Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1634/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1634.15.1
Datum podání01.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1634/15 ze dne 25. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Ing. Martina Pinla, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem, AK se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2015 č. j. 12 To 67/2013-34493, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jenž byl Ústavnímu soudu doručen dne 1. června 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 8 odst. 2, článku 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod, článku 96 odst. 2 Ústavy České republiky, článku 5 a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 17. března 2015 č. j. 12 To 67/2013-34493 Vrchní soud v Praze zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. července 2013 č. j. 2 T 11/2006-33975, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby vrchního státního zastupitelství ze dne 28. února 2006 sp. zn. 2 VZv 5/2001, a uložil Krajskému soudu v Plzni, aby ve věci učinil nové rozhodnutí; současně tomuto soudu nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu.

Ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora uvedenému rozsudku, neboť se domnívá, že vrchní soud měl věc projednat ve veřejném zasedání, sám doplnit dokazování a meritorně rozhodnout, nikoliv věc vrátit krajskému sodu k novému projednání. Stěžovatel nesouhlasí s přikázáním věci k projednání v jiném složení senátu a polemizuje s právními závěry vrchního soudu.

Dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci trestního řízení, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

Namítá-li stěžovatel, že k zásahu do jeho práv došlo soudním rozhodnutím, kterým byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání, musí Ústavní soud návrh hodnotit jako podaný předčasně, a tedy jako návrh nepřípustný. Z povahy věci je zřejmé, že napadeným rozhodnutím trestní řízení ve věci stěžovatele nekončí, naopak bude obecnými soudy znovu meritorně rozhodováno. Nutno přitom podotknout, že jsou to v prvé řadě právě obecné soudy, které jsou povinny, chránit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele (srov. článek 4 Ústavy České republiky). Ústavní soud proto za současné procesní situace není oprávněn o návrhu stěžovatele rozhodnout, aniž by se dostal do rozporu se shora formulovanou zásadou subsidiarity ústavní stížnosti. Cesta k zásahu Ústavního soudu by se stěžovateli otevřela až po faktickém skončení trestního řízení, ve chvíli, kdy již nebude mít k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých práv.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru