolací soud ve stručném odůvodnění shrnul důvody, z nichž soud prvního stupně při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. vycházel, a uvedl, že postup podle zásad úspěšnosti ve sporu by se "výrazně dotkl majetkových a sociálních poměrů žalobkyně a byl by vůči ní nepřiměřeně tvrdým".

III.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek o údajném porušení jeho základních práv a vzal rovněž v úvahu, že jde o rozhodnutí svým charakterem nemeritorní a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal závěry obou obecných soudů ve vztahu k aplikaci ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") za vybočující z běžné aplikační praxe při rozhodování o náhradě nákladů jinak v řízení úspěšného účastníka. Jejich úvahy ohledně skutečností, ve kterých spatřovaly důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, ústavně nekonformními neshledal.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení při použití ustanovení § 150 o. s. ř. ukládají obecnému soudu, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Ústavní soud poukazuje na to, že "důvody hodné zvláštního zřetele" jsou relativně neurčitým pojmem, přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhují specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení.

Z uvedeného hlediska nelze odvolacímu soudu (resp. soudu prvního stupně) nic vytknout, neboť i když stěžovatel zpochybňuje především špatnou sociální a finanční situaci žalobkyně, nelze pochybovat o tom, že tyto důvody, které obecné soudy vedly k nepřiznání náhrady nákladů řízení, nejsou důvody osamocenými. V tomto směru ostatně Ústavní soud již dříve judikoval, že při posuzování moderace náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 150 o. s. ř. postupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť posouzení všech okolností případu podstatných pro použití citovaného ustanovení je zásadně záležitostí obecných soudů (shodně např. usnesení ÚS ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1307/10, I. ÚS 185/09 ze dne 17. 2. 2009 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Řádně odůvodněný právní závěr odvolacího soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, proto není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat. Ústavní soud neshledal, že by uvedené rozhodnutí obsahovalo prvky libovůle, nebo šlo o rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud dodává, že ani stěžovatelem uváděné odkazy na judikaturu Ústavního soudu nejsou zcela případné, neboť uvedenými rozhodnutími nebyly řešeny případy se zcela stejným skutkovým a procesním základem. Ústavní soud posuzuje ústavní stížnosti, týkající se aplikace ust. § 150 o. s. ř., individuálně a důkladně zvažuje ten který konkrétní případ nejen z hlediska kritérií uváděných stěžovatelem, ale i z hlediska intenzity případného vybočení z mezí ústavnosti. Ke zrušujícímu nálezu pak přistupuje zcela výjimečně, převážně v případech, kdy i výrok o nákladech řízení lze považovat za tzv. "překvapivý". Za takováto rozhodnutí jsou zpravidla považována rozhodnutí, v nichž soudy neseznámily účastníka řízení s odvoláním protistrany do rozhodnutí o nákladech řízení, či zcela problematicky odůvodňovaly použití § 150 o. s. ř., (ať již důvody nevhodnými, nebo nevzaly v úvahu všechna potřebná kritéria). V naznačených případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně někdy ruší také, či zejména proto, že účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat ve vztahu k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

V projednávané věci však jde o jinou situaci. Městský soud v Praze sice rozhodoval bez nařízení jednání [zcela v souladu s § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], avšak stěžovateli byly již z rozhodování soudu prvního stupně známy důvody použití moderace náhrady nákladů řízení a mohl k nim ve svém odvolání (zaměřeném jen proti výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení) řádně argumentovat.

Ústavní soud proto se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem uzavírá, že stěžovateli se nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv, v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěr odvolacího soudu, dle nějž v projednávané věci byly dány důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a Ústavní soud ho za situace, kdy napadenému rozhodnutí nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nepovažuje za protiústavní.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru