Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 162/98Nález ÚS ze dne 22.10.1998K povaze jiného než meritorního rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříksoudce/podjatost
soudce/vyloučení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 129/12 SbNU 235
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.162.98
Datum podání09.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 141 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 162/98 ze dne 22. 10. 1998

N 129/12 SbNU 235

K povaze jiného než meritorního rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci L. Q. H., zastoupeného

JUDr. B. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To

17/98, ze dne 5. března 1998,

takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 17/98, ze dne

5. 3. 1998, se zrušuje.

Odůvodnění.

Včas podanou ústavní stížností napadl navrhovatel shora

uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze s tím, že tímto

rozhodnutím, označený obecný soud porušil jeho ústavně zaručená

práva na soudní ochranu obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

Ústavní soud zjistil ze spisů Městského soudu v Praze, sp.

zn. 5 To 411/97 i ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn.

1 T 121/96, že stěžovatel v průběhu odvolacího řízení před

Městským soudem v Praze podal dne 9. 10. 1997 návrh na vyloučení

předsedkyně senátu JUDr. S. P. z vykonávání úkonů trestního řízení

proti tehdy obžalovanému navrhovateli. Usnesením ve veřejném

zasedání konaném dne 16. 10. 1997 Městský soud, pod sp. zn. 5 To

411/97, rozhodl podle § 31 trestního řádu (dále tr.ř.), že

předsedkyně senátu JUDr. S. P. není vyloučena z vykonávání úkonů

trestního řízení proti tehdy obžalovanému L. Q. H. vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 1 T 121/96. To proto,

že předsedkyně senátu obžalovaného nezná, nemá k němu žádný vztah,

stejně jako k projednávané věci, a proto se necítí podjatou.

Zmíněné usnesení konečně obsahuje poučení, že proti němu není

další řádný opravný prostředek přípustný. Přes toto poučení však

navrhovatel proti němu podal stížnost s tím, že navrhl, aby bylo

jako nezákonné zrušeno. O podané stížnosti následně rozhodoval

Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 5. 3. 1998

v neveřejném zasedání stížnost podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř.

zamítl jako nepřípustnou. V odůvodnění svého rozhodnutí potom

uvedl, že stížnost nepřezkoumával podle us. § 147 odst. 1 tr.ř.

(tedy správnost výroku napadeného usnesení a řízení, kterému

předcházelo), neboť proti zmíněnému usnesení není stížnost

přípustná. Uvedl též, že senát Městského soudu v Praze postupoval

zcela souladu s ustanoveními § 141 odst. 2 věta druhá tr.ř., pokud

stěžovatele poučil o nepřípustnosti stížnosti proti uvedenému

usnesení. To proto, že Městský soud Praze v daném stadiu řízení

rozhodoval jako soud odvolací a nikoli v řízení o věci v prvním

stupni, když pouze v tomto je stížnost přípustná. Takto bylo

poskytnuto i správné poučení (v souladu se zákonem) s tím, že dle

obecné právní zásady nikdo nemůže (a to ani rozhodnutím soudu),

nabýt více práv než mu dává zákon.

Proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal

navrhovatel ústavní stížnost. V ní uvedl, že v daném případě se

jedná o řízení, které Městský soud vedl jako soud prvoinstanční,

proto je také proti jeho rozhodnutí přípustná stížnost (§ 31 odst.

2 tr.ř.) o které musí nadřízený soud (protože jde o rozhodování ve

věci), rozhodnout z pohledu podané stížnosti. Takový druh

rozhodnutí nesmí být ze zákona vyloučen. Citovaným usnesením

Vrchního soudu v Praze potom dle názoru navrhovatele mu bylo

odepřeno právo na soudní ochranu a porušen tak čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod. V rámci ústavní stížnosti

poukázal navrhovatel i na nejednotnou soudní praxi, když zmiňuje

odlišný názor vyjádřený v obdobné věci v rozhodnutí Městského

soudu v Praze, pod sp. zn. 7 To 462/96. S ohledem na uvedené proto

navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí

zrušil.

Předseda senátu Vrchního soudu v Praze, z něhož napadené

rozhodnutí vzešlo se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil tak, že

vycházel při svém rozhodování ze striktního výkladu ustanovení §

141 odst. 2 věta druhá tr.ř. Dále se zbývá otázkou jak vyložit

pojem "ve věci" a dospívá k závěr, že "věcí" je nutno rozumět

kauzu - tedy předmět celého trestního řízení založený na skutku,

o němž je podána žaloba. Za současné právní úpravy proto výklad

pojem "věc" tak jak je obsažen v ustanovení § 141 odst. 2 tr.ř.

umožňuje pouze výklad obsažený v napadeném usnesení. Připustil, že

argumentace stěžovatele má určitou logiku ovšem s tím, že jde

o námět pro úvahy de lege ferenda. Zároveň navrhl, aby ústavní

stížnost byla zamítnuta.

Vrchní státní zástupce ve svém vyjádření ze dne 14. 9. 1998

uvedl, že se postavení vedlejšího účastníka v projednávané věci

vzdává.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Nutno zdůraznit, že pro trestní řízení je zásadním právo na

spravedlivý proces a tedy zejména také právo na nestranný

a nezávislý orgán, který rozhoduje. Výkladem ustanovení § 141

odst. 2 tr.ř., zejména z pohledu ústavně právních hledisek, lze

bezpochyby dospět k závěru, že v případech, kdy rozhodování

odvolacího soudu se netýká samotného předmětu řízení o stížnosti,

tedy rozhodnutí o věci samé - kauzy (tedy např. právě rozhodnutí

o námitce podjatosti soudců nadřízeného soudu nebo jeho rozhodnutí

o vzetí obviněného do vazby), jde o rozhodnutí, kdy právě soud

odvolací přebírá úlohu přezkumného orgánu. V naznačených případech

je totiž nutné, aby odvolací soud vydal další (jiné) rozhodnutí,

a to v postavení soudu I. stupně. Obecně totiž usnesením rozhodují

soudy o způsobu a průběhu řízení, přesto však rozhodnutí shora

popisovaná (podjatost, vazba) jsou tak zásadní, že vždy proti nim

(jako výraz jejich závažnosti) zákon připouští opravný prostředek

- stížnost. V naznačených souvislostech již Ústavní soud

prostřednictvím svého rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 86/98,

konstatoval, že pokud rozhodují obecné soudy usnesením

v souvislosti s věcí (tedy obžalobou) o otázkách k ní sice

přidružených, avšak o takových, které lze snadno od "věci samé"

oddělit, takové usnesení má potom povahu meritorního rozhodnutí,

které se spravuje vlastním procesním režimem. Proto také tam, kde

je ze zákona přezkoumatelné vyšším soudem, má vždy povahu

rozhodnutí prvostupňového. Stanovený postup (čl. 36 odst. 1

Listiny) představuje spravedlivý proces, k jehož základním prvkům

patří i nezávislý a nestranný soud a možnost domáhat se naplnění

této zásady. Jeví se tak důležitým i ústavní požadavek přezkumu

rozhodnutí soudu I. stupně soudem nadřízeným, a to pro nezbytné

naplnění ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a tedy i práva

na již zmíněný spravedlivý proces. Protože v uvedené věci obecné

soudy vycházely z právního názoru který je v rozporu s vyloženými

ústavními zásadami, nezbylo Ústavnímusoudu než shora označené

rozhodnutí zrušit.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 22. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru