Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1622/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Trutnov
POLICIE - KŘ policie Královohradeckého kraje, ÚO Trutnov
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost ro... více
Věcný rejstříktrestná činnost
trestní stíhání/zahájení
orgán činný v trestním řízení
procesní postup
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1622.15.1
Datum podání29.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 8, #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158 odst.3, § 159a

40/2009 Sb., § 184

89/2012 Sb., § 81, § 82 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1622/15 ze dne 10. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Mgr. Marie Voříškové, zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 27. března 2015 č. j. 1 KZN 351/2015-11, proti vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 29. ledna 2015 č. j. 2 ZN 51/2015-7 a proti vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru Trutnov, odloučeného pracoviště -Dvůr Králové nad Labem ze dne 1. prosince 2014 č. j. KRPH-78594-18/TČ-2014-051071-MŠT, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Trutnově a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo podle jejího názoru dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na respektování soukromého

a osobního života chráněného článkem 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy.

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 8. srpna 2014 podala stěžovatelka na Policii České republiky, Krajském ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územním odboru Trutnov, odloučeném pracovišti - Dvůr Králové nad Labem (dále jen "policejní orgán") oznámení, v němž uvedla, že paní Marie Kropáčková v září roku 2012 uveřejnila pod různými uživatelskými jmény příspěvky na webovém portálu www.kurzy.cz v diskuzi k firmě "Mgr. Marie Voříšková, advokát", čímž mělo dojít ke spáchání trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 trestního zákoníku.

Policejní orgán tento podnět na základě § 158 odst. 1 trestního řádu ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, přešetřil a dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo ke spáchání trestného činu. Policejní orgán proto věc administrativně založil, aniž by ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu zahájil úkony trestního řízení, o čemž byla stěžovatelka dne 4. prosince 2014 řádně vyrozuměna.

Proti postupu policejního orgánu se stěžovatelka bránila tím, že dne 22. prosince 2014 podala podnět k prošetření zachování zákonnosti napadeného postupu na Okresní státní zastupitelství v Trutnově, které však v uvedeném postupu policejního orgánu neshledalo žádné pochybení, o čemž stěžovatelku vyrozumělo přípisem ze dne 29. ledna 2015 č. j. 2 ZN 51/2015-7.

Stěžovatelka se dne 4. března 2015 obrátila s podnětem k výkonu dohledu podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") na Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, jež ve svém vyrozumění ze dne 27. března 2015 č. j. 1 KZN 351/2015-11 neshledalo v postupu Okresního státního zastupitelství v Trutnově žádné závady a právní názor o neexistenci podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 trestního zákoníku posoudilo jako správný.

Stěžovatelka následně dne 18. května 2015 podala podnět nejvyššímu státnímu zástupci ke kontrole skončené věci podle § 12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství, na nějž však do doby podání projednávané ústavní stížnosti neobdržela ze strany Nejvyššího státního zastupitelství žádnou reakci.

III.

Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti shora uvedenému postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího práva na respektování soukromého a osobního života dle článku 8 Úmluvy a 10 odst. 2 Listiny, neboť v projednávané věci nebylo provedeno efektivní trestní řízení. Chybným postupem orgánů činných v trestním řízení mělo rovněž dojít k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a 6 odst. 1 Úmluvy.

Policejní orgán podle názoru stěžovatelky pochybil, když formálně nezahájil trestní řízení ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu, přestože fakticky prováděl úkony trestního řízení, zejména vyžadoval podání vysvětlení od fyzických a právnických osob či odborná vyjádření od příslušných orgánů. Tím, že nebyly zahájeny úkony trestního řízení postupem dle § 158 odst. 3 trestního řádu, měla být stěžovatelka v postavení poškozené zkrácena o právo na podání opravného prostředku ve formě stížnosti proti usnesení o odložení věci podle § 159a odst. 7 trestního řádu, v jehož vydání by řádně zahájené trestní řízení jinak vyústilo. Mohla se proto bránit pouze podáním podnětu k přezkoumání postupu policejního orgánu ze strany státního zastupitelství na základě § 157 odst. 2 písm. a) trestního řádu. V uvedeném postupu policejního orgánu, jenž byl následně aprobován i ze strany okresního a krajského státního zastupitelství, spatřuje stěžovatelka porušení svých základních práv a svobod.

IV.

Po posouzení projednávané ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 28. června 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10, trestněprávní poměr je vztahem pouze mezi pachatelem trestného činu a státem a neexistuje ústavně zaručené právo třetí osoby na stíhání či odsouzení pachatele. Zároveň však nelze pominout skutečnost, že je povinností státu garantovat ochranu základních lidských práv i prostřednictvím efektivního trestního řízení, přičemž selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat například porušení článku 2, článku 3, článku 4 či výjimečně také článku 8 Úmluvy. Právo poškozených na efektivní trestní řízení je tudíž nezbytně provázáno s jejími substantivními ústavními právy zakotvenými v Listině a Úmluvě (srov. usnesení ze dne 17. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).

Jelikož stěžovatelka tvrdí, že jednáním, které policejnímu orgánu oznámila a o jehož prošetření usiluje, bylo zasaženo do jejího soukromí a osobního života, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost prizmatem práva na respektování soukromého a osobního života ve smyslu článku 8 Úmluvy, kterému na úrovni vnitrostátní odpovídá článek 10 Listiny. Ústavní soud již dříve s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva konstatoval, že na rozdíl od článku 2, 3 a 4 Úmluvy jsou požadavky na činnost orgánů činných v trestním řízení při dotčení práva garantovaného článkem 8 Úmluvy obecně nižší, a to s ohledem na skutečnost, že trestněprávní ochrana se vyžaduje toliko v případech nejzávažnějších zásahů do tohoto práva (viz usnesení ze dne 26. března 2014 sp. zn. I. ÚS 4019/13). Zpravidla půjde o déletrvající útoky jako je domácí násilí, závažné delikty se sexuálním podtextem jako je pohlavní zneužívání, či sexuální obtěžování mladistvých. Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro efektivní trestní řízení je totiž z ústavněprávního hlediska možné toliko v případech újmy ohrožující či poškozující nenahraditelné individuální zájmy, jako je život, zdraví, nebo sexuální důstojnost, a tedy v případech, kdy poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami (srov. usnesení ze dne 27. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 1910/15). Jak již bylo Ústavním soudem (viz zejména nález ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 a nález ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14), ale i Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Söderman proti Švédsku ze dne 12. listopadu 2013 č. 5786/08, § 83-85) v minulosti judikováno, v případech méně závažných zásahů do článku 8 Úmluvy postačuje možnost domáhat se nápravy v rámci civilního řízení. Právo poškozených na efektivní trestní řízení tak může být dotčeno toliko za předpokladu velmi intenzivního porušení základních práv, přičemž u méně flagrantních zásahů postačí nižší standard ochrany prostřednictvím správního nebo občanského práva.

V posuzované věci stěžovatelka podala oznámení o spáchání trestného činu pomluvy dle § 184 trestního zákoníku. V souvislosti s pácháním uvedeného trestného činu sice dochází k zásahu do práva na respektování soukromého a osobního života ve smyslu článku 8 Úmluvy, ten však nepochybně nedosahuje takové intenzity a závažnosti, jež by z hlediska existence práva na efektivní trestní řízení byla způsobilá přivodit vznik ústavněprávně relevantní újmy. V dané věci navíc nelze opomenout skutečnost, že v případě namítání skutečností, jež by mohly naplňovat skutkovou podstatu trestného činu pomluvy, přichází v úvahu podání občanskoprávní žaloby pro zásah do osobnostních práv chráněných v § 81 a násl. občanského zákoníku. Stěžovatelka však tuto možnost nevyužila, resp. s takovou skutečností Ústavní soud neobeznámila.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo vůbec dotčeno stěžovatelčino právo na respektování soukromého a osobního života podle článku 8 Úmluvy, neboť v projednávaném případě nebylo možno dovodit existenci práva na efektivní trestní řízení.

Ústavní soud dále konstatuje, že ve fázi prověřování okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, tzn. postupem orgánů činných v trestním řízení podle § 158 odst. 3 až § 159a trestního řádu, nelze ve vztahu k potencionálním poškozeným uvažovat o garancích jejích práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení ze dne 29. října 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13) nebo článku 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. října 2006 č. 29858/03). Trestní řízení v posuzované věci se navíc nedostalo ani do fáze prověřování, jelikož nebylo vůbec zahájeno, a maiori ad minus tudíž k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu předmětných ustanovení nemohlo dojít.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva a princip zdrženlivosti a vlastního sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci v případech, kdy nedochází k dotčení základních práv a svobod stěžovatele. S ohledem na skutečnost, že posuzovaná ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, jelikož v dané věci nedošlo k ústavně relevantní újmě stěžovatelky, Ústavní soud se blíže nezabýval namítaným nezákonným postupem policejního orgánu, kterým měl tento obcházet zákon, konkrétně ustanovení § 158 odst. 3 trestního řádu o zahájení úkonů trestního řízení, jakož ani následným aprobováním uvedeného postupu ze strany státního zastupitelství. Tímto však Ústavní soud nenaznačuje, že by v daném případě posoudil postup orgánů činných v trestním řízení jako souladný nebo nesouladný se zákonem z hlediska podústavního práva.

Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru