Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1631/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1631.15.1
Datum podání01.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1631/15 ze dne 8. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti navrhovatelky Kamily Jarošové, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2015 sp. zn. 4 To 69/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2014 č. j. 43 T 17/2006-12931, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní soud obdržel dne 1. června 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

3. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře přísně ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Z obsahu napadených rozhodnutí a jejich poučení je přitom zřejmé, že se stěžovatelka může ochrany svých práv domoci prostřednictvím institutu dovolání ve smyslu ustanovení § 265a a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud se přitom otázkou subsidiarity ústavní stížnosti k institutu dovolání dle trestního řádu velmi obsáhle zabýval ve svém stanovisku pléna, kterým byla praxe Ústavního soudu v této oblasti objasněna a sjednocena [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014 vyhlášené pod č. 40/2014 Sb.)]. Na jeho závěry lze pro podrobnosti odkázat. Výrok tohoto stanoviska pléna pak zní: "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." Je tedy zjevné, že stěžovatelkou podaná ústavní stížnost nesplňuje podmínky přípustnosti uvedené v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sama uvádí, že proti napadeným rozhodnutím brojí rovněž dovoláním u Nejvyššího soudu. Teprve až Nejvyšší soud posoudí důvodnost podaného dovolání, bude se stěžovatelka moci případně obrátit na Ústavní soud s tím, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována její základní práva a svobody.

4. Na závěr se sluší dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nijak nepoškozuje, neboť pokud by jí podané dovolání neuspělo, bude moci např. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelčinu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Totožně rozhodl Ústavní soud například v usnesení ze dne 3. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 3731/12 nebo v usnesení ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4894/12 (dostupná na http://nalus.usoud.cz), kde poukázal na případy v judikatuře Ústavního soudu, kdy ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná pro souběžné podání dovolání, dovolání však posléze bylo odmítnuto jako nepřípustné ze zákona a přesto Ústavní soud ústavní stížnost považoval za včasnou (kupř. usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1461/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru