Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 164/98Nález ÚS ze dne 01.10.1998Přípustnost opravného prostředku proti rozhodnutí o udělení pořádkové pokuty v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopatření/pořádkové
příslušnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 111/12 SbNU 117
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.164.98
Datum podání09.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 66 odst.4, § 141 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 164/98 ze dne 1. 10. 1998

N 111/12 SbNU 117

Přípustnost opravného prostředku proti rozhodnutí o udělení pořádkové pokuty v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 1. 10. 1998 v ústním jednání ve

věci stěžovatele V. Ch., zastoupeného JUDr. Š. R., advokátem AK v Praze 1, Bolzanova 1,

proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998, sp. zn.

6 To 48/98, týkající se uložení pokuty v trestní věci odvolacím

soudem, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998, sp. zn.

6 To 48/98, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)

a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2,

§ 72 odst. 1 písm. a), 2, 3 a 4 zákona], napadl stěžovatel

pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 1998

(ve věci 6 To 48/98) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud

jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní

právo plynoucí z čl. 1 Listiny základních práv a svobod, příp. čl.

6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod;

podle tvrzení ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že obecný

soud I. stupně svým rozhodnutím (viz vpředu) mu uložil pořádkovou

pokutu ve výši 10.000,- Kč (§ 66 odst. 1 tr. ř.) a v poučení

o opravných prostředcích uvedl, že proti tomuto jeho rozhodnutí

není opravný prostředek přípustný. Přes toto poučení, které

nepokládal za zákonu odpovídající, stěžovatel opravný prostředek

(stížnost) podal, nicméně ke dni podání ústavní stížnosti

instančně nadřízený soud o ní nerozhodl. S odkazem na již zmíněné

ústavně zaručené základní právo proto navrhl, aby Ústavní soud

svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Účastník řízení o ústavní stížnosti, Městský soud

v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu (§ 30 odst. 3 zákona),

o jehož rozhodnutí se jedná, se k ústavní stížnosti k výzvě

Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil tak, že tvrzení

ústavní stížnosti s odkazem na ust. § 141 odst. 2 tr. ř. odmítl

a zdůraznil, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno

v řízení, v němž městský soud rozhodoval jako soud odvolací

a z tohoto důvodu podmínka (pro podání opravného prostředku)

stanovená zákonem (rozhodování věci v prvém stupni) nebyla

splněna; přesto však opravný prostředek stěžovatele byl předložen

nadřízenému soudu (Vrchnímu soudu v Praze), nicméně tento soud

o věci odmítl rozhodnout s tím, že jde o nepřípustný opravný

prostředek a spis bez vyřízení městskému soudu vrátil.

Obdobně se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřil

i Vrchní soud v Praze; také on - s odkazem na příslušné zákonné

ustanovení - dovodil nepřípustnost opravného prostředku

a v souvislosti s tím správnost poučení, jehož se stěžovateli

v řízení před obecným soudem dostalo, a aniž by učinil příslušný

procesní návrh, závěrem poznamenal, že "připuštění opravného

prostředku proti rozhodnutí soudu, který rozhodoval jako soud

druhého stupně, by se nynější dvojinstanční soustava soudů

(v trestním řízení) stala trojinstanční se všemi z toho

vyplývajícími důsledky".

Ústavní stížnost je důvodná.

Co do skutkového základu věci z vyžádaných vyjádření

vyplynulo, že již dříve zmíněná pokuta byla stěžovateli uložena za

to, že po vyhlášení jemu nepříznivého rozhodnutí odvolacího soudu,

spolu se svým obhájcem (podle tvrzení odvolacího soudu

ostentativně) opustil jednací síň, a že stížnost stěžovatele je

bez věcného vyřízení založena ve spise Obvodního soudu pro Prahu

7 (sp. zn. 24 T 65/97).

Obdobně jako v předcházejících věcech s totožnou tématikou

(III. ÚS 86/98 a III. ÚS 161/98), které Ústavní soud již dříve

posuzoval, základ posuzované ústavní stížnosti spočívá

v problematice přípustnosti opravného prostředku (stížnosti),

jestliže stěžovatel jím v trestním řízení před obecným soudem II.

stupně napadá nikoli meritorní rozhodnutí (tj. zpravidla

rozhodnutí o obžalobě), ale rozhodnutí, které tento soud vydal,

byť v souvislosti s ním, a které jinak - obecně je ex lege

podrobeno přezkumu nadřízeným soudem (§ 141 odst. 2 tr. ř.);

protože nálezy Ústavního soudu včetně jejich odůvodnění jsou

obecně přístupné (§ 59 zejména též odst. 4 zákona), co do

ústavního výkladu v úvahu přicházejících zákonných ustanovení

zcela postačí odkázat na odůvodnění nálezu zejména ve věci III. ÚS

86/98 (zatím ve Sbírce rozhodnutí nepublikované), jímž byl stran

posuzované materie podán podrobný výklad a jen pro větší

srozumitelnost tohoto nálezu připomenout, že podle předsvědčení

Ústavního soudu usnesení vydaná obecnými soudy ve věcech obdobných

této (za splnění již zmíněné podmínky) sluší (z důvodů dříve

vyložených) pokládat za rozhodnutí o samostatném meritorním (od

věci samé odlišném) základu, které se spravuje vlastním procesním

režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším

soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na

to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou

ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání

takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.

Takto vyloženou zásadu, vzhledem k tomu, že rozhodnutí

o uložení pořádkové pokuty (§ 66 tr. ř.) je ex lege v zásadě

podrobeno přezkumnému řízení (§ 66 odst. 4 zákona), bylo proto

nutno vztáhnout i na posuzovanou ústavní stížnost a důsledně,

vzhledem k tomu, že zásada přezkumu rozhodnutí vydaných

v soustavě obecných soudů náleží k základním ústavním principům

spravedlivého procesu (tj. stanoveného postupu viz čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod) dovodit, že napadené

rozhodnutí, byť z jiných důvodů než tvrdil stěžovatel, není

s těmito principy souladné.

Pokud pak jde o důvody vedoucí Ústavní soud ke zrušení

ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jehož protiústavní vady

byly v rozsahu provedeného přezkumu shledány toliko v části

obsahující poučení o opravném prostředku, postačí odkázat na

důvody podrobně vyložené v nálezu ve věci III. ÚS 65/93 (publ. in

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

1., č. 27, Praha, 1994) s tím, že tam vyloženým důvodům nejeví se

potřeba cokoli dodávat.

Z takto vyložených důvodů, na něž se odkazují i vývody

obecných soudů, bylo proto rozhodnuto tak, jak z výroku tohoto

nálezu je zřejmé, když vlastní meritum napadeného rozhodnutí

ponechal Ústavní soud zcela stranou své pozornosti [§ 82 odst. 1,

3 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 1. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru