Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1628/10 #2Usnesení ÚS ze dne 09.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkPromlčení
důkaz/volné hodnocení
důkazní břemeno
Bezdůvodné obohacení
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1628.10.2
Datum podání04.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 107 odst.3

99/1963 Sb., § 119a odst.1, § 118c odst.1, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1628/10 ze dne 9. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. T., zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou v Brně, Obilní trh 4, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2009 č. j. 30 C 77/2006-157 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2010 č. j. 19 Co 212/2009-175, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ze dne 4. 6. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byly rozhodnutími porušeny čl. 90 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 dodatkového protokolu k této Úmluvě.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 30 C 77/2006, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.

Stěžovatel podal 29. 12. 2005 žalobu proti dvěma žalovaným na zaplacení částky 850.715 Kč jako škody v podobě ušlého zisku a částky 92.125 Kč za služby s užíváním bytu. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaní užívali byt ve vlastnictví stěžovatele bez právního důvodu od roku 1995 do 29. 8. 2005 (kdy vyklidili byt) a nehradili mu žádný nájem ani služby spojené s užíváním bytu; stěžovatelem vyčíslená částka pak odpovídá nájemnému běžnému v daném místě a čase a dále rozsahu a ceně poskytnutých služeb. Současně se stěžovatel domáhal částky 3.400 Kč jako náhrady škody za revizi plynu.

Městský soud rozhodl rozsudkem tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovateli částku 17.034 Kč jako bezdůvodné obohacení za služby poskytované s užíváním bytu; ve zbytku uplatněný nárok za služby zamítl z důvodu promlčení (stěžovatel již od roku 1995 věděl, že došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení, neboť žalovaní byt užívali a ničeho neplatili). Soud dále zamítl žalobu ohledně škody ve výši 3.400 Kč s tím, že stěžovatel přes poučení nepředložil žádný důkaz k prokázání tohoto nároku. Žalobu soud zamítl i ohledně částky 850.715 Kč. Odůvodnil to tím, že, ačkoliv tvrzení stěžovatele odpovídají spíše institutu bezdůvodného obohacení (a v takovém případě by majetkovým vyjádřením bylo obvyklé nájemné), stěžovatel požadoval částku výslovně z titulu náhrady škody a snažil se prokázat výši nároku (škody) důkazy o výši obvyklého nájemného, přičemž takové důkazy jsou z hlediska náhrady škody nepodstatné (soud proto tyto důkazy nehodnotil). Soud uvedl, že stěžovatel předložil jako důkaz posudek obchodní společnosti o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase a dále tvrdil (avšak neprokázal) shodnost sousedního bytu v daném domě a předložil jako důkaz o výši nájemného stvrzenky stěžovatelem vystavované za vybrané nájemné sousedního bytu. Soud tedy vzal za prokázané, že žalovaní užívali byt stěžovatele bez právního důvodu, avšak stěžovatel ohledně uplatňovaného ušlého zisku 850.715 Kč nesplnil povinnost tvrzení (netvrdil nic o konkrétních zájemcích o nájem předmětného bytu, které musel odmítnout pro protiprávní jednání žalovaných) ani povinnost důkazní (nebyl prokázán vznik škody).

Stěžovatel podal odvolání, kde setrval na své argumentaci o způsobení škody (namítal, že pokud by v bytě nebydleli žalovaní, mohli by tam bydlet jiné osoby, které by řádně platily za užívání) a poukázal znovu na faktický stav (žalovaní ničeho za užívání bytu neplatili, nekomunikovali, nevyklidili byt dle soudního rozhodnutí). Uvedl, že výši škody tvrdil a prokazoval obvyklým nájemným a nájemným v sousedním identickém bytě a předložil posudek obchodní společnosti; žalobou přitom požadoval (vycházeje z nájemného v sousedním bytě) částku mnohem nižší, než by mu náležela jako obvyklé nájemné v daném místě a čase. Namítl také, že promlčecí doba počala běžet až od právní moci rozsudku ukládajícího vyklizení bytu, tedy nároky nejsou promlčené (poukázal na to, že v řízení o vyklizení se žalovaní bránili dohodou o výměně bytů, ze které dovozovali právo užívání).

Krajský soud napadený zamítavý prvostupňový výrok potvrdil (částečně z jiných důvodů). Uvedl, že se ztotožnil se závěrem městského soudu, že ohledně částky 3.400 Kč za způsobenou škodu stěžovatel neunesl břemeno tvrzení. Odvolací soud se ztotožnil dále s výší přiznaného bezdůvodného obohacení za služby spojené s užíváním bytu, a tedy i s řešením otázky promlčení zbytku uplatněného nároku na službách (stěžovatel od počátku věděl, kdo byt užívá a čerpá služby, aniž by za ně cokoliv platil). Ohledně částky 850.715 Kč se odvolací soud ztotožnil s tím, že stěžovatel nárok na náhradu škody neprokázal (tj. tvrdil, ale neprokázal, že by mohl byt za dané období pronajmout konkrétnímu subjektu za konkrétní nájemné). Uvedl však současně, že prvostupňový soud nebyl vázán právním hodnocením stěžovatele, přičemž tvrzení stěžovatele nasvědčovala (přestože tento neustále výslovně trval na náhradě ušlého zisku) institutu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud však dospěl k závěru, že ačkoliv stěžovatel ohledně tohoto bezdůvodného obohacení splnil povinnost tvrzení, tento nárok neprokázal. Uvedl, že stěžovatel předložil k prokázání výše nároku posudek vyhotovený obchodní společností, který žalovaní zpochybnili. Nejednalo se o znalecký posudek znalce ustanoveného soudem na návrh stěžovatele, proto stačilo neuznání závěrů uvedených v této soukromé listině ze strany žalovaných (závěry v posudku nemuseli žalovaní vyvracet jinými důkazy). Bylo tedy na stěžovateli, aby po zpochybnění soukromé listiny předložil jiné důkazy k výši nároku nebo navrhl znalecký posudek soudního znalce, což však neučinil. Odvolací soud konstatoval, že i v případě tohoto nároku by se stran běhu promlčecí lhůty aplikoval obdobný přístup jako u služeb.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že od počátku bylo z jeho tvrzení o užívání bytu bez právního důvodu a o neplacení žádných plateb žalovanými zřejmé, že se domáhá nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Není mu tedy zřejmé, proč prvostupňový soud, nevázaný právním názorem stěžovatele, posoudil nárok z titulu náhrady škody, ačkoliv sám připustil, že tvrzení odpovídají spíše bezdůvodnému obohacení. Dle stěžovatele se odvolací soud nevypořádal s odvolací námitkou o nesprávném právním posouzení věci městským soudem.

Stěžovatel má také za to, že soudy porušily jeho práva, pokud nehodnotily jím předložené důkazy (tzv. opomenuté důkazy). Uvedl, že prvostupňový soud nehodnotil důkazy proto, že je považoval z hlediska jeho nesprávné právní kvalifikace za nepodstatné. Z rozsudku odvolacího soudu pak dle stěžovatele vyplývá, že městský soud v určitých směrech pochybil a jeho kroky byly nejasné. Odvolací soud uvedl, že bylo možno nárok posoudit jako bezdůvodné obohacení; za této situace měl dle stěžovatele rozsudek městského soudu změnit nebo zrušit. Stěžovatel má za to, že předložil dostatek důkazů, aby mu byla podstatně větší část uplatněného nároku přiznána. Stěžovatel je přesvědčen, že názor odvolacího soudu, že ke zpochybnění posudku obchodní společnosti postačí jeho znevěrohodnění (neuznání) žalovanými, je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř.

Stěžovatel, stejně jako v předchozím řízení, nesouhlasí se závěry ohledně běhu promlčecí doby; dle něj začala běžet až od právní moci rozsudku o vyklizení (to byly vztahy mezi účastníky postaveny najisto). Navíc soudy neměly k námitce promlčení přihlédnout z důvodu § 107 odst. 3 o. z. Dle stěžovatele se soudy tímto stanoviskem stěžovatele vůbec nezabývaly.

Stěžovatel má za to, že v důsledku přílišného formalismu byla jeho žaloba v převážné části zamítnuta, přestože jeho nárok je oprávněný; obecné soudy neposkytly ochranu jeho právům.

Po prostudování vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že se odvolací soud nezabýval otázkou právní kvalifikace uplatněného nároku prvostupňovým soudem, ani v tom, že by stěžovatel v řízení vznášel jen tvrzení nasvědčující bezdůvodnému obohacení. Naopak je ze spisu zřejmé, že stěžovatel uváděl v průběhu celého řízení současně tvrzení nasvědčující bezdůvodnému obohacení a tvrzení nasvědčující ušlému zisku ("žalovaní neplatili ničeho", "byt mohly užívat jiné osoby, které by platily"), když tyto souhrnně výslovně navíc kvalifikoval (ač právně zastoupen) jako způsobenou škodu. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí jasně a srozumitelně vypořádal s možností aplikace institutu náhrady škody i institutu bezdůvodného obohacení; ve vztahu ke každé z těchto možných kvalifikací se zabýval otázkou naplnění břemene tvrzení a důkazního břemene stěžovatelem. Je také evidentní, že částečně korigoval i postup prvostupňového soudu, když na rozdíl od prvostupňového soudu se zabýval nejen náhradou škody, ale i otázkou bezdůvodného obohacení (břemenem tvrzení a důkazním břemenem).

Námitka o nutnosti jiného určení počátku běhu promlčecí lhůty je pak pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud má za to, že soudy důvod počítání promlčecí lhůty již od roku 1995 (a nikoliv od právní moci rozsudku o vyklizení 2004) dostatečně vyložily, v jejich závěrech Ústavní soud neshledává protiústavní exces, jde o závěry logické, ze kterých je ostatně zřejmý jejich náhled i na případnou aplikaci § 107 odst. 3 o. z. Z ústavní stížnosti i vyžádaného spisu se podává, že stěžovatel od počátku tvrdil, že byt je užíván bez právního důvodu a od června 1995 žalovaní ničeho neplatili (nájem ani služby), ačkoliv byt užívali. Přirozeně tedy, i pokud by zde hypoteticky byla platná nějaká dohoda, nasvědčující oprávněnému užívání bytu, na faktu, že žalovaní za užívání bytu od roku 1995 nic neplatili (jak tvrdí stěžovatel) a stěžovatel by se proto domáhal nároku (peněžité částky) u soudu, by se nic neměnilo. Není zde tedy důvod ochrany rovného postavení ve smyslu § 107 odst. 3 o. z.; rovné postavení stran nebylo obecnými soudy v dané věci porušeno.

Stěžovatel má dále za to, že předložil dostatek důkazů k prokázání větší části uplatněného nároku, namítl, že soudy opomenuly jeho důkazy a odvolací soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů. Uvedl, že pokud odvolací soud dospěl k jinému právnímu hodnocení, měl prvostupňový rozsudek změnit nebo zrušit.

Ani v tomto případě však Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Nelze přisvědčit ani souvisejícímu tvrzení o přílišném formalismu v postupu soudů; skutečnost, že stěžovatel neunesl (po opakovaných výzvách a při dostatečném prostoru k tvrzení i důkazním návrhům) důkazní břemeno a věc proto byla posouzena v jeho neprospěch, není přílišným formalismem, ale následkem procesní odpovědnosti účastníků řízení (tedy i stěžovatele) za výsledek. Ze spisu se podává, že stěžovatel v řízení výši uplatňovaného nároku 850.715 Kč opíral o dvě tvrzení, jednak o výši nájemného jím vybíraného v daném domě u sousedního identického bytu a jednak o výši nájemného obvyklého v daném místě a čase. Městský soud stěžovatele opakovaně, i zcela konkrétně, vyzýval k jasným tvrzením a navržení či předložení odpovídajících důkazů, a činil tak i ve vztahu k stěžovatelem tvrzené výši nájemného ze sousedního bytu a výši obvyklého nájemného (č. l. 31, 70, 106 spisu); použita byla i koncentrace dle § 118c odst. 1 o. s. ř. Účastníci byli závěrem poučeni dle § 119a odst. 1 o. s. ř. Je pravdou, že městský soud se důkazy stěžovatele k prokázání výše bezdůvodného obohacení nezabýval, neboť nárok kvalifikoval jako náhradu škody a nikoliv bezdůvodné obohacení; předložené důkazy přitom směřovaly k prokázání bezdůvodného obohacení. Z vyžádaného spisu i z rozsudku městského soudu je však zřejmé, že stěžovatel ohledně nájemného ze sousedního bytu nenavrhl ani nepředložil žádný důkaz, kterým by prokazoval shodnost bytů (mající přirozeně vliv na výši plateb za užívání); i městský soud konstatoval, že shoda bytů tedy zůstala pouze v rovině tvrzení stěžovatele. Stěžovatel prokazoval (stvrzenkami) "jen" to, že vybíral u sousedního bytu nájem v určité výši. S ohledem na poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř. je pak zřejmé, že stěžovatel nemohl nové důkazy v tomto směru vznést po vyhlášení rozsudku. Odvolací soud pak korigoval dílčí právní závěry městského soudu a zaměřil se tedy vedle otázky náhrady škody i na otázku bezdůvodného obohacení. Vypořádal se proto i s důkazem, který stěžovatel předložil v prvostupňovém řízení k prokázání obvyklého nájemného - posudek obchodní společnosti. Nelze zde přitom shledat protiústavní vybočení spočívající v porušení volného hodnocení důkazů. Přestože k tomuto důkazu se konkrétně vyjádřil až odvolací soud, z rozhodnutí odvolacího soudu jasně vyplývá, že postup po zpochybnění soukromé listiny je zřejmý/daný, tedy důkazní břemeno bylo na stěžovateli, avšak ten je neunesl, když ani po poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř. nenavrhl další důkazy prokazující obvyklé nájemné. Takový postup (důsledek přesunu důkazního břemene) ohledně soukromé listiny není v rozporu s ustálenou praxí a není porušením práva na spravedlivý proces. Stěžovatel přitom měl dle spisu dostatečný prostor k tomu, aby po zpochybnění posudku - soukromé listiny (ta byla zpochybněna žalovanými jednak v písemném podání před jednáním, kdy podání bylo s dostatečným předstihem doručeno zástupci stěžovatele, a jednak byla zpochybněna při posledním jednání) případně navrhl, a to i po poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř., další důkazy k prokázání obvyklého nájemného (to ostatně konstatoval již odvolací soud).

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru