Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 161/98Nález ÚS ze dne 24.09.1998Přípustnost opravného prostředku proti jinému než meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksoudce/podjatost
rozhodnutí procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 107/12 SbNU 99
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.161.98
Datum podání09.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 141 odst.2

182/1993 Sb., § 75 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 161/98 ze dne 24. 9. 1998

N 107/12 SbNU 99

Přípustnost opravného prostředku proti jinému než meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 24. 9. 1998 v ústním jednání

ve věci stěžovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. M. N.B,

proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 1998, sp.

zn. 8 To 111/96, o vyloučení soudce obecného soudu, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)

a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2,

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel výrok pod bodem

1 usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 1998 vydaného

tímto soudem ve věci 8 To 111/96 a - obsáhle vyloženými námitkami

- tvrdil, že takto napadená část rozhodnutí obecného soudu je

v rozporu s ústavně zaručeným základním právem na spravedlivý

proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); navrhl

proto, aby Ústavní soud svým nálezem "usnesení Krajského soudu

v Plzni, sp. zn. 8 To 111/98, ze dne 23. února 1998, ve výroku

prvém zrušil".

Předseda senátu Krajského soudu v Plzni, z něhož ústavní

stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu

(§ 42 odst. 4 zákona) za účastníka řízení (§ 30 odst. 3, § 76

odst. 1 zákona) k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřil tak, že

jeho námitky odmítl, poukázal na to, že krajský soud v posuzované

věci rozhodoval jako soud odvolací, a jestliže (napadeným výrokem)

rozhodl (negativně) o vznesené námitce směřující k vyloučení jeho

soudců, nerozhodoval "ve věci v prvním stupni", a proto také

důvodně (§ 141 odst. 2 tr. ř.) v poučení o opravném prostředku

vyslovil, že proti jeho rozhodnutí není opravný prostředek

přípustný; aniž by učinil ve svém vyjádření konečný návrh,

vyjádřil předseda senátu obecného soudu své přesvědčení, že

"posouzení ústavnosti (aplikovaných) ustanovení trestního řádu je

věcí Ústavního soudu".

Vedlejší účastník, Krajské státní zastupitelství v Plzni,

ač byl o svém právu Ústavním soudem vyrozuměn (č. l. 5), se

k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřil a svého procesního

práva z vedlejšího účastenství nevyužil.

Ústavní stížnost není důvodná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z dalších materiálů,

které měl Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že ve stěžovatelově

(trestní) věci rozhodl krajský soud jako soud odvolací tak, že

jednak prvostupňové rozhodnutí (usnesení Okresního soudu

Plzeň-jih) z podnětu stěžovatelovy stížnosti zrušil (bod 2

označeného rozhodnutí), jednak (v bodě 1 dtto) konstatoval, že

stěžovatelem jmenovaní soudci Krajského soudu v Plzni (resp.

z nich složený senát) nejsou z vykonávání úkonů trestního řízení

ve věci stěžovatele vyloučeni; v poučení o opravných prostředcích

posléze obecný soud uvedl, že proti jeho rozhodnutí nejsou opravné

prostředky přípustné.

Těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá

v problematice přípustnosti opravného prostředku (stížnosti),

jestliže stěžovatel jím v trestní věci napadá nikoli meritorní

rozhodnutí vydané odvolacím (stížnostním) soudem, tedy soudem

nerozhodujícím "v prvém stupni" (§ 141 odst. 2 in fine tr. ř.);

protože tuto problematiku Ústavní soud posoudil již ve věci

III. ÚS 86/98, zcela - co do výkladu příslušných zákonných

ustanovení - postačí odkázat na odůvodnění nálezu v oné věci a jen

pro úplnost připomenout, že podle přesvědčení Ústavního soudu

usnesení vydaná obecnými soudy ve věcech obdobných věci

stěžovatele sluší pokládat za rozhodnutí o samostatném meritorním

(od věci samé odlišném) základu, které se spravuje vlastním

procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je

přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového,

a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo

přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro

případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před

Nejvyšším soudem.

Posuzováno pod aspektem takto použitého výkladu jevila

by se posuzovaná ústavní stížnost důvodná; přesto ji však Ústavní

soud jako důvodnou neshledal, neboť v řízení o ní stěžovatel

zatajil, že navzdory (ve světle názoru Ústavního soudu)

nesprávnému poučení poskytnutého mu v napadeném rozhodnutí obecným

soudem stěžovatel dosáhl jeho přezkumu nadřízeným soudem (Vrchním

soudem v Praze); ten v odůvodnění svého rozhodnutí (ze dne

3. srpna 1998 pod sp. zn. 4 To 30/98) podal - co do přípustnosti

stížnosti - výklad souladný se stanoviskem Ústavního soudu (viz

výše) a pokud tuto stížnost stěžovatele zamítl, stalo se tak - jak

patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí - pro její opožděnost.

Za takto vzniklé procesní situace je zřejmé, že

posuzovaná ústavní stížnost směřuje vlastně proti nepravomocnému

rozhodnutí obecného soudu a nadto, že stížnostní soud právní názor

nižšího soudu přiměřeným a dostatečně zřejmým způsobem korigoval,

čímž základní problém ústavnosti (tvrzené protiústavnosti) byl

obecnými soudy samotnými způsobem ústavně přijatelným vyřešen.

Ústavní stížnost proti nepravomocnému rozhodnutí orgánů

veřejné moci je v zásadě nepřípustná [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75

odst. 2 písm. a) zákona], a jestliže v dřívějším stádiu řízení

před Ústavním soudem nedošlo k jejímu odmítnutí [§ 43 odst. 1

písm. e) zákona], stalo se tak jen proto, že rozhodující

skutečnost (přezkum napadeného rozhodnutí vyšším soudem) vyšla

najevo až poté, co stěžovatelova věc byla připravena k projednání

senátem (§ 42 odst. 1 zákona).

Protože z důvodů takto vyložených v rozhodování obecných

soudů ve stěžovatelově věci nelze shledat taková procesní

pochybení, která by měla charakter zásadního porušení ústavně

zaručeného základního práva, bylo o podané ústavní stížnosti

rozhodnuto zamítavým výrokem (§ 82 odst. 1 zákona), zejména když

k přezkumu rozhodnutí stížnostního soudu nebyly dány ani procesní

ani věcné předpoklady.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 24. září 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru