Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1623/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/uplatnění nároku na náhra... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
správní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1623.11.1
Datum podání03.06.2011
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

zákon; 84/1990 Sb. ; o právu shromažďovacím ; § 10/2/b

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 82

82/1998 Sb., § 31a

84/1990 Sb., § 10 odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1623/11 ze dne 8. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1/ M. B., 2/ M. P., 3/ R. V., 4/ R. F., 5/ J. F., 6/ J. M., 7/ M. M., 8/ D. R. H., 9/ Bc. V. F., 10/ K. K. a 11/ E. M., zastoupených JUDr. Robertem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 8, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - "zásahu Policie ČR proti bohoslužbě konané dne 9. 4. 2011 v Krupce", spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud nálezem deklaroval, že "zásahem Policie ČR bylo dne 9. dubna 2011 porušeno jejich právo na nedotknutelnost osoby, právo shromažďovací, svoboda projevu a právo svobodně projevovat své náboženství a víru podle článků 7, 16, 17 a 19 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listiny"). Posléze stěžovatelé navrhli, aby senát Ústavního soudu "ústavní stížnost postoupil plénu" a to zrušilo ustanovení § 10 odst. 2 písm. b), zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 84/1990 Sb."), jelikož podle jejich názoru představuje porušení základních práv zaručených v čl. 19 Listiny.

Ústavní stížnost - konkrétně - oponuje postupu Policie České republiky, jež ve městě Krupka dne 9. 4. 2011, aby zajistila projití ohlášeného pochodu Dělnické strany sociální spravedlnosti po plánované trase, vytlačila stěžovatele (a další občany) účastnící se náboženského obřadu (ekumenické bohoslužby "pod širým nebem"), kteří jím chtěli průchodu tímto místem zabránit.

Námitky vtělené do ústavní stížnosti se soustřeďují k otázce ústavněprávně konformního řešení kolize dvou shromáždění, z nichž jedno ("mobilní") je oznámeno podle § 4 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., zatímco druhé oznamovací povinnosti nepodléhá [§ 4 odst. 1 písm. b) téhož zákona]. Stěžovatelé argumentují testem proporcionality ku podpoře úsudku, že Policie České republiky měla účastníky oznámeného pochodu přimět, aby "jeho trasu změnili tak, že projdou o ulici vedle".

Stěžovatelé současně namítají, že zásah Policie České republiky s použitím "řady donucovacích prostředků", pakliže směřoval proti "bezbranným osobám" účastnícím se pokojného náboženského shromáždění prostého jakýchkoli "společensky zavrženíhodných" pohnutek, neobstojí z ústavněprávních hledisek též proto, že odporuje zejména právu na nedotknutelnost osoby zaručenému v čl. 7 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.

Řečené je významné i v posuzované věci.

Stěžovatelé totiž výslovně uznávají, že nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); dovozují však, že ústavní stížnost je přesto přípustná, neboť svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. "Přesah" vlastních zájmů spojují s poukazem na srovnatelný incident z března 2011 v Novém Bydžově a vyslovují přesvědčení, že k zákroku vůči protidemonstraci v Brně dne 1. 5. 2011 nedošlo pouze "z praktických důvodů", neboť "protidemonstrantů bylo třikrát více než pochodujících extrémistů".

Jde tudíž - primárně - o to, zda lze ve prospěch stěžovatelů jimi dovolávané ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu použít.

Výjimečné okolnosti, jež zakládají možnosti postupu podle tohoto ustanovení, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tezí - již vícekrát, a ilustrativně ji shrnuje komentář autorů Wagnerová, E. a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání, Praha: ASPI, 2007, str. 383 a násl. (v podrobnostech níže). V nálezu sp. zn. III. ÚS 627/08 s odvoláním na vlastní judikaturu Ústavní soud konstatoval, že podmínku o "podstatném přesahu vlastních zájmů" stěžovatele je nutno vykládat restriktivně, a mělo by se jednat o významný veřejný zájem na zachování ústavnosti, který vyžaduje, aby konkrétní ústavní stížnost byla projednána, aniž by bylo žádoucí vyčkávat, až vyvstane příležitost k posouzení jiné ústavní stížnosti, formálně přípustné.

O situaci "aplikace neústavního právního předpisu", zdůvodňující postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v dané věci nejde již proto, že stěžovateli zde namítané ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb. nebylo pro zásah policejního orgánu určující, neboť otázka "časové priority" jednoho ze shromáždění, již upravuje, se zde klást věcně nemohla. Spor totiž spočíval v kolizi shromáždění, spojeném s oznamovací povinností, a shromážděním ("stěžovatelů"), jež se samo identifikovalo se zákonnou výjimkou z ní [§ 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb.], a tím rovněž - ve vztahu k danému skutkovému základu - nemůže ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb. ani logicky otevírat "zásadní ústavněprávní otázky". Jinak řečeno, aniž by Ústavní soud posuzoval, zda se jednalo o exces z výkonu práva pořádat náboženské shromáždění (shromáždění sloužící k projevům náboženského vyznání) či nikoli, podstatné je, že stěžovatelé nedoložili, že k zákroku Policie České republiky vůči shromáždění, jehož se účastnili, došlo právě v aplikačním rámci tohoto ustanovení.

Ani další doktrinárně dovozované podmínky aplikace § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepřicházejí - očividně - v úvahu, a to ať již jde o případný "dopad na mnoho osob a mohlo se předejít množství soudních sporů", nebo o "prosazení závaznosti předchozího nálezu Ústavního soudu", či o "odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu". Nedostatek "systémově efektivního prostředku" ochrany práv stěžovatelé netvrdí, a naopak zjevně vycházejí z předpokladu opaku.

Uplatnění principu subsidiarity, stěžovateli tím nedoceněného, podporuje též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 5. 2011 ve věci Ťupa v. Česká republika, stížnost č. 39822/07.

Je tudíž namístě uzavřít, že důvody pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů jakožto projednatelné - ve smyslu jimi dovolávaného ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - dány nejsou.

Ústavní stížnost je tím podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a Ústavní soud ji proto podle shora citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.

Již jen nad tento rozhodný rámec se sluší zaznamenat, že zájmu stěžovatelů (hodnoceném v obecné rovině) koresponduje instrumentárium upravené v ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. (za předpokladu průkazu podmínky "trvání zásahu nebo jeho důsledků", jakož i jiného žalobního žádání - srov. § 85 s. ř. s., rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2007, č. j. 8 Aps 1/2006-92, a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 130/06), resp. v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jmenovitě v jeho ustanovení § 31a (jehož forma zadostiučinění ve smyslu "konstatování porušení práva" naopak petitu ústavní stížnosti odpovídá), a není ani vyloučeno - ve vztahu k některým tvrzeným porušením práv stěžovatelů - i užití institutu dle § 11 a násl. obč. zák. (viz též již zmíněný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 5. 2011 ve věci Ťupa v. Česká republika, stížnost č. 39822/07, odst. 40-41).

Co do toho prostředku ochrany práv, jejž stěžovatelé zvolili v dané věci (§ 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, jmenovitě ochrany před "jiným zásahem orgánu veřejné moci"), stojí za připomenutí, že také ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci, a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále např. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08 a III. ÚS 1066/10).

V usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 569/09, Ústavní soud zaznamenal, v návaznosti na znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci", že naopak "z charakteru jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil resp. vůbec nepočal, se podává, že obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný kterémukoli orgánu veřejné moci, jsou pojmově vyloučeny [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu] viz např. nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22.05.1997 (N 62/8 SbNU 119)".

Shodný závěr, vycházející z posledně označeného nálezu, zopakoval Ústavní soud rovněž v usnesení ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 690/2000, a rozvinul jej dále tak, že žádá-li stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, aby Ústavní soud "konstatoval porušení ... (jeho) základních práv a aby Policii ČR zakázal v uvedených zásazích pokračovat, bylo by možno výrok vyhovujícího nálezu Ústavního soudu označit za toliko akademický, neboť je zjevné, že zásah Policie ČR vůči stěžovateli - ač skutečně mohl porušovat jeho citovaná základní práva nebo svobody - byl zásahem jednorázovým, který již v době podání ústavní stížnosti dále nepokračoval a zejména v jeho osobní sféře nevyvolával a nevyvolává žádné právní následky. Jinak řečeno, ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu". Poté "pro úplnost" Ústavní soud dodal, že "ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a že ji tedy lze podat toliko po vyčerpání všech ostatních prostředků k ochraně práv, tzn. až po využití všech možností, které skýtá právní řád ČR. Pokud by totiž Ústavní soud měl rozhodovat přímo o zásahu orgánu veřejné moci tak, jak požaduje stěžovatel, představoval by prakticky první přezkumnou instanci, která by musela provést úplná skutková zjištění daného případu, což však zjevně nekoresponduje s ústavně právním vymezením postavení Ústavního soudu dle čl. 83 Ústavy, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti". Konečně v tomto nálezu Ústavní soud - ve zcela srovnatelné skutkové situaci s nyní posuzovanou, totiž stěžovatele "brojícího proti násilí ze strany orgánů státní moci" - uzavřel, že stěžovatel "mohl využít též postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, popř. podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti ve smyslu občanského zákoníku".

S řečeným nejsou v kolizi ani závěry stanoviska Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS - st. 25/08, ST 25/49 SbNU 673, týkající se rozhodnutí o vazbě, z níž byl obviněný posléze propuštěn (viz rozhodný argument "přístupu stěžovatele k odškodnění za nezákonné rozhodnutí"), stejně jako praxe Ústavního soudu ve vztahu k již realizovaným domovním prohlídkám, kdy důkazní důsledky přetrvávají (nález ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96), anebo ta rozhodnutí, v nichž "aktuálnost zásahu" byla předjímána, jako tomu bylo při neumožnění účasti advokátu při úkonech v trestním řízení (viz kupříkladu usnesení ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 734/05).

Není nakonec argumentačně bez významu, že oproti podmínkám odškodnění za nezákonné rozhodnutí není nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ("jiným zásahem orgánu veřejné moci" - viz usnesení ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 130/06) odvislý od autonomního rozhodnutí příslušného orgánu.

Je-li ústavní stížnost - ve smyslu výše vyloženém - nepřípustná, nepřichází - již logicky - v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem na zrušení ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím; ten musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru